Když se potkají dvě duše, které se potkat měly, je to malý zázrak… Když se poprvé setkají, je to jako blesk z čistého nebe. Ta náhlá vlna zdánlivých sympatií. Úsměvy, pohledy, první vzájemně namířená slova, společný smích…
A pak když poznají, že se za tou pouhou náklonností skrývá něco úplně jiného…něco silnějšího, hlubšího - krásnějšího…vzpamatovávají se z toho poznání. Vzpamatovávají se a užívají si ho. A chtějí si svou nově objevenou – a identifikovanou lásku vychutnat dosyta, naplno, pijí ji plnými doušky…a nemůžou se jí nabažit.
Když city sílí a nabírají na intenzitě, jsou unášení jejich proudem, jako divokou řekou. A nemohou se z toho proudu vymanit – i kdyby sebevíce chtěli. Je silnější než oni a unáší je s sebou stále dál. Hraje si s nimi. Chvíli je jen tak v poklidu houpá, jako letní větřík listy na hladině a pak je hodí do svých peřejí a vírů, až mají pocit, že se utopí…
Když city gradují a oni si uvědomí bezvýchodnost své situace… Když je emoce a touhy doslova drásají na kusy…Když vše dosáhne takové síly, že je to ničí…poznávají jedinou definitivu…
Když se srdce láme na kusy a slzy tečou po tvářích, co říci? „Promiň, lásko…Miluji Tě…Miluji Tě tolik…Ale…musím - víš, že musím jít…“ A když druhé srdce puká a rozpadá se ve střepech nesplněných přání, plánů, snů…a touhy… Když obě srdce chtějí zároveň křičet: „Ne! Prosím! Nechoď! Zůstaň! Nemůžu bez Tebe být! Prosím, potřebuji tě! Vždyť je to jako v tom starém, ohraném klišé - Potřebuji tě, jako vzduch k dýchání. Tak, prosím, zůstaň...“ A když je vědomí nemožnosti toho všeho dusí a zašlapává do prachu beznaděje…Když se v ten okamžik na sebe ty dvě duše, které se měly jednou potkat, dívají…Když posbírají zlomky svých křídel rozházených všude kolem…a…pochroumaně odcházejí…každá svým směrem…
Když je pusto, prázdno a všude tma, přestože za okny pálí slunce…Co dál? Jak žít dál?
Když zlomené duše bloudí a zoufale se snaží najít nějakou cestu, kterou teď mají jít…
Když je bolest ochromila tak, že křídla nechtějí znovu srůst…a když žádný, ani nepatrný paprsek světla nedokáže protnout temno, jenž je obestírá…Když slanost pláče rozdírá duše až do krve…
A pak…po době delší, než si duše vůbec dokážou představit…je na tváři pošimrá vánek…a v dálce v té černočerné temnotě se něco zatřpytí…Snad ...že by malá jiskřička nové naděje?
A duše se postaví a udělají první, nejistý, vratký krůček k té malinké, prozatím téměř nepatrné záři…
