Pýcha předchází pád

Staré známé pořekadlo a někdo by mohl říci, že klišé. Ale nepřipadá vám také, že právě ta nejotřelejší klišé jsou v životě nejpravdivější?

Že pýcha předchází pád se mi vybavilo, když jsem běhala třetí týden.

Můj běhací začátek byl opravdu krušný. První den, kdy jsem (po osmi letech) opět vyběhla mě dokonce napadlo, že jsem se musela absolutně zbláznit, když jsem se přihlásila na WE RUN PRAGUE – běh na 10km a že to v žádném případě nemohu přežít.

Vrozená tvrdohlavost však tehdy zvítězila a já jsem pravidelně každý den vyrážela „na trať“. A za svou píli jsem začala sklízet dílčí úspěchy. Na konci prvního běhacího týdne jsem zvládla uběhnout 3 km najednou bez přechodu do chůze. Druhý týden jsem běhala 4 km a bylo to úžasné. A tak třetí týden jsem začala běhat 5km. Trasu jsem zvládla a byla jsem tedy na sebe náležitě pyšná.

Jenže pak se to nějak začalo komplikovat. Třetí den, kdy jsem uběhla svých 5 kilásků, jsem náhle začala pociťovat, že mě pobolívá koleno. Čtvrtý den (kdy jsem samozřejmě šla běhat - přeci si takovou banalitou nenechám narušit plány) mě už koleno vysloveně bolelo. V noci mě pak vzbudila silná žaludeční nevolnost doprovázená neskutečným točením hlavy. Měla jsem pocit, že jsem se vrátila z náročného flámu, kdy jsem to přehnala s alkoholem – jenže žádný flám ani alkoholové opojení se nekonalo – pouze ta podivná kocovina.

Mé nejbližší to vyděsilo a tak jsem musela, ani nevím po kolika letech, navštívit svou praktickou lékařku. Ta mě odeslala na neurologii. Po vyšetření pan doktor vynesl verdikt, že tyto problémy vznikly přetažením a vyčerpáním organismu. Prostě a stručně řečeno, jsem to se svými tréninky přehnala. A tak jsem i já došla k stejnému zjištění, jako spousta lidí přede mnou, že běhání není tak jednoduché, jak jsem si myslela a že k němu nestačí jen obout si tenisky a vyrazit.

Opět jsem dorazila na takovou malou životní křižovatku, na které se čas od času ocitneme každý a kdy záleží pouze na našem rozhodnutí, kterým směrem půjdeme dále.

Moje nynější varianta č. 1: Mohla jsem říci, že běhat nemohu, protože mi to způsobuje zdravotní problémy a na všechno se pohodlně vykašlat, aniž by mi to někdo mohl nějak moc vyčítat.

Moje nynější varianta č.2: Naordinovaný klid využít k tomu, abych zjistila, kde jsem udělala chybu, jak ji mám napravit a jak mám předejít případným chybám dalším.

Rozhodla jsem se pro variantu č.2 a hned druhý den po návštěvě lékařů, jsem se vypravila do knihovny, kde jsem ukořistila Běžeckou čítanku pana Škorpila. Přečtenou jsem ji měla za dvě a půl hodiny ( a neustále se k jednotlivým kapitolám vracím).

S každou další přečtenou stránkou jsem si říkala, proč jsem si tu knížku -  já blbá - nepřečetla dříve, než jsem běhat začala. Zjišťovala jsem, jakých typických začátečnických chyb jsem se dopouštěla.

Hluboce smekám před panem Škorpilem a děkuji mu touto formou nejen za Běžeckou čítanku, ale i jeho webové stránky, kde se neustále dovídám něco nového a zajímavého.

Vzala jsem si jeho rady a doporučení k srdci a tak jsem se pokorně vrátila ke svým počátečním 3km, které jsem běhala ne denně, ale ob den. Postupně jsem si pak přidávala 3,5 km, 4km a 4,5km až jsem přešla na tréninkový plán pro začátečníky WE RUN PRAGUE.

Začala jsem se před běháním poctivě protahovat a rozcvičovat. Ve volné dny, kdy neběhám cvičím posilovací a protahovací cviky, jezdím na ortopedu, na in-line bruslích…Koleno už mě nebolí a o zádech, které bolívaly tak až mě to budilo ze spaní, ani nemluvě. Nepodceňuji odpočinek a opravdu poctivě dodržuji pitný režim, který jsem tolik zanedbávala. Říkáte si, že to je nějak moc pozitiv najednou? Ano, s nadsázkou mohu klidně říci, že běhání ve mně prostě probouzí mé kladné stránky :)

Přineslo mi však ještě další změnu. Tak nějak přirozeně a postupně jsem se totiž začala zajímat o to co jíme. Nikdy dříve mě to nenapadlo, protože nikdo v rodině netrpí nadváhou a tedy  mě k tomu nic viditelného nenutilo.

Nepátrám po málo kalorických jídlech, ale spíše o zdravějších a kvalitnějších potravinách, které se snažím zařazovat do našeho jídelníčku (k větší či menší potěše rodinných příslušníků). To neznamená, že bychom na klasickou českou kuchyni např. knedlo-vepřo-zelo zanevřeli. To ani náhodou. Jen se více zamýšlím nad složením jídelníčku a nad tím, aby strava byla opravdu vyvážená.

Moje nejlepší kamarádka Zdenička mě v tom nadšeně podporuje. Je velká fanynka zdravých a kvalitních potravin. Tak velká, že dokonce plánuje otevřít si v nejbližší době s tímto sortimentem obchůdek. A proto mě informuje, co kde nového, zajímavého a dobrého našla, jaký recept objevila apod. (Nemohu opomenout ani naše vzájemné povzbuzování ve cvičení a hýbání…)

Když si to tedy celé shrnu, mohu s klidem konstatovat, že běhání začalo můj život ovlivňovat v celkem pozitivních směrech. A že mi ukázalo, že vše se musí dělat s rozvahou – ne zbrkle. Zbrklost totiž přinese více problémů než užitku. A to platí v celém životě – ne pouze u běhání.