A proč?

Sedím u veterináře a čas se nekonečně vleče. Je pořádně dusno a obě čekárny jsou již téměř plné. Mám pocit, že minuty jsou minimálně třikrát delší než obvykle. „Ještě je před námi ta paní s jezevčíkem a pak ta druhá paní z bedýnkou, ve které je asi kočka.“ přemítám v duchu.

„V té bedýnce je kočička.“ přijde ke mně dcerka z průzkumné mise. Také se již docela nudí a čekárna se dále plní dalšími čtyřnohými pacienty s páníčky.

Holčička se přesune ke mně a již ani nevím po kolikáté se začne probírat hromádkou reklamních letáků, kterou si u mě odložila (nejnovější exponáty do její sbírky, jež v nejbližší době „zapomene“ u mě v kabelce, v botníku nacpané do bot, v kuchyňské lince v hrncích, v psí  misce s vodou…).

„Co to je?“ zeptá se mě a drží v ručce jeden ze svých úlovků na němž  je milá fotografie.

„Nějaká holčička drží malého králíčka.“ odpovím jí.

„A proč?“

„Asi proto, aby ji neutekl.“

„A proč?“

„Protože ho má nejspíše ráda.“

„A proč?“

„Protože je to její zvířátko.“

„A proč?“

„To nevím, proč má tato holčička zrovna králíka.“

„A proč?“

„Protože ji neznám. Je to fotka v reklamním letáku.“

„A proč?“

Začínám zjišťovat, že na jednoduché otázky není vždy jednoduché odpovědět.

V tom dcerku zaujme příchod dalšího čekatele. Jde si prohlédnout malého voříška a pak se ke mně zase poslušně vrací.

„Ten pejsek je nemocný?“

„To nevím. Možná jde jen na očkování.“

„A proč?“

„Aby pak nebyl nemocný.“

„A proč?“

„No, kdyby nebyl naočkovaný, tak by mohl chytit nějakého bacila a onemocnět.“

„A proč?“

„Protože by proti tomu bacilovi neměl žádnou obranu.“

„A proč?“

Začínám být bezradná. Anička si však všimne na zdi plné nástěnky.

„Proč to tady je?“

„Aby si lidé mohli přečíst různé zajímavé věci.“

„A proč?“

„Aby je věděli.“

„A proč?“

„Aby jim třeba některé ty informace byly prospěšné.“

„A proč?“

Dusno v čekárně je již snad hmatatelné. Naše štěně se rozhodlo, že si půjde pohrát s některým z těch malých kámošů, kteří tak hezky sedí a leží přímo naproti němu a málem se mu mě, tím náhlým a nečekaným pohybem, podaří stáhnout dolů z lavice. Mám co dělat, abych se na ní udržela a snažím se pejska zpacifikovat.

„Co to Johny dělá?“ sleduje Anička se zájmem, jak zápasím s hafanem, abych ho zasunula zpět pod lavici (jinak by totiž čouhal až do půlky čekárny).

„Chtěl si jít hrát s některým z pejsků.“

„A proč?“

„Protože je to ještě malé štěně a už se tady nudí.“

Anička si prohlíží našeho psa. Pak se podívá na ostatní čekající čtyřnožce a prohlásí: „Johny není malý. Pejskové jsou malí. Johny je veliký.“

„Hm, Johny je, ve srovnání s ostatními pejsky tady, veliký. Ale jenom vzrůstem. Ve skutečnosti je to ještě takové psí mimino.“

„A proč?“

„Protože ještě nedospěl. Ty jsi také ještě malá holčička.“

„A proč?“

„Protože jsi také ještě nevyrostla.“

„A proč?“

„Protože na to potřebuješ čas.“

V čekárně je ticho, které přerušuje pouze náš pes teskným kňučením, že ho nechci pustit si pohrát s kamarády a pak jasný hlásek Aničky.

„Proč Johny pláče?“

„Protože si chce jít hrát.“

„A proč?“

„Protože ho už nebaví tady ležet.“

„A proč?“

Začínám mít pocit, že nervy již netečou pouze mě, ale i ostatním čekajícím. To naše psí, půlroční, pětadvacetikilové mimino se rozhodlo, že když ho nechci pustit si pohrát s pejsky, tak se se mnou alespoň pomazlí a také, že nutně potřebuje pochovat. A s vervou sobě vlastní se mi začne cpát na klín, což vzhledem k jeho velikosti již není možné ani v pohodlné a prostorné sedačce, natož na úzké lavičce, na které jsem právě seděla.

Anička si prohlíží dveře od toalety.

„Co to je?“

„Dveře.“ na delší odpověď již nemám sílu.

„A na co?“

„Na záchod.“

„A proč?“

I přes otevřená okna se vzduch v čekárně vůbec nehne. Štěně se mi uvelebilo na klíně alespoň předními packami (zadními stojí na zemi) a vyžaduje drbat na hřbetě a také pod krkem.

„Protože je záchod potřeba.“ Jiná odpověď mě nenapadá a už plně chápu rčení – Nervy napnuté k prasknutí.

„A proč?“

„Ale, Aničko. Tak proč myslíš?“ zkouším otočit tok jejich otázek proti ní.

„Protože kdyby se někomu chtělo čůrat, tak má kam jít.“ odpovídá mi holčička pohotově.

„Tak to vidíš. A když to víš, tak proč se mě pořád ptáš?“

Aninka na mě upře svůj bezelstně nevinný pohled, pokrčí ramínky a s úsměvem pronese: „No, protože si chci s tebou povídat, přece.“

A náhle se moje nervy uvolnily do obvyklé podoby. I ostatním lidem v čekárně z tváře zmizel výraz naprostého nervového vypětí a nahradil ho chápavý úsměv.

A tak sedím v dusné čekárně u veterináře, jednou rukou drbu naše přerostlé štěňátko, které  mi pomalu odkrvuje nohy, druhou objímám svou holčičku a užívám si té chvíle poznání a porozumnění.

A v tom se opět ozve ten jasný hlásek: „Maminko, Johny chrochtá. Proč?“