Dřepím na schodech a skládám do dlaně barevné spadané listy, které mi jako vzácné poklady nosí holčička. „Maminko, bude padat sníh?“ „Sníh?“ zvednu k ní překvapeně oči. Zvláštní kolik vzpomínek a emocí dokáže takové malé slůvko náhle vyvolat.
„Tak, bude padat sníh?“ opakuje Ani svou otázku a vytrhne mě tím z mých myšlenek.
Povzdychnu si: „To víš, že bude padat sníh. Proč se ptáš?“
„Aby nám v tom stanu nebyla zima.“
„V jakém stanu?“ znejistím, co to tu mou cácorku zase napadlo.
„No, v tom stanu. Jak půjdeme do cirkusu.“
„Jó, do cirkusu.“ je mi to už jasné. „Neboj se, Aničko. Než půjdeme do cirkusu, tak sníh určitě ještě nenapadne. A i kdyby ano, tak ten stan je veliký a vytápěný. Zima nám nebude.“ „Nebo – tedy alespoň v to doufám.“ Pomyslela jsem si již jen v duchu.
„Jasně, cirkus. Musím to naplánovat a vyrazit tam s ní.“ Přemítám a živě se mi vybavuje, jak mi telefonuje kamarádka, že má pro Ani a doprovod volňásky k Berouskům. Chtěla jsem se jí zeptat, kdy tam tedy s tou naší holčičkou vyrazí, ale než jsem stačila svůj dotaz vznést, uzemnila mě Kája: „Na mě zapomeň. Já jsem se v dětství cirkusů doslova přebažila – takže si rozhodněte doma, kdo s ní půjde.“
Pokrčila jsem rameny ve stylu Forresta Gumpa. „Tak jo.“
„Kája má volňásky pro Ani a doprovod, do cirkusu.“ říkám u večeře manželovi.
„A kdy s ní jde?“ zeptá se automaticky.
„Nejde. Prý má z dětství cirkusů dost, takže si s malou máme jít my. Půjdeš?“
Manžel na okamžik přestane žvýkat a upře na mě oči – troufla bych si říci, že téměř zděšeně. V tom okamžiku se mi vybaví, kam jsem ho během posledních 14 dnů všude táhla – Loutkové divadlo s Ani, kamarádova vernisáž fotografií, monodrama Koba přednášené nepřekonatelným Vládíkem T. Gottwaldem ( Mimochodem - všem VŘELE doporučuji), další loutkové divadlo s Ani (Ale když v té pohádce drak plival opravdový oheň – to přeci musela Aninka vidět.), pak ještě divadelní představení Evžen Oněgin a nějaká ta návštěva přátel…
Hm, nemá to se mnou, chudák, zrovna jednoduché. Je mi jasné, že společenského a kulturního života má v této chvíli doslova plné kecky. Tak půjdu já.
Takže – cirkus. No, jó – cirkus… Aninka se těší a bude to s ní určitě fajn. Jenže kdy? Mám teď odehrát představení v divadle, pak je ten křest CD, zkouška v divadle, další přednášky v kurzu, jsme domluvení s přáteli na Šipky, Country bál, Večer poezie ve Vraném, premiéra ve spřáteleném divadle a oslava jeho 85. výročí založení (účast žádoucí, jak mi bylo sděleno), lekce angličtiny a nyní můj nejnovější úlet – milovaná francouzština, do které jsem se pustila po letech… Pak samozřejmě děti, práce, běhání, pes (jenž vyžaduje pořádně protáhnout – tzn. procházka dlouhá minimálně 5km), také Robinova třídní schůzka (deprese se na mě již doslova třese)… další představení v divadle (kde Aninka určitě též nebude chtít chybět)…
Hm, odporně akční, vytanou mi na mysli slova pronesená před časem na mou adresu. A také se mi vybaví moje maminka: „Ty jsi prostě poděs. Já se tomu Tomášovi divím, že to s tebou vydrží.“
No, mami. Abych pravdu řekla, tak já kolikrát taky… Ale on vždy pokrčí rameny: „Alespoň není nuda.“
Takže, Aničko, cirkus bude! A věř mi, že dříve než napadne sníh. Tedy - alespoň doufám, že mě počasí nepřekvapí, než stihnu designově připravit ty vánoční balíčky do práce, zajistit si ten kurz účetnictví, zaběhnout konečně odnést to vyřazené oblečení do Sue Ryder(u)…
