Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Óda na České dráhy…nebo že by to bylo jinak?

Již přes deset let křižuji celkem často naši republiku na trase Havířov – Praha (tedy nyní opačně) a zpět. Občas si odskočím třeba i do Brna. Dlouhá léta jsem k těmto svým přesunům využívala služeb Českých drah. Jenže pak se před necelými třemi lety objevily na mých frekventovaných trasách dnes již velmi dobře známé žluté vlaky.

Vyzkoušela jsem je hned během jejich prvních jízd – a bylo rozhodnuto. Pokud pojedu s dětmi na Moravu za mými rodiči, pak již jedině „žluťákem“.

Čisté a upravené vagóny. Příjemná obsluha stewardek. Občerstvení, noviny a časopisy zdarma (na ty se však vzhledem k tomu, že cestuji s mým čiperným malým dítětem, kterému se musím během cesty neustále věnovat, jen toužebně a smutně dívám, když je stewardka zase odnáší).  Nepřeplněné vagóny, protože každý cestující má automaticky v ceně jízdného místenku a když je vlak vyprodán, další cestující  se do něj již nemohou dostat a tím je zachován komfort cestování. Byla jsem nadšená!

Vím, že obdobné služby nabízí i ČD v Pendolinu, jenže to jede pouze do Ostravy, kde pak musím přestupovat na osobák do Havířova. A „žluťáček“ jede tuto trasu přímo. A co víc – „žluťák“ mě stojí na cestě Praha – Havířov něco přes polovinu ceny jízdného v Penďošu a následném osobáku.

A tak jsme přesedlali na žlutou a vesele a spokojeně s ní drandili po kolejích.

Na Vánoce však v naší rodině přibyl nový člen. Vysněné štěně. V lednu jsme se i s tímto naším novým přírůstkem vypravili na Moravu. A jak jinak než „žluťákem“.

Jenže při koupi jízdenek jsem se dozvěděla nemilou zprávu. Žluťáček převáží kočky a psy pouze v tašce nebo přepravním boxu.

Nu, což o to. Náš Johny měl tehdy tři měsíce, takže jsem ho do jeho cestovní tašky ještě jakštakš narvala. Na můj udivený dotaz, jak však dostanu toho našeho trhače do žlutého vlaku až dosáhne své plné váhy – něco do 40 kg (a již jsem se v duchu viděla, jak na zádech táhnu obrovský vak, z něhož čouhá psí hlava našeho miláčka) mi sympatická slečna za pokladnou odpověděla, že bohužel, velké psy nepřevážejí.

Na Velikonoce jsme se opět chystali na Moravu. Johny má ve svých šesti měsících něco přes 20 kg, takže bylo jasné, že do své cestovní tašky strčí již maximálně hlavu. Víc se mu tam nevleze. Starší syn sice navrhnul, že bychom mohli psa dát do kufru na kolečkách tak, aby viděl ven, takže bychom splnili podmínky přepravní společnosti, ale nevěřili jsme se, že by nám to prošlo.

A tak přišly na řadu, po několika spokojených cestovatelských letech, znovu České dráhy.

První nepříjemné rozladění mě potkalo hned při koupi jízdenek, když jsem zjistila, že ČD neposkytují slevu na jízdném studentům. Tedy pokud necestují vlakem do školy. Překousla jsem to a svému 16-ti letému synovi (studentovi) zakoupila na cestu za babičkou a dědou jízdné plné.

ČD také zrušilo veškeré přímé vlaky na trase Praha – Havířov (vůbec vlastně netuším proč :) , takže jsme cestovali s přestupem v Ostravě, což se dá vcelku v klidu zvládnout. Tedy – alespoň jsem si to myslela.

Vlak nabral jen kousek za Prahou zpoždění, které se vyšplhalo na víc jak 35 minut. Objížděli jsme totiž úplně jinou trasu – koukli jsme se i do Poděbrad – kde jsme „po cestě“ sbírali cestující z jiného zpožděného vlaku.

Díky zpoždění jsme nestihli v Ostravě plánovaný přípoj do Havířova. Na druhou stranu bylo zpoždění takové, že na další přípoj jsme čekali již jen 10 minut.

Jelikož v čase, kdy jsme potřebovali jet, nejelo žádné Pendolino, jeli jsme klasickým „Ícéčkem“ a to bylo na kvalitě cestování pořádně znát.

Po komfortu a klidu „žluťásku“, kde vás např. stewardka neprudí prokazováním jízdenek, jsme si mohli jen nechat znát. „Přistoupili, prosím?“ se ozývalo z úst pana průvodčího klasicky každou zastávku. Já vím, že to není nic, co by člověk nemohl přežít, ale přeci jen…

V Ostravě jsme přesedli na přípoj – jenže nejel Elefant, nýbrž vláček složený z vagónů, které by již potřebovali zasloužený vlakový důchod. Pro naší tříletou holčičku, která ještě nepoznala jiné cestování vlakem, než pohodlným „žluťáskem“, to byl šok.

„Co je to za ošklivý vlak, maminko?“ upírala na mě znechuceně svoje kukadla.

Se starším synem jsme se na sebe podívali a pouze se pousmáli.

„To je takový starý vláček, Aničko.“ řekla jsem jí, ale moje odpověď pro ni nebyla dostačující.

„A proč? A proč je tak ošklivý? A špinavý? A proč tolik smrdí?“ držela se holčička za nos a chrlila na mě palbu svých otázek.

Do cíle cesty jsme nakonec dojeli a s nostalgií vzpomínali, jak to bylo fajn jezdit v „tom žlutým“.

Poučena z první jízdy jsem si šla zakoupit jízdenky na zpáteční jízdu s čtyřdenním předstihem. A chtěla jsem Pendolino.

Avšak ouha. Na Velikonoční pondělí bylo volných posledních pár míst v jednom jediném „Penďošu.“ A ta místa byla v tzv.tichém oddělení, kam nás nemohou pustit se psem. A pak ještě pár dalších míst v jiném prostoru stejného vlaku. Jenže ty nám paní pokladní nemohla prodat, dokud nebudou vyprodána všechna místa v „tichém oddělení“. Počítačový systém jí to prostě nedovolil.

Paní pokladní byla nešťastná. Snažila se telefonovat do Ostravy i do Prahy, aby vysvětlila situaci a někdo na patřičných místech uvolnil na chvíli systém pro prodej našich jízdenek ve vlaku mimo „tiché oddělení“. Marně.

Nakonec jsem po 20 minutách odcházela od pokladny ČD s lístky opět na „Ícéčko“, ale s vědomím, že se zpátky do Prahy přeci jen nějak dostaneme.

Osobní vlak, kterým jsme měli jet do Ostravy, měl zpoždění asi 15 minut. Díky tomuto zpoždění jsme pak v Ostravě čekali na rychlík do Prahy již „pouze“ 40 minut.

Dostat se z nacpaného nástupiště do vlaku a do správného vagónu, byl pak úkol hodný nějaké adrenalinové soutěže.

S taškami přes rameno jsem sprintovala a kličkovala po peróně mezi dalšími sprintujícími a kličkujícími lidmi a snažila se nastoupit. V jedné ruce jsem táhla holčičku a v druhé vodítko, na kterém se naše štěně snažilo vzpínáním protestovat proti nasazenému náhubku (v klidu ho již na tlamě snese, ale pohybovat se s ním – natož běžet – to rozhodně odmítá). V závěsu za mnou se držel můj syn s lodním kufrem.

Po tomto dramatickém nástupu jsme ve vlaku zdárně nalezli svá místa. Obsazené sedadlo s naší zakoupenou místenkou a přesvědčení oné paní, že má nejspíše zakoupenou místenku do jiného vagónu a že toto sedadlo je pro tuto jízdu skutečně naše, jsme museli zvládnout sami. (A úkol to nebyl zrovna jednoduchý.) Žádná ochotná stewardka nám na pomoc nepřispěchala…Žádná tam totiž nebyla.

Vlak byl nacpaný k prasknutí. Vagón čistotou také zrovna nevoněl, brzdy skřípaly tak, že jsem se bála, aby tam něco neupadlo a jediný komfort, který jsme mohli očekávat spočíval v tom, že jsme díky zakoupeným místenkám mohli sedět na sedadlech a nemuseli se nedůstojně mačkat víc jak 4 hodiny v uličkách a na schodech u záchodků, jako jiní cestující.

Po příjezdu do Prahy jsme vyčerpaně vypadli na perón a měli jsme pocit, že jsme zvládli kdovíjak náročný úkol a ne že jsme pouze jeli vlakem ani ne 400km.

Nejsem nijak náročný člověk a nepovažuji se ani za nějakého prudiče, ale po získaných zkušenostech nyní stále přemýšlím, jak je možné, že soukromý přepravce dokáže zajistit adekvátní komfort cestování svým zákazníkům a to za téměř polovinu ceny jízdného než státní podnik České dráhy, který cestující převáží v podmínkách jen o něco málo lepších, než je přeprava v dobytčáku.

S nadhledem ale mohu říci, že nějaké pozitivum cestování s Českými drahami přeci jen má. Jejich cestující jsou totiž po získaných zkušenostech natolik otrlí, že mohou bez obav podnikat dobrodružné výpravy vlakem třeba v Indidi či v Africe a mnoho věcí,  s kterými se tam setkají, je asi už zrovna moc nepřekvapí.

Autor: Helena Skočová | středa 23.4.2014 9:23 | karma článku: 21,74 | přečteno: 1602x
  • Další články autora

Helena Skočová

Čtyřhvězda podle Fischera: špína, zápach, střepy v bazénu

V poslední době jsem četla několik článků o tom, jak jsou Čeští turisté v zahraničí považováni za věčně nespokojené hosty, hledající na všem nějaký problém. Tehdy jsem nechápala proč. Nyní... možná... už asi ano...

31.7.2023 v 8:08 | Karma: 42,49 | Přečteno: 8315x | Diskuse| Ostatní

Helena Skočová

7. Vnímání nové situace matkou versus vnímání dcerou

Zatímco jsem se prala se svými emocemi, náporem strachů a obav, jak budu zvládat náročnou péči o nemohoucí seniorku, jsem zároveň pořád myslela na ty moje nejbližší. Holčičky a manžela. Jak zvládli první den oni.

14.8.2021 v 8:08 | Karma: 17,84 | Přečteno: 625x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

6. Den první - to byl náraz!

Opustila jsem Sarnu. Ten kouzelný správcovský domek letního sídla hraběnek Gessy, obklopený zahradou a parkem, kde teď budou bydlet moje holčičky. A přestěhovala jsem se o 17 km dál, do bytu k babičce.

12.8.2021 v 12:31 | Karma: 15,60 | Přečteno: 527x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

5. Už tam budéééém?

Cesta do Itálie byla krásná, ale dlouhá. Celých těch deset dnů před odjezdem, jsem měla obavu, jak ji budou holky zvládat. Tedy hlavně malá tříletá Saša.

9.8.2021 v 12:32 | Karma: 19,56 | Přečteno: 680x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

4. Pozor na to, co si přejete…

...přání se totiž plní. Někdy však jejich splnění může přijít zcela nečekaně a může mít taky velmi nepředvídatelnou podobu. Takže vás to může parádně zaskočit, tak jako třeba teď mě.

5.8.2021 v 8:08 | Karma: 14,09 | Přečteno: 566x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

3. To byl ale fičák

Bylo zvláštní zamykat za sebou vchodové dveře našeho bytu s vědomím, že JÁ je znovu odemknu až po několika měsících. (Tomík se vracel už za pár dní. Do Itálie nás jen odvážel.)

2.8.2021 v 9:25 | Karma: 14,74 | Přečteno: 465x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

2. Ty vole, co jsem to provedla!

Píšu si deník. Už měsíc. Že to není žádná ohromující zpráva? Ne, není. To s vámi souhlasím. Ale důvod, PROČ jsem si ho začala psát, ten už docela zajímavý je. Tedy - aspoň pro někoho. :)

29.7.2021 v 8:08 | Karma: 18,15 | Přečteno: 735x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

1. Krize nebo dobrodružství?

Záleží na situaci. Jistě. U mě, tedy v tom posledním případě, byla nejprve krize a pak následovalo dobrodružství, ve kterém proběhla a stále v různých intervalech probíhá celá série větších či menších krizí.

27.7.2021 v 8:08 | Karma: 15,44 | Přečteno: 413x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

Co mi koronakrize dala a vzala

Svět se pomalu začíná vracet do normálu – i když ten „normál“ teď bude asi dost jiný než byl před pár měsíci. Jen před pár měsíci, kdy si nejspíš málokdo dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát...

10.6.2020 v 12:26 | Karma: 15,18 | Přečteno: 408x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

Halloween, Dušičky a nebo Samhain?

Určitě jste sami zaznamenali, že v obchodech se to již od konce září začíná hemžit čokoládovýma figurkami Mikulášů, čertů, andělů. Vánočními stromky a ozdobami...

31.10.2019 v 8:00 | Karma: 13,40 | Přečteno: 373x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

Věk? To je jen číslo

Víte, já svůj věk nějak moc neřeším. Je to pro mě zkrátka jen údaj v občance. A často dokonce ani nevím, kolik mi to vlastně je.

25.7.2019 v 14:12 | Karma: 17,51 | Přečteno: 525x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

Taková malá domácí skorovražda…

Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může... a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla...

15.2.2019 v 12:22 | Karma: 15,94 | Přečteno: 589x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

Vánoce, Vánoce přicházejí…

... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.

7.12.2018 v 14:22 | Karma: 15,38 | Přečteno: 411x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

„To je tedy spravedlnost…“

...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.

5.4.2018 v 11:21 | Karma: 21,16 | Přečteno: 831x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

Poprvé

Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.

19.3.2018 v 8:30 | Karma: 17,81 | Přečteno: 611x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

Mateřská – to je fuška

Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.

8.3.2018 v 12:29 | Karma: 23,06 | Přečteno: 971x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

Nuda? Nehrozí! Aneb - kojenec na střední

Nuda s dětmi opravdu nehrozí. Navíc stále více chápu to známé rčení: Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. S tím, jak mi ty moje ratolesti rostou, tomu rozumím čím dál tím víc.

19.1.2018 v 9:25 | Karma: 17,21 | Přečteno: 710x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

Co rok a život dal

Konec starého a začátek nového roku je období kdy většina lidí bilancuje, co se jim v tom starém roce povedlo, nepovedlo, co stihli nebo naopak. Zkrátka, jaký ten rok byl.

6.1.2018 v 8:12 | Karma: 14,00 | Přečteno: 346x | Diskuse| Osobní

Helena Skočová

Jinej stav je jinej stav

Jiných stavů je spousta druhů, ovšem já jsem se ocitla v tom asi nejběžnějším. Jen jsem si nikdy nepřipouštěla, že je to až tak jiné. Tedy do včerejška...

21.9.2017 v 14:28 | Karma: 23,22 | Přečteno: 982x | Diskuse| Ostatní

Helena Skočová

Prosím vás, kde to jsme?

Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.

13.6.2017 v 8:30 | Karma: 15,92 | Přečteno: 569x | Diskuse| Osobní