Umřu. Jo – určitě umřu aneb Jaké to bylo poprvé
U mě to tedy nyní tak zaručeně je. Jsem přesvědčena, že na mé první vyběhnutí po osmi letech skutečně nezapomenu.
Měla jsem v živé paměti, jak jsem tehdy před lety běhávala, jak to bylo fajn, jak jsem se cítila svěží a plná energie… A nebo jsem si to vše jen nalhávala a mé vzpomínky jsou časem tolik zkreslené?
S úsměvem a odhodláním jsem se jednoho pondělního rána vypravila na svou běžeckou trať. Rozhodla jsem se běhat v blízkém lese. Pro začátek jsem si určila trasu k dětskému hřišti a zpět – celkem 3 km. Bylo mi jasné, že tuto vzdálenost nebudu schopná uběhnout okamžitě najednou, ale že to bude taková hrůza, to jsem netušila…
Stále s úsměvem a natěšená ze svého rozhodnutí a plánu, jsem vyběhla. Jenže ouha. Úsměv mě velmi brzy přešel. Asi po necelých padesáti metrech jsem totiž nějak nemohla popadnout dech. Měla jsem pocit, že se mi plíce roztrhnou a obávala jsem se, že se o mě pokouší infarkt. Musela jsem přejít do chůze a snažila se nadechnout. Pak jsem se opět rozběhla – tedy jestli se to tempo, které jsem nasadila vůbec dalo nazvat během.
Prvotní krizi jsem překonala a tak jsem mohla pokračovat dále. Sice jsem občas musela přejít do chůze, ale kolaps organismu z nedostatku vzduchu se již nekonal.
V duchu jsem si udělala první poznámku – zítra si na běhání musím vzít pevnější podprsenku. Nejsem sice žádná Pamela Anderson, ale zemská gravitace je ohromná síla…
Běžím a funím dále. Poznámka číslo dvě: Ty nové náušnice, které jsem si v sobotu koupila, a které mi tolik sluší (alespoň si to tedy myslím) na běhání nosit nemůžu. Cinkám s nimi totiž, jako Santův sob s rolničkami.
Po dalším přechodu z chůze do běhu (tedy toho, co jsem za běh v daném okamžiku byla schopna vydávat), jsem zjistila, že moje tělo funguje v případech, kdy má dělat něco, co se mu nechce úplně stejně, jako moje dvouletá dcerka. Ta když má jít např. po obědě spinkat, tak také zjistí, že má zrovna strašnou žízeň a pak se jí chce čůrat… Nezvratně jsem se přesvědčila, že jsme skutečně matka a dcera. Moje tělo totiž začalo jednat úplně stejně.
„Mám hroznou, ale hroznou žízeň.“ hlásilo mi. „Nutně se musím napít, takže nemůžu běžet.“ zkoušelo mě vydírat.
„Jistě, že mám žízeň!“ okřikla jsem se v duchu. „Běžím a supím, jako lokomotiva, tak je to pochopitelné. Až přijdu domů, tak se napiju. Zase tak děsně dlouhou trasu jsem si nevybrala, abych to nemohla vydržet. Teď ale běžím.“
Tenhle plán tělu nevyšel. Chvíli byl klid. Ale asi po dalších padesáti metrech se vytasilo se silnějším kalibrem.
„Chce se mi čůrat. Vážně se mi chce čůrat.“
To už jsem na sebe dostávala vztek. „Přestaň si vymýšlet!“ okřikla jsem se v duchu. „Byla jsem, než jsme vyšli ven.“ a s vypětím všech sil jsem běžela dále.
Náhle se přede mnou les mírně rozestoupil a já jsem zjistila, že dětské hřiště – můj současný cíl – je na dohled – asi 30 metrů přede mnou. Hurá! Pokusila jsem se ještě kousek popoběhnout, ale napadlo mě, že jestli se chci dnes ještě dostat jakš takš ve zdraví domů (představila jsem si tu „nesmírnou dálku“ – tak mi to tedy v tu chvíli připadalo), bude lepší, když se otočím a vrátím a nebudu se plazit až k samotnému hřišti.
Běžela jsem tedy zpátky. Měla jsem pocit, že ta lesní pěšina se stále natahuje. Přeci není možné, že je tak dlouhá.
Běžela jsem a běžela. Měla jsem pocit, že jsem už absolutně na konci svých sil. Náhle jsem zjistila, že začínám vidět nějak rozmazaně. Ve stavu podivného oblouzení, ve které jsem se nacházela, jsem se začala obávat, že se o mě pokouší nějaký další kolaps. Pak jsem si však uvědomila, že je to jen pot pomalu mi stékající do očí…
Běžela jsem dále. Východ z lesa byl nedostižně daleko. Po sousední pěšině běžel nějaký pán. Nejspíše se mě pokoušel partnersky pozdravit. Sice mě potěšilo, že mě – pomalu se sunoucí a supící - považoval za „kolegyni běžkyni“, ale omlouvám se. Neměla jsem sílu zvednout ruku, abych mu pozdrav oplatila…
Konečně jsem dorazila domů. Zchvácená a s pocitem, že do té vany, abych se mohla osprchovat, nejsem schopná vlézt – byla moc vysoká.
Když jsem pak osprchovaná a s šálkem čaje v ruce zdecimovaně seděla v obývacím pokoji, marně jsem přemýšlela, kde jsem ve vzpomínkách vzala, že jsem bývala po ranním běhu plná síly a energie. To prostě musí být pouze nějaké matení smyslů.
Své rozhodnutí běhat jsem však nehodlala tak snadno vzdát.
Bylo mi jasné, že to zcela jistě nebudu moci přežít, ale – STEJNĚ ZÍTRA POBĚŽÍM ZAS.
Helena Skočová
Čtyřhvězda podle Fischera: špína, zápach, střepy v bazénu
V poslední době jsem četla několik článků o tom, jak jsou Čeští turisté v zahraničí považováni za věčně nespokojené hosty, hledající na všem nějaký problém. Tehdy jsem nechápala proč. Nyní... možná... už asi ano...
Helena Skočová
7. Vnímání nové situace matkou versus vnímání dcerou
Zatímco jsem se prala se svými emocemi, náporem strachů a obav, jak budu zvládat náročnou péči o nemohoucí seniorku, jsem zároveň pořád myslela na ty moje nejbližší. Holčičky a manžela. Jak zvládli první den oni.
Helena Skočová
6. Den první - to byl náraz!
Opustila jsem Sarnu. Ten kouzelný správcovský domek letního sídla hraběnek Gessy, obklopený zahradou a parkem, kde teď budou bydlet moje holčičky. A přestěhovala jsem se o 17 km dál, do bytu k babičce.
Helena Skočová
5. Už tam budéééém?
Cesta do Itálie byla krásná, ale dlouhá. Celých těch deset dnů před odjezdem, jsem měla obavu, jak ji budou holky zvládat. Tedy hlavně malá tříletá Saša.
Helena Skočová
4. Pozor na to, co si přejete…
...přání se totiž plní. Někdy však jejich splnění může přijít zcela nečekaně a může mít taky velmi nepředvídatelnou podobu. Takže vás to může parádně zaskočit, tak jako třeba teď mě.
Helena Skočová
3. To byl ale fičák
Bylo zvláštní zamykat za sebou vchodové dveře našeho bytu s vědomím, že JÁ je znovu odemknu až po několika měsících. (Tomík se vracel už za pár dní. Do Itálie nás jen odvážel.)
Helena Skočová
2. Ty vole, co jsem to provedla!
Píšu si deník. Už měsíc. Že to není žádná ohromující zpráva? Ne, není. To s vámi souhlasím. Ale důvod, PROČ jsem si ho začala psát, ten už docela zajímavý je. Tedy - aspoň pro někoho. :)
Helena Skočová
1. Krize nebo dobrodružství?
Záleží na situaci. Jistě. U mě, tedy v tom posledním případě, byla nejprve krize a pak následovalo dobrodružství, ve kterém proběhla a stále v různých intervalech probíhá celá série větších či menších krizí.
Helena Skočová
Co mi koronakrize dala a vzala
Svět se pomalu začíná vracet do normálu – i když ten „normál“ teď bude asi dost jiný než byl před pár měsíci. Jen před pár měsíci, kdy si nejspíš málokdo dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát...
Helena Skočová
Halloween, Dušičky a nebo Samhain?
Určitě jste sami zaznamenali, že v obchodech se to již od konce září začíná hemžit čokoládovýma figurkami Mikulášů, čertů, andělů. Vánočními stromky a ozdobami...
Helena Skočová
Věk? To je jen číslo
Víte, já svůj věk nějak moc neřeším. Je to pro mě zkrátka jen údaj v občance. A často dokonce ani nevím, kolik mi to vlastně je.
Helena Skočová
Taková malá domácí skorovražda…
Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může... a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla...
Helena Skočová
Vánoce, Vánoce přicházejí…
... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.
Helena Skočová
„To je tedy spravedlnost…“
...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.
Helena Skočová
Poprvé
Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.
Helena Skočová
Mateřská – to je fuška
Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.
Helena Skočová
Nuda? Nehrozí! Aneb - kojenec na střední
Nuda s dětmi opravdu nehrozí. Navíc stále více chápu to známé rčení: Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. S tím, jak mi ty moje ratolesti rostou, tomu rozumím čím dál tím víc.
Helena Skočová
Co rok a život dal
Konec starého a začátek nového roku je období kdy většina lidí bilancuje, co se jim v tom starém roce povedlo, nepovedlo, co stihli nebo naopak. Zkrátka, jaký ten rok byl.
Helena Skočová
Jinej stav je jinej stav
Jiných stavů je spousta druhů, ovšem já jsem se ocitla v tom asi nejběžnějším. Jen jsem si nikdy nepřipouštěla, že je to až tak jiné. Tedy do včerejška...
Helena Skočová
Prosím vás, kde to jsme?
Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1437x
Seznam rubrik
- Dobrodružství v Itálii
- Ze života
- Já běhám, a ty?
- K čemu mám co říci
- Náš život s Johnym
- Pohádky pro Aničku