Hlavně se nenechat sežrat
Krásně jsme se nastrojily, což se Aničce velice líbilo a je to snad jediná holčičí činnost, jenž ji baví. Jinak je to těžký samorost, který nejraději lítá venku po lese, leze na stromy, na kameny, po kapsách nosí hromadu pokladů, co najde venku (kamínky různých velikostí, klacíky, kůru stromů apod.), na dětském hřišti neomylně okamžitě zamíří k nejvyšší prolézačce a nejprudší klouzačce (přeci už není žádné mimino) a čisté oblečení na ní dokáže vydržet v nepozměněném stavu asi tak 30 vteřin…
Anička prožívala návštěvu divadla, jako nějaký obřad. Vyprávěla jsem jí, jak to v takovém divadle chodí, co se tam dělá, že si musíme koupit vstupenky, pak půjdeme do šatny, kde si odložíme kabáty a potom si najdeme v sále místa k sezení. Že tam bude i přestávka, kdy se půjdeme projít po divadle, zajdeme do bufetu, že se v divadle během představení nesmí jíst bonbony, protože to je neslušné a rušivé atd.
Ani byla nadšená, očička jí zářila očekáváním a já jsem si užívala sledovat ji. Je pravda, že když se v sále setmělo a na scéně se objevily první loutky musela jsem holčičku přesvědčit, aby byla tiše a sledovala pohádku.
„Maminko, to je televize?“ ozval se její jasný hlásek.
Naštěstí bylo obecenstvo většinou v Aninčině věku, takže ztišení svého potomka nebyl problém pouze můj a Ani se pak již snažila šeptat.
O přestávce jsme si šly prohlédnout prostory divadla, zašly jsme se napít do bufetu a pak jsme se vrátily do sálu na svá místa. Jenže přestávka ještě neskončila a Aninka už měla dlouhou chvíli. Šla tedy do krajní uličky dozadu vyzkoušet tamní sedadla, jestli se na nich sedí stejně, jako na těch našich.
Nespouštěla jsem z holčičky oči, protože vím, že chvilka nepozornosti by mohla v jejím případě znamenat, že ji budu sundávat ze stojanu na osvětlení, protože si ho chtěla prohlédnout. A tak jsem viděla, jak k Aničce přišel stejně velký chlapeček. Chvilku si ji prohlížel a pak se k ní začal naklánět a chtěl jí dát pusu. Ani na něj vrhla pohled, co ji ruší a klučinu razantně odstrčila. Chlapeček okamžik zůstal překvapeně stát a pak se opět začal k Aničce naklánět, aby jí tu pusu dal. Ani se na něj znovu koukla, co narušuje její osobní prostor a znovu ho odstrčila. Kluk tedy utekl pryč a po chvíli se Ani vrátila ke mně.
Tato situace s tříletými prcky byla velmi milá a usměvná a tak jsem řekla Anince: “Tam dozadu za tebou přišel chlapeček, že?“
„Hm.“ zamračila se.
„A ty jsi se mu asi líbila, že ti chtěl dát pusu.“ pokračovala jsem dále.
Anička na mě vrhla pohled, že jsem tedy úplně mimo a prohlásila: „Nechtěl mi dát pusu.“
„Ne?“ podivila jsem se.
„Ne.“ odpověděla Ani razantně. „Chtěl mě sežrat.“
Zcela netaktně k cítění své dcery jsem vyprskla smíchy.
Připravovala jsem ji na první návštěvu divadla, na to co se tam bude dít a co má očekávat, ale na to, že by ji chtěl nějaký klučík „sežrat“ mě ji upozornit skutečně nenapadlo. Ale jak je vidět, dokázala si poradit sama. No, jsem zvědavá, jak dlouho jí to takto vydrží…
Helena Skočová
Čtyřhvězda podle Fischera: špína, zápach, střepy v bazénu
V poslední době jsem četla několik článků o tom, jak jsou Čeští turisté v zahraničí považováni za věčně nespokojené hosty, hledající na všem nějaký problém. Tehdy jsem nechápala proč. Nyní... možná... už asi ano...
Helena Skočová
7. Vnímání nové situace matkou versus vnímání dcerou
Zatímco jsem se prala se svými emocemi, náporem strachů a obav, jak budu zvládat náročnou péči o nemohoucí seniorku, jsem zároveň pořád myslela na ty moje nejbližší. Holčičky a manžela. Jak zvládli první den oni.
Helena Skočová
6. Den první - to byl náraz!
Opustila jsem Sarnu. Ten kouzelný správcovský domek letního sídla hraběnek Gessy, obklopený zahradou a parkem, kde teď budou bydlet moje holčičky. A přestěhovala jsem se o 17 km dál, do bytu k babičce.
Helena Skočová
5. Už tam budéééém?
Cesta do Itálie byla krásná, ale dlouhá. Celých těch deset dnů před odjezdem, jsem měla obavu, jak ji budou holky zvládat. Tedy hlavně malá tříletá Saša.
Helena Skočová
4. Pozor na to, co si přejete…
...přání se totiž plní. Někdy však jejich splnění může přijít zcela nečekaně a může mít taky velmi nepředvídatelnou podobu. Takže vás to může parádně zaskočit, tak jako třeba teď mě.
Helena Skočová
3. To byl ale fičák
Bylo zvláštní zamykat za sebou vchodové dveře našeho bytu s vědomím, že JÁ je znovu odemknu až po několika měsících. (Tomík se vracel už za pár dní. Do Itálie nás jen odvážel.)
Helena Skočová
2. Ty vole, co jsem to provedla!
Píšu si deník. Už měsíc. Že to není žádná ohromující zpráva? Ne, není. To s vámi souhlasím. Ale důvod, PROČ jsem si ho začala psát, ten už docela zajímavý je. Tedy - aspoň pro někoho. :)
Helena Skočová
1. Krize nebo dobrodružství?
Záleží na situaci. Jistě. U mě, tedy v tom posledním případě, byla nejprve krize a pak následovalo dobrodružství, ve kterém proběhla a stále v různých intervalech probíhá celá série větších či menších krizí.
Helena Skočová
Co mi koronakrize dala a vzala
Svět se pomalu začíná vracet do normálu – i když ten „normál“ teď bude asi dost jiný než byl před pár měsíci. Jen před pár měsíci, kdy si nejspíš málokdo dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát...
Helena Skočová
Halloween, Dušičky a nebo Samhain?
Určitě jste sami zaznamenali, že v obchodech se to již od konce září začíná hemžit čokoládovýma figurkami Mikulášů, čertů, andělů. Vánočními stromky a ozdobami...
Helena Skočová
Věk? To je jen číslo
Víte, já svůj věk nějak moc neřeším. Je to pro mě zkrátka jen údaj v občance. A často dokonce ani nevím, kolik mi to vlastně je.
Helena Skočová
Taková malá domácí skorovražda…
Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může... a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla...
Helena Skočová
Vánoce, Vánoce přicházejí…
... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.
Helena Skočová
„To je tedy spravedlnost…“
...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.
Helena Skočová
Poprvé
Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.
Helena Skočová
Mateřská – to je fuška
Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.
Helena Skočová
Nuda? Nehrozí! Aneb - kojenec na střední
Nuda s dětmi opravdu nehrozí. Navíc stále více chápu to známé rčení: Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. S tím, jak mi ty moje ratolesti rostou, tomu rozumím čím dál tím víc.
Helena Skočová
Co rok a život dal
Konec starého a začátek nového roku je období kdy většina lidí bilancuje, co se jim v tom starém roce povedlo, nepovedlo, co stihli nebo naopak. Zkrátka, jaký ten rok byl.
Helena Skočová
Jinej stav je jinej stav
Jiných stavů je spousta druhů, ovšem já jsem se ocitla v tom asi nejběžnějším. Jen jsem si nikdy nepřipouštěla, že je to až tak jiné. Tedy do včerejška...
Helena Skočová
Prosím vás, kde to jsme?
Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1437x
Seznam rubrik
- Dobrodružství v Itálii
- Ze života
- Já běhám, a ty?
- K čemu mám co říci
- Náš život s Johnym
- Pohádky pro Aničku