Nepodceňovat prevenci aneb jak se sebeobranit
Ale, když už jsem ten den a v tom horku, zvládla odehrát představení loutkového divadla (a kupodivu jsme i v tomto počasí měli diváky), rozhodla jsem se zajít také na seminář, na který jsem dostala pozvánku.
Prevence bezpečnosti a základy sebeobrany. „Zajímavé.“ pomyslela jsem si, jakmile jsem si pozvání na tuto akci přečetla.
Běhám brzy ráno v lese a živě si pamatuji, jak jsem se vyděsila, když se z ničeho nic přede mnou začalo křoví povážlivě třást…a když z něj nakonec vyběhly dvě srnky. Nu, podívaná to pak byla celkem idylická (o co víc, že se to událo v Praze, kde bych to zrovna nečekala), ovšem – jak se to říká – krve by se ve mně v ten okamžik nedořezal.
Také stanová městečka bezdomovců, která zde občas někde vyrostou, mi na pocitu bezpečí zrovna nepřidávají.
Pokusila jsem se to vyřešit tím, že jsem si přála psa obranáře, jenž by mě při běhání doprovázel. Hm, no – pejska jsem sice od Ježíška dostala a američtí stafordi jsou temperamentní hafani – jenže ten náš těžkotonážní moula, momentálně opravdu, jako rozený běhač nevypadá. Nehledě k tomu, že běhat se mnou může nejdříve až mu bude rok a bude mít řádně vyvinuté klouby. A vlastně – o obranáři - ve spojitosti s ním, také ještě hovořit nemůžu… Ledaže by se bralo, jako styl obrany, počůrat agresorovi nohy. To umí náš Johny dokonale.
Syn se mě před časem snažil nějakým základům sebeobrany naučit. Postavil se například naproti mně, zaujal správný zpevněný postoj a říkal mi: „Tak mami, co uděláš, když ti někdo bude chtít dát takhle pěstí.“ a naznačil úder. Stála jsem a koukala na něj. Pak jsem zaťala ruce v pěst ( jako boxer) a začala jsem kolem něj nekoordinovaně poskakovat. Robin se okamžitě zlomil v záchvatu smíchu.
„Vidíš to? Přesně takhle bude reagovat ten útočník. Začne se řehtat a já mezitím zdrhnu.“ odpověděla jsem mu tehdy pohotově.
Teď mě však hlavně zajímalo to, co nám budou radit na semináři. No, když jsem dorazila na místo, tak jsem pochopila, že označení – nám - bylo, značně nepřesné. Byla jsem tam totiž sama. Tedy kromě organizátorů a přednášejících.
Řekla bych, že jsem svým založením tvor od přírody vcelku nenápadný a nerad vzbuzující přílišnou pozornost, takže jsem nejprve zvažovala, že se hned vytratím. Představa, že bych byla jediný účastník přednášky, mě docela vyděsila – skoro, jako tehdy ty srnky.
Jenže organizátoři si mě již všimli a tak jsem se šla poslušně posadit. Nejraději bych se schovala někam dozadu sálu, ale pod dohledem přednášejících jsem si vzpomněla na slova jednoho známého, který mi vždy, když jsem někam vešla (do sálů, kanceláří i restaurací) a chtěla jsem to vzít nějakou boční uličkou, říkal: „Středem, milánku, jdi středem.“ A tak jsem se usadila někde v prvních řadách – uprostřed.
Naštěstí, po mně přišli ještě další čtyři účastníci, takže jsem se trochu uklidnila. Část přednášky, která se zabývala prevencí a předcházení napadení, mě zrovna moc nebavila. To, že se při vybírání peněz z bankomatu, máme rozhlédnout, zda tam někde poblíž není nějaké podezřelé individuum, je jasné. Že se dobrovolně, sama v noci, nevydám přes odlehlý parčík, také…Ovšem ukázky sebeobrany byly úžasné. S nadšením jsem sledovala, jak ta slečna zpacifikovala mnohem silnějšího útočníka. A jak jí to šlo snadno a lehce. A ukázala nám to opakovaně. Moc se mi to líbilo…
Tak moc, že když jsem přišla domů, hecovala jsem syna: „Hele, tak pojď a dělej, jako že mě chceš chytit. Něco ti ukážu.“
Robi mě poslechl, já jsem se postavila stejně, jako jsem to viděla u té slečny a chtěla jsem jeho výpad vykrýt, tak jak nám to ukazovala. Jenže – ono to – asi - zase tak jednoduché nebude, protože najednou jsem se ocitla na zemi a ani jsem nevěděla jak.
„Počkej, počkej. To je nějak špatně.“ řekla jsem Robimu. „Na zemi jsi měl skončit ty a ne já. Zkusíme to znovu.“
Robi se zatvářil, jako že ta jeho matka je vážně šílená, ale postavil se do výchozího postoje. Já taky. Robi udělal chvat, já jsem ho chtěla vykrýt a….už jsem byla opět na zemi.
„Ne, ne ,ne. Takhle to být nemá. Pojď zkusíme to znovu.“ říkala jsem, stavěla se na nohy a snažila se dát své tělo do té správné polohy.
Robin se na mě s despektem díval a prohlásil: „Hele, mami, takhle to můžeme zkoušet do půlnoci. Tak, víš co? Abys měla radost, já tady teď hned sebou fláknu o zem a ušetřím nám tím několik hodin času, jó?“
Takže když to tak shrnu: pes mi do pozice obranáře možná teprve doroste, já jsem se sebeobranu prozatím ještě nenaučila, ale alespoň vím, že mám dítě, které mě chce potěšit. :)
P.S. Pane Mildo, tento článek jinak, než ze ženského pohledu opravdu napsat nešel :) Tak snad příště...
Helena Skočová
Čtyřhvězda podle Fischera: špína, zápach, střepy v bazénu
V poslední době jsem četla několik článků o tom, jak jsou Čeští turisté v zahraničí považováni za věčně nespokojené hosty, hledající na všem nějaký problém. Tehdy jsem nechápala proč. Nyní... možná... už asi ano...
Helena Skočová
7. Vnímání nové situace matkou versus vnímání dcerou
Zatímco jsem se prala se svými emocemi, náporem strachů a obav, jak budu zvládat náročnou péči o nemohoucí seniorku, jsem zároveň pořád myslela na ty moje nejbližší. Holčičky a manžela. Jak zvládli první den oni.
Helena Skočová
6. Den první - to byl náraz!
Opustila jsem Sarnu. Ten kouzelný správcovský domek letního sídla hraběnek Gessy, obklopený zahradou a parkem, kde teď budou bydlet moje holčičky. A přestěhovala jsem se o 17 km dál, do bytu k babičce.
Helena Skočová
5. Už tam budéééém?
Cesta do Itálie byla krásná, ale dlouhá. Celých těch deset dnů před odjezdem, jsem měla obavu, jak ji budou holky zvládat. Tedy hlavně malá tříletá Saša.
Helena Skočová
4. Pozor na to, co si přejete…
...přání se totiž plní. Někdy však jejich splnění může přijít zcela nečekaně a může mít taky velmi nepředvídatelnou podobu. Takže vás to může parádně zaskočit, tak jako třeba teď mě.
Helena Skočová
3. To byl ale fičák
Bylo zvláštní zamykat za sebou vchodové dveře našeho bytu s vědomím, že JÁ je znovu odemknu až po několika měsících. (Tomík se vracel už za pár dní. Do Itálie nás jen odvážel.)
Helena Skočová
2. Ty vole, co jsem to provedla!
Píšu si deník. Už měsíc. Že to není žádná ohromující zpráva? Ne, není. To s vámi souhlasím. Ale důvod, PROČ jsem si ho začala psát, ten už docela zajímavý je. Tedy - aspoň pro někoho. :)
Helena Skočová
1. Krize nebo dobrodružství?
Záleží na situaci. Jistě. U mě, tedy v tom posledním případě, byla nejprve krize a pak následovalo dobrodružství, ve kterém proběhla a stále v různých intervalech probíhá celá série větších či menších krizí.
Helena Skočová
Co mi koronakrize dala a vzala
Svět se pomalu začíná vracet do normálu – i když ten „normál“ teď bude asi dost jiný než byl před pár měsíci. Jen před pár měsíci, kdy si nejspíš málokdo dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát...
Helena Skočová
Halloween, Dušičky a nebo Samhain?
Určitě jste sami zaznamenali, že v obchodech se to již od konce září začíná hemžit čokoládovýma figurkami Mikulášů, čertů, andělů. Vánočními stromky a ozdobami...
Helena Skočová
Věk? To je jen číslo
Víte, já svůj věk nějak moc neřeším. Je to pro mě zkrátka jen údaj v občance. A často dokonce ani nevím, kolik mi to vlastně je.
Helena Skočová
Taková malá domácí skorovražda…
Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může... a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla...
Helena Skočová
Vánoce, Vánoce přicházejí…
... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.
Helena Skočová
„To je tedy spravedlnost…“
...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.
Helena Skočová
Poprvé
Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.
Helena Skočová
Mateřská – to je fuška
Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.
Helena Skočová
Nuda? Nehrozí! Aneb - kojenec na střední
Nuda s dětmi opravdu nehrozí. Navíc stále více chápu to známé rčení: Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. S tím, jak mi ty moje ratolesti rostou, tomu rozumím čím dál tím víc.
Helena Skočová
Co rok a život dal
Konec starého a začátek nového roku je období kdy většina lidí bilancuje, co se jim v tom starém roce povedlo, nepovedlo, co stihli nebo naopak. Zkrátka, jaký ten rok byl.
Helena Skočová
Jinej stav je jinej stav
Jiných stavů je spousta druhů, ovšem já jsem se ocitla v tom asi nejběžnějším. Jen jsem si nikdy nepřipouštěla, že je to až tak jiné. Tedy do včerejška...
Helena Skočová
Prosím vás, kde to jsme?
Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1437x
Seznam rubrik
- Dobrodružství v Itálii
- Ze života
- Já běhám, a ty?
- K čemu mám co říci
- Náš život s Johnym
- Pohádky pro Aničku