Když Ježíšek přijde dřív a PF 2014
Překvapeně jsem zvedla hlavu a uviděla manžela stojícího ve dveřích do koupelny, jak v rukou drží cosi chlupatého a nevábně vonícího, co na nás udiveně vykulovalo oči.
„Pejsek.“ hlesla jsem. „My máme pejska.“ Nevěřícně jsem se dívala na manžela a to mrňavé něco v jeho rukách a do očí se mi draly slzy štěstí, že moje roky vytoužené a stále odkládané přání mít opět čtyřnohého parťáka, se právě splnilo.
Jako ve snách jsem se zvedla a přebrala si od něj toho smradlavého tvorečka. „Milánku, ale pozor. Budeš ho muset nejdříve vykoupat. Jak jsem ho totiž převážel, tak se přímo před domem v té přepravce pokadil a celý se v tom ten trouba vyválel.“ informoval mě manžel. Už jsem tedy chápala důvod onoho zápachu.
Pejsek tak putoval rovnou do vany. Nevzpouzel se, nebránil se a ani se nepokoušel uniknout. Jen na nás stále udiveně a zvědavě upíral svoje tmavá kukadla. To se už do koupelny přihnal i starší patnáctiletý syn. Za našeho všeobecného jásotu (pravda – násilně tlumeného, ať hafíka nevyplašíme) jsem štěně vykoupala a vzpomínala, jak jsme si před šestnácti lety přinesli našeho posledního pejska a jak ten si nás také tak prohlížel a jak se v tom daném okamžiku rozhodnul, že je prostě náš.(viz. článek Jak jsme si málem pořídili Karla http://skocova.blog.idnes.cz/c/342458/Jak-jsme-si-malem-poridili-Karla.html)
Mám pocit, že obdobný proces právě probíhal i v téhle malé psí hlavičce, protože když jsem ho vykoupaného a vysušeného ručníkem zabalila do deky, aby mu nebyla zima a dala ho pochovat v křesle v obývacím pokoji neobvykle poslušně sedící holčičce, neohrabaně, ale zato zcela rozhodně se z deky dostal a za našeho radostného smíchu se jal nadšeně olizovat tváře Aničky a všechny ruce, které se k němu natahovaly – a že jich bylo…
Syn kolem šťastně poskakoval s foťákem a se slovy „Je mi úplně jedno, že mám zaracha na počítač. Já ho zapínám a dávám na facebook fotky!!“ se snažil se – pravda ne moc úspěšně – neposedné štěně obrazově zdokumentovat.
Věříte mi, že jsem v ten okamžik neměla to srdce na dodržení daného trestu trvat…
Když si nás všechny pejsek řádně oslintal a vokousal, usmyslel si, že je nejvyšší čas prozkoumat své nové teritorium. Samozřejmě se mu nejvíce zalíbila hala, ve které byla momentálně nastěhovaná šatna. (Na příchod psa jsem nebyla vůbec připravená. Přestože jsem si ho již strašně dlouho přála, vůbec nic nenasvědčovalo tomuto překvapení, které pro mě manžel pár dnů před Vánoci přichystal.) V šatně se měnily poličky - jenž ještě nebyly hotové - takže veškeré oblečení bylo dočasně umístěno do haly. Všude na podlaze tam tak byly naskládané komínky a hromádky oděvů. A určitě si dokážete představit, že to bylo naprosto fantastické místo pro malé štěně objevující svět. Sotva jsem ho z jedné hromádky oblečení (kterou řádně zboural) vyhrabala, s vervou sobě vlastní se okamžitě vrhnul do druhé. Když jsem ho z ní tahala ven, vesele kousal do všeho kolem. Asi si myslel, že všechno musí ochutnat a tento svůj úkol bral naprosto vážně a důsledně.
Se smíchem jsem se snažila bojovat s tím živým šídlem a zabránit mu v útoku na další úhledně srovnaný komínek oblečení a šťastně jsem si pomyslela, co na tom, že mám rozbombardovanou skoro třetinu bytu, že musím před svátky vyřídit ještě hromadu práce a že zítra očekávám dvě návštěvy…A do již tak narvaného zítřejšího programu jsem napasovala ještě návštěvu veteriny.
Pak jsem si všimla, že naše holčička sice pejska nadšeně okukuje, hladí ho a se smíchem uskakuje jeho zoubkům, ale že jí něco vrtá v hlavičce.
„Copak se děje, Aničko?“ zeptala jsem se jí. „Tobě se ten pejsek nelíbí? Vždyť sis ho také už dlouho přála.“
Anička na mě vážně upřela svoje tříleté oči a pronesla. „Líbí, ale jak to, že ho přinesl tatínek a říkal, že to byl Ježíšek, když nám Ježíšek ještě nepřinesl ani stromeček?“
Á, tak odtud vítr vane. Musela jsem se pousmát, jak ten její malý rozoumek pracuje a dala jsem se do vysvětlování. „No, Aničko, ono to bylo tak, že tatínek jel z práce a po cestě potkal Ježíška, který měl pro nás toho pejska. Ježíšek tatínka zastavil a řekl mu, že má před Vánoci ještě strašně moc práce, takže nemá čas starat se navíc o naše štěňátko a tak poprosil tatínka, aby nám ho přivezl trošku dříve.“
„Aháá.“ rozzářila se Aničce tvářička, že už tomu rozumí a já jsem byla ráda, že se mi podařilo ještě na chvilku Ježíškovskou vánoční iluzi pro naši holčičku zachránit.
Starší syn však řešil další zásadní problém s hafíkem.
„Jak se bude jmenovat, mami?“
„Já mám již dlouho vymyšlené jméno pro pejska. Vždyť to víš.“
„To vážně chceš, aby se jmenoval Artur?“ pronesl Robi znechuceně.
„A proč ne? Artur, Artík, Art. Je to krátké, zvučné a dá se mu říkat v různých obměnách.“
„Mami, Artur je jeden kluk od nás ze školy a je to naprostý debil. A já si na něj opravdu nechci vzpomenout pokaždé, když budu volat na našeho psa.“argumentoval Bobeš.
„Fajn, tak navrhni jiné varianty. Tato otázka je stále otevřená.“ smála jsem se.
A tak jsme si oba vytáhli z hromádky kalendářů připravených pro naše přátelé, jako malou novoroční pozornost, po jednom s psími jmény a dali se do vybírání.
Padaly různé i jen z legrace pronesené návrhy, jako například Diego, Elvis, Ťapka, Chuck Norris a spousta dalších. A pak jsme objevili kouzelné pohádkové jméno Jonatán.
„Hele, to je dobrý.“shodli jsme se.
„Ale, jak na něj budeme volat zkráceně? Jony? To zní divně.“ uvažoval Robča.
„A co kdybychom tomu Jony dali anglickou výslovnost?“
„Myslíš Johny? Hm, to by šlo.“
A tak jsme získali nového člena rodiny s jménem Jonatán – Johny Skoč.
Když jsme pak šli spát pošeptala jsem manželovi: „Ježíšek mi přinesl vytouženého pejska celého obaleného – jak by řekla Anička – od kakanců. Tak to možná znamená, že nám přinese štěstí.“
A tak přeji všem v tomto novém roce 2014 jen vše dobré, mnoho pohody, lásky a úspěchů, hlavně spoustu zdraví a také alespoň trošku toho pokakaného štěstíčka.
Helena Skočová
Čtyřhvězda podle Fischera: špína, zápach, střepy v bazénu
V poslední době jsem četla několik článků o tom, jak jsou Čeští turisté v zahraničí považováni za věčně nespokojené hosty, hledající na všem nějaký problém. Tehdy jsem nechápala proč. Nyní... možná... už asi ano...
Helena Skočová
7. Vnímání nové situace matkou versus vnímání dcerou
Zatímco jsem se prala se svými emocemi, náporem strachů a obav, jak budu zvládat náročnou péči o nemohoucí seniorku, jsem zároveň pořád myslela na ty moje nejbližší. Holčičky a manžela. Jak zvládli první den oni.
Helena Skočová
6. Den první - to byl náraz!
Opustila jsem Sarnu. Ten kouzelný správcovský domek letního sídla hraběnek Gessy, obklopený zahradou a parkem, kde teď budou bydlet moje holčičky. A přestěhovala jsem se o 17 km dál, do bytu k babičce.
Helena Skočová
5. Už tam budéééém?
Cesta do Itálie byla krásná, ale dlouhá. Celých těch deset dnů před odjezdem, jsem měla obavu, jak ji budou holky zvládat. Tedy hlavně malá tříletá Saša.
Helena Skočová
4. Pozor na to, co si přejete…
...přání se totiž plní. Někdy však jejich splnění může přijít zcela nečekaně a může mít taky velmi nepředvídatelnou podobu. Takže vás to může parádně zaskočit, tak jako třeba teď mě.
Helena Skočová
3. To byl ale fičák
Bylo zvláštní zamykat za sebou vchodové dveře našeho bytu s vědomím, že JÁ je znovu odemknu až po několika měsících. (Tomík se vracel už za pár dní. Do Itálie nás jen odvážel.)
Helena Skočová
2. Ty vole, co jsem to provedla!
Píšu si deník. Už měsíc. Že to není žádná ohromující zpráva? Ne, není. To s vámi souhlasím. Ale důvod, PROČ jsem si ho začala psát, ten už docela zajímavý je. Tedy - aspoň pro někoho. :)
Helena Skočová
1. Krize nebo dobrodružství?
Záleží na situaci. Jistě. U mě, tedy v tom posledním případě, byla nejprve krize a pak následovalo dobrodružství, ve kterém proběhla a stále v různých intervalech probíhá celá série větších či menších krizí.
Helena Skočová
Co mi koronakrize dala a vzala
Svět se pomalu začíná vracet do normálu – i když ten „normál“ teď bude asi dost jiný než byl před pár měsíci. Jen před pár měsíci, kdy si nejspíš málokdo dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát...
Helena Skočová
Halloween, Dušičky a nebo Samhain?
Určitě jste sami zaznamenali, že v obchodech se to již od konce září začíná hemžit čokoládovýma figurkami Mikulášů, čertů, andělů. Vánočními stromky a ozdobami...
Helena Skočová
Věk? To je jen číslo
Víte, já svůj věk nějak moc neřeším. Je to pro mě zkrátka jen údaj v občance. A často dokonce ani nevím, kolik mi to vlastně je.
Helena Skočová
Taková malá domácí skorovražda…
Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může... a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla...
Helena Skočová
Vánoce, Vánoce přicházejí…
... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.
Helena Skočová
„To je tedy spravedlnost…“
...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.
Helena Skočová
Poprvé
Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.
Helena Skočová
Mateřská – to je fuška
Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.
Helena Skočová
Nuda? Nehrozí! Aneb - kojenec na střední
Nuda s dětmi opravdu nehrozí. Navíc stále více chápu to známé rčení: Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. S tím, jak mi ty moje ratolesti rostou, tomu rozumím čím dál tím víc.
Helena Skočová
Co rok a život dal
Konec starého a začátek nového roku je období kdy většina lidí bilancuje, co se jim v tom starém roce povedlo, nepovedlo, co stihli nebo naopak. Zkrátka, jaký ten rok byl.
Helena Skočová
Jinej stav je jinej stav
Jiných stavů je spousta druhů, ovšem já jsem se ocitla v tom asi nejběžnějším. Jen jsem si nikdy nepřipouštěla, že je to až tak jiné. Tedy do včerejška...
Helena Skočová
Prosím vás, kde to jsme?
Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1437x
Seznam rubrik
- Dobrodružství v Itálii
- Ze života
- Já běhám, a ty?
- K čemu mám co říci
- Náš život s Johnym
- Pohádky pro Aničku