Myslím tím – Mikuláš. Čas, kdy se po ulicích začnou potulovat tlupy více či méně povedených imitací čertů, svatých mužů v mitrách a andělů. A roztrhne se pytel se spoustou akcí pro děti, kde tito tématicky maskovaní hosté samozřejmě také nebudou moci chybět.
Naše divadlo pořádalo tyto akce s předstihem již minulý víkend. V sobotu i v neděli po třech představeních denně. Spolu s Mikulášskou nadílkou. Docela záběr, ale krásný.
„Helčo, uděláš zítra ráno anděla?“ Přijde za mnou principál.
A je to tu zas, bleskne mi hlavou. Anděl. A já si vždycky tolik přála dělat čerta. Jenže - bylo mi vysvětleno, že jako čert bych prý fakt nepůsobila zrovna důvěryhodně.
„Anděla?“ protáhnu. „A takový …ehm…čertík… Úplně malinký …čertík … by tam pro mě nebyl?“ Zkouším to.
„Čertů máme dost. Ale anděl nám bude chybět. Uděláš ho? A navíc, ty jako čert…“
„Jo, jo. Já vím. Budu anděl.“ Mávnu ne zrovna nadšeně rukou.
Ráno tedy naklušu do šatny. Docela mi to trvá než se pomocí spínacích špendlíků (také známých pod označením – sicherek) zamotám do sukně, která je asi tak o čtyři až pět čísel větší než je moje velikost – a než ji naaranžuji tak, aby to nešlo poznat – a ještě k tomu mi nespadla. Doobléknu zbytek a zjistím, že u mého kostýmu chybí křídla.
„Tak se nám pojď ukázat.“ Volá na mě principál.
Za - do rozpaků mě uvádějícího potlesku a ovací - vejdu do naší „čekárny“.
„Nemám křídla.“ Pronesu trochu otráveně.
„A kde jsou?“ Zeptá se zvukař.
Chtěla jsem nadnést něco ve stylu, že je asi ze skladu nedodali, ale místo toho jen posmutněle pokrčím rameny a řeknu: „Polámaly se …“
„Hele bez těch křídel vypadám, jako nějaká divná nevěsta.“ Otočím se na principála. A chci ještě rychle dodat, že tedy, když nejsou ta křídla, tak bych mohla zkusit nějakého toho čerta… Ovšem naše inspicientka Hanička mě předběhne.
„Houby. Jseš anděl. Krásnej a rozhodně nejzrzavější z celé Evropy.“ A za všeobecného smíchu je tím celá záležitost vyřízena.
Hm, takže jsem anděl. A ne čert. ZASE. Alespoň však chvíli držím – tedy podle Hanky – nějaké to evropské „Nej“. A to taky není k zahození, ne?
„Ale odpoledne anděla nedělám. Na představení přijde moje malá Ani a to bych to fakt neobkecala.“
Před odpoledním představením si zajdu (v civilu) sednout do hlediště k holčičce a manželovi. Anička je nadšená, že maminka je v divadle u ní a neutíká jí dopředu, jako obvykle.
„Jdu se sem podívat, jestli před pohádkou přijde ten Mikuláš.“ Špitnu jí do ucha.
Ani zpozorní a nejistě se na mě podívá.
„No, dostali jsme v divadle hlášku, že by se sem po cestě mohl stavit.“
„Hm.“ Ani svraští čelíčko.
„Hodným dětem prý donese dárky. Ale u tebe si tím nejsem tak úplně jistá, Aninko. Ty jsi teď v poslední době zrovna moc hodná nebyla, že?“ Ani totiž právě prochází jakýmsi obdobím totální ignorace všeho, co zrovna nechce slyšet.
„Hm.“ Opět zavrčí.
„Ale, Mikuláš JE hodný, tak třeba by ti to mohl odpustit.“ Mluvím dále.
Aniččino čelíčko se narovná a ona ke mně, chudinka, s očekáváním, otočí oči.
„Jenže - nevím, jestli sebou nebude mít ty čerty.“ Pokračuji.
Aninčina mimika se znovu rázem mění a na tváři se ji objevují známky znepokojení.
„Tak to já bych tady raději asi ani nechtěla být.“ Řekne a nenápadně pokukuje ke dveřím.
Jenže dveře jsou již zavřené a v sále se v ten okamžik setmí.
Po chvíli se rozsvítí červené reflektory a ozve se rázně bušení na dveře. Do sálu vtrhnou čerti.
Aninka ztuhne a chytí mě za ruku.
V divadle se mírně rozsvítí a pak za cinkání zvonečků vstupuje Mikuláš v doprovodu andělů.
„Mikuláš. A dva andělé.“ Hlesne Ani zasněně a nemůže z mých hezkých kolegyň převlečených v bílém spustit oči – a vůbec jí nevadí, že ten jeden nemá křídla.
No – vždyť jsem to ráno říkala, že bych to neobkecala, bleskne mi hlavou, když sleduji Aňulku.
„Tak co Áňo.“ Ze zasnění ji vytrhne rázný hlas. To se čert postavil do řady před námi. „Tak jak to s tebou a tím uklízením doma v pokojíčku vypadá?“
Anička ztuhne a sevření její dlaně je okamžitě téměř křečovité.
„No, a s tím tvým posloucháním maminky to v poslední době také není zrovna slavné. Co Áňo?“ Hlučí čert dále.
Aninka na nic nečeká a skočí mi na klín. Hlavičku mi zavrtá do ramene a nechce se na to chlupaté, černé stvoření před námi ani podívat – ve stylu nevidím ho, není.
„Tý jo. Aničko. To jsem nevěděla, že jsi tím zlobením už v pekle tak známá, že tě čerti znají i jménem.“ Řeknu jí a nenápadně mrknu na čerta/principála.
Anička se pokradmu na čerta otočí, statečně se snaží zadržet slzičky i když se jí bradička chvěje, ale kolem krku mě stále drží tak, že mám strach aby mi při nějakém nenadálém pohybu nezlomila vaz.
„Já už budu hodná, čerte.“ Pronese mantru všech dětí a dokonce se pokusí opětovat čertovi pohled z oka do oka.
„No dobrá, Áňo. Tak já ti tedy dám ještě jednu šanci – ale pamatuj, všechno vidím, všechno vím. Takže uklízet, poslouchat!“ Zahlaholí čert a při odchodu, pro změnu, zase nenápadně mrkne on na mě.
Držím tedy na klíně svou holčičku – již jakž takž zklidněnou (když už ji pak žádný další čert jménem neoslovil). Tak zklidněnou, že se dokonce odvážila jít i na jeviště k Mikulášovi pro dáreček (rozmístění čertů si však při tom neustále bedlivě hlídala).
A sleduji kolegy v sále, jak tam pobíhají a hudrují na děti... A náhle mě napadlo, že bych jako ten čert - asi fakt nebyla zrovna moc důvěryhodná…
