Prosím, pusť mě ven

Toto není silvestrovské škemrání mého dospívajícího syna, abych ho pustila večer někam ven. Toto bylo mé vlastní posilvestrovské škemrání. 

Závislosti jsou různé. A některé jsou i méně škodlivé. Ba, dá se říci, že z různých úhlů pohledů, mohou být i docela úsměvné. Ovšem otravné pro okolí postiženého, jsou určitě všechny.

Má závislost na endorfinech, jenž jsou mi pumpovány do mozku, když se „hejbám“, je již nejspíše… docela vysokého stupně. Takže, když se mi jich nedostává – což značí, že jsem ráno nešla běhat (nebo plavat), jsem nešťastná, smutná, nemohu se „nakopnout a nastartovat“, dokonce – ač je to k nevíře -  jsem někdy i pěkně protivná, podrážděná až otravná…

A abych těchto nepříjemných průvodních jevů - mé malé nevinné závislosti - své nejbližší uchránila, snažím se „hejbací režim“ dodržovat co nejpoctivěji.

Takže vyrážím po páté ráno do temnoty číhající venku (a vždy si přitom nadávám, co jsem to za cvoka, když mohu ještě minimálně 2 hodiny ležet v teplých peřinách a já místo toho toto báječné místo dobrovolně opouštím a vrhám se do zimy, deště, sněhu, ledového větru, mrazu… Ale nejpozději po uběhnutí prvního kilometru se přistihnu, jak běžím s pusou roztaženou v úsměvu od ucha k uchu… No, jo no… tak jsem vážně cvok…).

„Venku pěkně prší.“ Pronesl manžel, když se vrátil domů s našim vyvenčeným hafanem.

„Prší?“  Podivila jsem se, protože jsem se z okna ještě nějak moc pozorně nedívala a ve dnech volna jsem si dopřávala ten luxus, že jsem chodila běhat v pozdějších – tedy – rozumnějších hodinách.

„Hm, tak to se mi poběží trošku hůř.“ Konstatovala jsem a zkoumala již povětrnostní podmínky na druhé straně okna.

„Ty chceš jít běhat? V tomhle počasí?“ Zděsil se Tom.

„Jo. Není tam zima, tak si vezmu kšiltovku. Ta je v dešti lepší, než normální čepice.“

„Milane, měj rozum. V takovém slejváku jít běhat nemůžeš. Navíc je na chodnících ještě pozůstatek ledovky ze včerejšího večera.“

„A ty si myslíš, že jsem ještě nikdy neběhala v dešti?“ Obrátila jsem se na něj a poznámku o ledovce jsem se rozhodla ignorovat.

„Jo, běhala. Ale v létě. Teď promokneš, nachladíš se. Ne, dnes nikam nejdeš.“

„A proč bych, jako, nikam jít nemohla? Když se vrátím, dám si horkou sprchu, teplý čaj… A navíc mám dnes krátkou trasu. Jenom pět kiláčků. Za půl hoďky jsem zpátky.“

„Pět kilometrů nebo dva. To je jedno. Promokneš úplně stejně.“

„Pff… Dva kilometry už dávno neběhám.“ Odfrkla jsem si pohrdavě.

„To je jedno.“ Zopakoval nekompromisně manžel. „Tak si zajdeš zaběhat někdy později. Třeba večer. Možná už pršet nebude.“

„Večer.“ Vrčela jsem. „A co když pršet nepřestane.“

„Tak si dáš dnes volno.“

„Hm…Volno…“ Nespokojeně jsem brblala. „Tak já si jen zacvičím a budu alespoň chvíli šlapat na rotopedu. I když to mě fakt nebaví.“ Jó – ale tělo si žádalo svou endorfinovou dávku a to docela razantně.

Zacvičila jsem si, hezky se rozehřála a vypravila se do komory, kde je umístěn rotoped. V době vánočních svátků a následujících volných dnů, jsem do komory moc často nechodila, takže jsem netušila, jaké změny se tam udály. Vešla jsem dovnitř a automaticky se otočila do míst, kde stávalo avízované cvičící zařízení, jenže ouha. Na onom místě se totiž místo očekávaného šlapadla, náhle nacházela ohromná hromada všemožných naskládaných věcí, které bylo potřeba momentálně někam umístit.

Zůstala jsem stát a nevěřícně zírat na tu kupu krabic od vánočních ozdob a dekorací, bedny s letními botami, pytel s psími granulemi, košíky připravenými až pojedeme na chalupu a ani nevím na co vše další. Musela jsem se podívat hodně pozorně, abych uviděla nesměle vykukovat kousek držadla šlapadla. Víc se mi z něj objevit nepodařilo.

Takže jsem se otočila a zase vyšla z komory ven.

„Hm, tak to neklapne.“ Pronesla jsem a manžel se začal smát. „Tak si prostě dej volno.“

Šla jsem do haly, sedla si nešťastně na sedačku a dívala se z okna, jestli ty protivné kapky venku, nezačnou padat alespoň s trošku menší intenzitou.

Tam za mnou přišla naše malá Anička. „Maminko, tak když chceš jít běhat, budeš se dnes muset pořádně obléknout. Vezmi si bundu s kapucí, teplé džíny a hlavně  nezapomeň deštník. A pak můžeš jít běhat.“ Snažila se mě ta čistá dětská dušička potěšit.

Rozesmála jsem se. A potom se mi náhle zdálo, že mé modlitby byly vyslyšeny a déšť skutečně ustává. Radostně jsem to běžela oznámit manželovi.

„Hele, ono fakt přestává pršet. A já mám opravdu jen krátkou trasu. Takže…“ A náhle mi blesklo hlavou – A já pořád, po kom je ta naše holčička tak umanutá…

„Ježíš, ty jsi nervózní a protivná. Tak se prosím tě, seber a běž.“ Kapituloval manžel.

„Jo, jdu!“ Volala jsme už z předsíně, kde jsem na sebe letecky házela kšiltovku, bundu a obouvala si běhací boty. „Za chvíli jsem zpátky!“ Zahlaholila jsem už z terasy, když jsem za sebou chvatně zavírala vchodové dveře. Ani mi Anička nestihla dát obvyklou „loučící se“ pusu.

 Prostě - závislost je závislost… Ta moje je sice opravdu někdy otravná, ale ve skutečnosti celkem neškodná…

Takže všem, kteří se v rámci novoročních předsevzetí, rozhodli cvičit a hejbat se, přeji mnoho zdaru, výdrže a těším se, že rozšíří řady nás – endorfinových závisláků.