Mlsná huba

Tímto oslovením nás častovala babička, když jsme pochtívali něco dobrého „na zub“ a nebo když jsme nechtěli jíst, co bylo k jídlu připraveno. A přestože se snažím neopakovat hlášky mých rodičů a prarodičů, které mě jako dítě prudily – ne vždy se mi to povede a zrovna nedávno jsem takto oslovila svého pubertálního, patnáctiletého syna. Ale když ono to vážně jinak nešlo…

Často u nás bývá synův nejlepší kamarád. Přijede třeba takhle v pátek z intru, zajde Robinovi naproti na fráninu a pak jdou k nám, kde stráví víkend. Už říkáme, že je to náš adoptovaný syn.

Kluci jsou fajn a je s nimi legrace.

A pak jsem zjistila jeden z hlavních důvodů, proč k nám Kolčava tak rád jezdí. Protože mu u nás chutná. Což mě samozřejmě velice potěšilo.

Bylo to takto. Přinesla jsem klukům večeři – mám dojem, že to byl kuskus s něčím – to už je jedno. Syn jen řekl díky a vzal si automaticky svůj talíř a pak mi později popisoval jejich rozhovor.

Kolčava: „Ježíš, to je zase tak dobrý.“

Robin: „No, když myslíš.“

Kolčava: „Jak – když myslíš. To je vážně moc dobrý.“

Robin: „Palačinky, ty jsou dobrý. Ale tohle?“

Kolčava: „Ale vždyť tohle je fakt dobrý. Víš, jak by to chutnalo Ení? To je přesně její styl.“ (vysvětlivky: Ení je přezdívka jeho starší sestry, kterou oba kluci velice uznávají)

A tak po tomto rozhovoru vzal na milost mou kuchyni i náš syn a náhle mu začalo doma chutnat – tak nějak – víc.

Také jsem si ho rozmazlila tím, že máme přes týden téměř každý den teplou večeři (kolikrát i s dezertem – jsem vážně blázen). A tak mě minulou sobotu po obědě synáček dorazil, když se mě zeptal co budeme mít dnes k večeři a já jsem řekla (s tím, že teplé domácí jídlo již ten den měl), že jdu s Ani a se psem na delší procházku na Letnou, takže asi pečivo. A on na to užasle protáhl: „Pe-či-vo?“

Když jsem zkoušela v kuchyni své první experimenty s nějakými zdravějšími surovinami, ohrnoval nos a šklebil se, jako bych mu na talíř dávala - no -  kdovíco nepěkného. Ale pak vše zbouchal, div neměl boule za ušima. Snědl mi také müsli, müsli tyčinky, dokonce mi snědl i ptačí zob – jak přezdíváme slunečnicovým semínkům. Prostě všechno. A když jsem se třeba zlobila, že nejdřív dělá všelijaké opičky, že tohle do něj v životě nedostanu a pak spořádá i to co není pro něj, tak mi odvětil: „Ale mami, když ty máš samé takové dobré věci.“ No, nezabili byste ho?

Jednou odpoledne jsem se vrátila s malou dcerkou z vycházky domů. Tam již byl i syn. Zrovna začalo pršet, takže jsem holčičku strčila za dveře ať se vyzuje a já jsem ještě rychle běžela na zahradu posbírat prádlo.

Když jsem přišla zpět, viděla jsem Aničku, jak způsobně sedí u stolu a něco usilovně žmoulá v puse. Jakmile mě uviděla, přiběhla ke mně a se slovy: „Ne-e. To není dobrý.“ mi do dlaně vyplivla nějaký tvrdý, blíže neidentifikovatelný předmět, jenž se tolik snažila zkonzumovat.

Nijak jsem to nezkoumala, protože jsem si myslela, že si Robča koupil nějaký keksík a s Ani se rozdělil, čímž se jí tentokrát příliš nezavděčil.

Jenže pak jsem přišla do kuchyně, otevřela spíž a z poličky na mě koukal otevřený sáček s dehydrovanými sójovými kostkami. (Ty jsem si koupila, že je vyzkouším – nejprve já sama – a že než vychytám jejich přípravu, nebudu s nimi své bližní děsit. Takto jsem solidární.) Ihned mi bylo jasné, co se to Ani snažila spolknout.

Zavolala jsem si Robina: „Ty jsi to dal Aničce?“

„Ale ona to chtěla.“ odpověděl nevinně Robin.

„A můžeš mi říct, proč je to vůbec otevřené?“

„No, když já jsem měl na něco chuť, tak jsem hledal a hledal a pak jsem uviděl ten sáček a myslel jsem si – jo sójové kokosky – to bude mít mamka zase něco zdravého a dobrého, to zkusím. Ale moc dobré to tedy není.“

„Cože to je? Ty jsi asi vážně dyslektik! Jaké sójové kokosky? Co je tady napsáno? Sójové kostky! Ty jsi snědl (a své tříleté sestře strčil do pusy) dehydrovanou sóju!“

„Jó, tak proto to bylo tak hnusný…“ pochopil můj synáček.

„Dobře ti tak, ty mlsná hubo.“ řekla jsem mu na to – a už to bylo. Babiččina věta.

Ale řekněte sami, copak to šlo jinak?