Tak tedy nevím…

Věřím, že jsou věci mezi nebem a zemí. Také věřím, že malé děti dokážou vidět věci nám dospělým skrytá – a tajně jim závidím. Ale někdy se stanou situace, že tedy vážně nevím…

Nejsem nějak spirituálně zaměřený jedinec. Je sice pravda, že jsem absolutně propadla kouzlům bylinek. Pořídila jsem si tlustý sešit v pevných deskách a udělala si z něj vlastní herbář, kde si ke každé bylince zapisuji nové a nové poznatky, které se mi o ní podaří zjistit a pilně je studuji. Ohromně mě to baví.

A mám radost, že při každém banálním nachlazení mých dětí, nemusím navštívit lékárnu. Sáhnu mezi své bylinky a uvařím jim generacemi prověřený čaj. Zpočátku se to doma setkávalo s protesty – mých dětí i manžela. Ovšem, když se jim ulevilo – a celkem rychle a to aniž by do sebe cpali hromadu chemikálií z lékárny, uznali, že to má něco do sebe. A nyní za mnou pubertální syn sám přijde, abych mu uvařila nějaký čaj, protože na něj „něco leze“.

Dokonce jsem si zjistila rituály správného sběru bylinek, ale skutečně si nedokážu představit, že bych každou rostlinku před utržením třikrát obešla a pak jí nechala, jako dárek jablko. Věřím však, že když se člověk na sběr bylinek plně koncentruje a nenechá si myšlenky odbíhat ke každodenním a pracovním povinnostem, dokáže mu to dodat hromadu energie. A to proto, že prostě svůj mozek na chvíli „vypne“.

Také jsem se rozhodla, že nebudu dobrovolně jíst jedovaté jídlo. Vím, že stravovat se v dnešní době pouze zdraví neškodnými potravinami je prakticky nemožné. Ale zastávám názor, že se najdou potraviny méně škodlivé a více škodlivé a čím méně jedů zkonzumujeme, tím je to pro náš organismus lepší.

Už vidím, jak obracíte oči v sloup a říkáte si – „Chudáci zbylí členové rodiny. Zase zdravá výživa.“ Ano, i tato změna zaznamenala v naší rodině nejprve značnou nedůvěru. Například, když jsem k večeři naservírovala pohankové placky. Tu hrůzu a děs v očích syna a manžela bych Vám přála vidět (dcerka je ještě malinká, tak vše bere, jak to přijde). A jaké to bylo překvapení, když syn po prvním soustu prohlásil – „Ale ono je to vážně dobré. To bych teda nevěřil.“

Na zbavení se migrén, mi poradili relaxovat, meditovat a cvičení na odblokování čaker. Takže cvičím, relaxuji a medituji – a nebo se o to alespoň snažím.

Pravda, musím říci, že migrén jsem se prozatím nezbavila (ale cvičím krátkou dobu), ovšem na druhou stranu už po dvaceti minutách relaxace vstanu, jako nově zrozená, plná energie a klidu. Obvyklé vyčerpání a podráždění u mě od té doby nějak zmizelo.

A to by asi tak byly všechny změny, co se životního stylu týče, jenž u mě nastaly.

Proto si nějak neumím vysvětlit příhodu, která se mi nedávno stala. S tříletou dcerku chodíme téměř pravidelně jednou za týden na „Dvoreček“. V místní knihovně se pořádají takové malé setkání a akce s programem a tvořením pro maminky s dětmi. Je to velmi příjemné a Anička se tam vždy těší. Chodí tam skoro ty samé děti a maminky, takže malí caparti si pomalinku zvykají na kolektiv a najdou si zde první kamarády. Je to vážně fajn.

Posledně tam však přišla nová holčička. Asi tak dvouletá. A ta mě neustále upřeně sledovala. Nemohla ze mě spustit oči, ale ani se neusmála, když jsem na ni promluvila, ani mi neodpovídala. Jen mě stále celou dobu upřeně sledovala.

Když už jsme se chystaly s Ani domů, šla jsem s ní na toaletu. Nová holčička urputně vedla svou maminku za námi a něco jí vehementně ukazovala. Zaslechla jsem pouze slovo „Anděl“ a pak jak jí maminka sděluje, že tam je záchod a je obsazený a že tam žádný obrázek není. Když jsme vyšly s Ani ven, paní se mi omlouvala, že nás vyrušila, ale že si její holčička myslí, že jsem anděl a musela jí to ukázat a říci.

Holčička na mě opět upřeně koukala. Usmála jsem se a řekla jsem jí, že je to sice milé, ale že žádný anděl nejsem. Že jsem maminka Aničky.

Holčička stále nekomunikovala a jen na mě upírala svoje hnědá kukadla.

Šly jsme se oblékat a odcházela i tato nová holčička. Já jsem soukala do zimního oblečení svou dcerku a ta paní také svou. I přesto, že byly v opačném rohu místnosti, mě holčička sledovala a pak jsem slyšela, jak se obrátila ke své mamince a prohlásila: „A stejně je to Anděl.“

Musela jsem se pousmát. Věřím, že děti vidí, to co my ne. Že ve tmě jsou bubáci a nebo se u Vás zčista jasna objeví víla (viz. článek Žije s námi...http://skocova.blog.idnes.cz/c/355314/Zije-s-nami.html), ale já žádná křídla nemám, svatozář nad hlavou mi také nesvítí a když se rozčiluji na děti nebo že mi naše štěně opět udělalo doma loužičku, zrovna andělsky si nepřipadám…Takže teď tedy vážně nevím…