Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

„Oko“ na stěnu do obýváku nechci

3. 09. 2014 9:24:07
Vrátili jsme se z rodinného pobytu na Moravě, odložila jsem tašky na zem, rozhlédla se po bytě, pokývala hlavou a prohlásila“ „Jo, jo. Je třeba vymalovat.“ Manžel se synem (16 let – takže již chápe o co jde) – oba ještě s dalšími cestovními taškami v rukou, na mě vytřeštili oči. Jejich zděšení bylo okamžitě na maximální úrovni. Zato malé Aničce se šťastně rozzářila kukadla. Jasně se v nich odráželo nadšení nad tím, co to ta máma zase vymyslela za výbornou zábavu.

Ten večer a pak druhý den jsem více o svém nápadu na zvelebení bytu nemluvila. Měla jsem co dělat s vybalováním, praním a dalšími obvyklými „pocestovními“ činnostmi. Takže ostražitost mých hochů ochabla...Tedy, hlavně toho mladšího.

Ovšem další den ráno jsem naběhla do dětského pokoje, mávala vlastnoručně, z novin poskládanou, večerníčkovskou čepicí a vesele synovi oznamovala: „Tak vstávej, jdeme stěhovat.“

„Co jdeme?“ otráveně se na mě obrátil můj trošku odrostlý pubescent.

„Stěhovat.“

„A to – jako - co?“ stále dělal, že vůbec nechápe o co mi jde v naivním domnění, že mě tím snad od mého – v jeho chápání – absolutně šíleného záměru odradí.

„No, nejprve se vrhneme na obývací pokoj. Potřebuji odnést stůl, přešoupat sedačku a tu obr palmu doprostřed pokoje, ostatní kytky dát do haly...“

„Ježíši, mami. To myslíš fakt vážně s tím malováním?“ jeho výraz by v ten okamžik dokázal udělat z cukrové vaty kyselé rybičky.

„Jasně, že to myslím vážně...“

„Mami.“ rozhořčeně mi skočil synáček do řeči: „To je zase další z těch tvých Hurá akcí.“

„Ber to jak chceš, ale malujeme stejně, takže se pohni, stěhujeme.“ zavelela jsem.

„Ale vždyť taťka je v práci. Přijde večer a to už je pozdě cokoliv takového dělat.“ snažil se stále chlapeček můj. Marně.

„S tím si vůbec nedělej starosti. S taťkou jsem domluvená. Kolem poledne mi doveze barvu, abychom se s ní nemuseli tahat.“

„A to už tady - jako - zůstane?“ divil se Robin.

„Samozřejmě že ne. Musí zpátky do práce. Na bílo to zvládnu vymalovat sama.“

„A ty jsi to už – jako - někdy sama dělala?

„Ne.“ odvětila jsem klidně a táhla za sebou stůl. Synáček zamrkal, spolkl další argumenty a více - tedy vlastně - méně dobrovolně se do mé aktivity také zapojit...

První malý zádrhel nastal, když jsem musela naší skoro čtyřleté holčičce vysvětlit, že skutečně nebudeme po stěnách malovat jejími vodovkami (jenž nadšeně připravila). Zklamání bylo obrovské, ale nakonec zadržela slzičky a s příslibem vlastního velkého štětce, se kterým mi bude pomáhat malovat "tou speciální barvou, kterou nám tatínek doveze", za mnou neustále nadšeně poskakovala.

Druhý – již podstatnější - zádrhel nastal, když jsem v „malovacích potřebách“ donesených Robčou ze sklepa nenalezla špachtli na zpracování sádry a její nanášení na stěny. Nechtěla jsem Robiho hned hnát znovu do sklepa, tak jsem nejprve prohledala celou komoru, ale po špachtli ani vidu. S logickým závěrem, že když onen potřebný nástroj není v komoře a ostatní věci na malování byly umístěny ve sklepě, musí se tedy i ta špachtle nacházet ve sklepě, jsem se obrátila na svého syna.

„Není.“ prohlásil rezolutně. „Všechny ty věci byly v tom kbelíku, který jsem vytáhl.“ Viděl, jak se nadechuji a tak mě honem předběhl a pokračoval: „A do sklepa už znovu nejdu. Jsou tam pavouci.“ Chápavě jsem pokývala hlavou. Ty tarantule mi také nejsou zrovna sympatické. A tak bylo potřeba najít něco jiného, co by tu postrádanou špachtli mohlo nahradit. Nu což – polévková lžíce také není marná.

Dala jsem se do míchání sádry. Když měla – podle mého mínění – tu správnou konzistenci, vypravila jsem se s ní do obývacího pokoje. „Zatmelila“ jsem s ní asi tak dvě dírky, když mnou pracně namíchaná sádra nějak - ztuhla. Divné, pomyslela jsem si. Pamatuji si, že tehdy na základce ve výtvarce, když jsme dělali jakési sádrové odlitky, ta sádra takhle rychle rozhodně netuhla. Hm, takže jí musím namíchat vždy pouze malé množství – a ne najednou dávku na celý pokoj...

Právě když jsem měla všechny dírky a dírečky, důlky a důlečky na stěnách zasádrované, přijel manžel s kbelíkem barvy.

S hrdostí jsem mu ukazovala své dílo. „Hm...a víš o tom, že cokoliv ti čouhá ze stěny musíš před sádrováním nejprve zarovnat?“ poukazoval manžel na vyčnívající hmoždinky jenž tam v různých místech narafičili předchozí nájemníci – a pak je pouze přemalovali - a já je nyní překryla "hromádkou" sádry.

„No, to nevím. Já tam ty trubičky nestrkala.“ namítla jsem, načež manžel pohotově popadl kladívko a ony čouhající hmoždinky do stěny „jemně“ zatloukl. Problém (tentokrát číslo 3) byl, že touto činností způsobil, že všechna mnou - polévkovou lžící pracně nanesená sádra - ze stěn opadla.

„Hm, tak dík.“ řekla jsem, ale jakoby na omluvu manžel sklouzl do sklepa a vrátil se – se špachtlí... a pak spokojeně odjel zpátky do práce.

Když jsem vše znovu „dotmelila“, nalila jsem si do kbelíku barvu. Ta byla samozřejmě potřeba rozředit – a zamíchat...Sakra, jenže čím? Tom to vždy míchal nějakým klackem, blesklo mi hlavou a tak jsem se vypravila do zahrady. Jenže, jako naschvál, sousedi zahradu uklidili – a žádný klacek tudíž právě nebyl k nalezení...Až pod tou velkou borovicí jsem objevila takového chudáčka. Celý pokroucený byl...pokrytý zeleným nánosem...Stála jsem nad ním nerozhodně...Ale co, jiný klacek tady stejně není...Takže ten chudáček hned mířil do vany a kartáčkem jsem z něj drhla ten zelený nádech – abychom neměli obývák vymalovaný namísto bíle na zelenkavo.

Nalila jsem konečně do barvy potřebné množství vody (vydrhnutý klacek jsem si prozatím odložila). Jenže jak pak tak po něm za sebe sahám, ne a ne ho nahmatat. Otočím se – a klacek nikde. To snad není možné. Vždyť jsem ho dávala sem. Pátrám pohledem po pokoji a vidím, že se pod prostěradlem přikrývajícím sedačku něco podezřele hýbe. Bylo to naše desetiměsíční štěňátko (momentálně oplývající váhou 30kg), které si s vervou ohryzávalo můj vydrhnutý klacek a šťastně na mě upíralo své psí oči, když jsem to prostěradlo pod nímž se schvávalo se svým úlovkem, nadzvedla...

Přes všechny tyto nepředvídatelné okolnosti, se mi však nakonec přeci jen povedlo obývací pokoj zdárně a úspěšně vymalovat. Pak také uklidit, a s pomocí manžela a syna opětovně nastěhovat...

Asi po dvou dnech se tak spokojeně rozhlížím po těch zářivě čistých stěnách a náhle strnu. Přímo mezi stolem a křeslem se v celé kráse skví Aninčino nejnovější umělecké dílo, vyvedené samozřejmě pastelkami těch nejpestřejších barev.

V ten moment jsem myslela, že tu svoji cácorku roztrhnu, jak hada. Chápu, že ji ta bílá stěna připadala – tak nějak – fádní, ale... Navíc, přestože nám Ani tvrdila, že je to „Cesta“,po které se dá jezdit nahoru a dolů, tak ta „Cesta“ svým tvarem velmi silně připomínala notoricky známé malůvky objevující se na stěnách ve výtahu, metru, tunelech...jenž Anička nazývá „Okem“- a já jí to pochopitelně nevymlouvám...

„Cesta“ nebo „Oko“ – na stěně v obýváku fakt nebude ani jedno, rozhodla jsem rezolutně. Zítra maluji dětský pokoj, tak to přemáznu taky...

Autor: Helena Skočová | středa 3.9.2014 9:24 | karma článku: 13.02 | přečteno: 1173x

Další články blogera

Helena Skočová

Prosím vás, kde to jsme?

Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.

13.6.2017 v 8:30 | Karma článku: 14.51 | Přečteno: 472 | Diskuse

Helena Skočová

Není kapucín jako kapucín

Ne, nemám teď na mysli členy známého mnišského řádu. Kapucín je v tomto případě (většinou) mladý muž, jehož nezbytným vybavením je mikina s kapucou. Kapucu MUSÍ mít naraženou na hlavě a to co nejvíce do čela a obličeje.

1.6.2017 v 8:37 | Karma článku: 16.60 | Přečteno: 388 | Diskuse

Helena Skočová

Těžký úkol

„Helenko, prosím tě, napsala bys nějaký článek o té Petrově knížce?“ přišla za mnou kolegyně z divadla. „Jistě.“ odpovídám. Články píšu skoro pořád, tak proč ne. Sice nyní vůbec netuším jak a co napíšu, ale nějak se s tím poperu.

6.12.2016 v 8:30 | Karma článku: 13.67 | Přečteno: 331 | Diskuse

Helena Skočová

Nestííííhááám

Počítám minuty a plánuju – ještě musím dopsat tenhle text, poslat ho webmastrovi, vyřídit ty tři maily, telefon Mirce ohledně volných termínů a pak už mám nejvyšší čas vyrážet pro Aničku do školky.

21.11.2016 v 9:00 | Karma článku: 11.74 | Přečteno: 374 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Andrle

Milujeme Česko!

Milujeme Česko. Opravdu?! No nevím, jak velikou láskou k mé vlasti zahraniční řetězec plane, ale pochybnosti mám.

24.6.2017 v 1:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 11 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Děti jsou jak prdy – máš rád jen ty svoje

Tak tohle moudro jsem zaslechla docela nedávno a donutilo mě přemýšlet. Přemýšlet i o tom jak ve vlastních, byť nevychovaných dětech, uctíváme kult dítěte a považujeme naše nevychované potomky za dokonalost samu sebe...

23.6.2017 v 20:20 | Karma článku: 17.06 | Přečteno: 529 | Diskuse

Karel Trčálek

Zemanova svině

Nominativ, svině, svině. Genitiv, svině, sviň / sviní. Dativ, svini, sviním. Akuzativ, svini, svině. Vokativ, svině, svině. Lokál, svini, sviních. Instrumentál, sviní, sviněmi ...

23.6.2017 v 18:32 | Karma článku: 20.95 | Přečteno: 1185 | Diskuse

Milan Radek

Uctivý služebníček Macron poslušně hlásí že už těm neposlušným državám vynadal

Mutti mu přece jasně řekla že má těm vidlákům odvedle vynadat, aby už začali poslouchat, a on bez odmluv splnil rozkaz. Mutti přece nebude na vlastní ústa říkat to co může říkat on za ní. Marine Le Pen měla pravdu že ve Francii

23.6.2017 v 18:10 | Karma článku: 39.46 | Přečteno: 1648 | Diskuse

Karel Trčálek

Proč reaguji na články jiných blogerů? Protože jsem parazit!

Blog je, alespoň pro mě, především hra. Může-li jistá „ekonomka“ či jistí blogeři své lži a svou propagandu více či méně podařeně prezentovat jako odhalování „skutečné“ pravdy, pak si já můžu z jejich lhaní dělat legraci

23.6.2017 v 16:37 | Karma článku: 15.14 | Přečteno: 390 | Diskuse
Počet článků 79 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1429

Moje životní motto: Co mě nezabije, to mě posílí... Ale jen, když se na to budu dívat s nadhledem... 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.