Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Prosím, pusť mě ven

5. 01. 2015 8:33:41
Toto není silvestrovské škemrání mého dospívajícího syna, abych ho pustila večer někam ven. Toto bylo mé vlastní posilvestrovské škemrání.

Závislosti jsou různé. A některé jsou i méně škodlivé. Ba, dá se říci, že z různých úhlů pohledů, mohou být i docela úsměvné. Ovšem otravné pro okolí postiženého, jsou určitě všechny.

Má závislost na endorfinech, jenž jsou mi pumpovány do mozku, když se „hejbám“, je již nejspíše... docela vysokého stupně. Takže, když se mi jich nedostává – což značí, že jsem ráno nešla běhat (nebo plavat), jsem nešťastná, smutná, nemohu se „nakopnout a nastartovat“, dokonce – ač je to k nevíře - jsem někdy i pěkně protivná, podrážděná až otravná...

A abych těchto nepříjemných průvodních jevů - mé malé nevinné závislosti - své nejbližší uchránila, snažím se „hejbací režim“ dodržovat co nejpoctivěji.

Takže vyrážím po páté ráno do temnoty číhající venku (a vždy si přitom nadávám, co jsem to za cvoka, když mohu ještě minimálně 2 hodiny ležet v teplých peřinách a já místo toho toto báječné místo dobrovolně opouštím a vrhám se do zimy, deště, sněhu, ledového větru, mrazu... Ale nejpozději po uběhnutí prvního kilometru se přistihnu, jak běžím s pusou roztaženou v úsměvu od ucha k uchu... No, jo no... tak jsem vážně cvok...).

„Venku pěkně prší.“ Pronesl manžel, když se vrátil domů s našim vyvenčeným hafanem.

„Prší?“ Podivila jsem se, protože jsem se z okna ještě nějak moc pozorně nedívala a ve dnech volna jsem si dopřávala ten luxus, že jsem chodila běhat v pozdějších – tedy – rozumnějších hodinách.

„Hm, tak to se mi poběží trošku hůř.“ Konstatovala jsem a zkoumala již povětrnostní podmínky na druhé straně okna.

„Ty chceš jít běhat? V tomhle počasí?“ Zděsil se Tom.

„Jo. Není tam zima, tak si vezmu kšiltovku. Ta je v dešti lepší, než normální čepice.“

„Milane, měj rozum. V takovém slejváku jít běhat nemůžeš. Navíc je na chodnících ještě pozůstatek ledovky ze včerejšího večera.“

„A ty si myslíš, že jsem ještě nikdy neběhala v dešti?“ Obrátila jsem se na něj a poznámku o ledovce jsem se rozhodla ignorovat.

„Jo, běhala. Ale v létě. Teď promokneš, nachladíš se. Ne, dnes nikam nejdeš.“

„A proč bych, jako, nikam jít nemohla? Když se vrátím, dám si horkou sprchu, teplý čaj... A navíc mám dnes krátkou trasu. Jenom pět kiláčků. Za půl hoďky jsem zpátky.“

„Pět kilometrů nebo dva. To je jedno. Promokneš úplně stejně.“

„Pff... Dva kilometry už dávno neběhám.“ Odfrkla jsem si pohrdavě.

„To je jedno.“ Zopakoval nekompromisně manžel. „Tak si zajdeš zaběhat někdy později. Třeba večer. Možná už pršet nebude.“

„Večer.“ Vrčela jsem. „A co když pršet nepřestane.“

„Tak si dáš dnes volno.“

„Hm...Volno...“ Nespokojeně jsem brblala. „Tak já si jen zacvičím a budu alespoň chvíli šlapat na rotopedu. I když to mě fakt nebaví.“ Jó – ale tělo si žádalo svou endorfinovou dávku a to docela razantně.

Zacvičila jsem si, hezky se rozehřála a vypravila se do komory, kde je umístěn rotoped. V době vánočních svátků a následujících volných dnů, jsem do komory moc často nechodila, takže jsem netušila, jaké změny se tam udály. Vešla jsem dovnitř a automaticky se otočila do míst, kde stávalo avízované cvičící zařízení, jenže ouha. Na onom místě se totiž místo očekávaného šlapadla, náhle nacházela ohromná hromada všemožných naskládaných věcí, které bylo potřeba momentálně někam umístit.

Zůstala jsem stát a nevěřícně zírat na tu kupu krabic od vánočních ozdob a dekorací, bedny s letními botami, pytel s psími granulemi, košíky připravenými až pojedeme na chalupu a ani nevím na co vše další. Musela jsem se podívat hodně pozorně, abych uviděla nesměle vykukovat kousek držadla šlapadla. Víc se mi z něj objevit nepodařilo.

Takže jsem se otočila a zase vyšla z komory ven.

„Hm, tak to neklapne.“ Pronesla jsem a manžel se začal smát. „Tak si prostě dej volno.“

Šla jsem do haly, sedla si nešťastně na sedačku a dívala se z okna, jestli ty protivné kapky venku, nezačnou padat alespoň s trošku menší intenzitou.

Tam za mnou přišla naše malá Anička. „Maminko, tak když chceš jít běhat, budeš se dnes muset pořádně obléknout. Vezmi si bundu s kapucí, teplé džíny a hlavně nezapomeň deštník. A pak můžeš jít běhat.“ Snažila se mě ta čistá dětská dušička potěšit.

Rozesmála jsem se. A potom se mi náhle zdálo, že mé modlitby byly vyslyšeny a déšť skutečně ustává. Radostně jsem to běžela oznámit manželovi.

„Hele, ono fakt přestává pršet. A já mám opravdu jen krátkou trasu. Takže...“ A náhle mi blesklo hlavou – A já pořád, po kom je ta naše holčička tak umanutá...

„Ježíš, ty jsi nervózní a protivná. Tak se prosím tě, seber a běž.“ Kapituloval manžel.

„Jo, jdu!“ Volala jsme už z předsíně, kde jsem na sebe letecky házela kšiltovku, bundu a obouvala si běhací boty. „Za chvíli jsem zpátky!“ Zahlaholila jsem už z terasy, když jsem za sebou chvatně zavírala vchodové dveře. Ani mi Anička nestihla dát obvyklou „loučící se“ pusu.

Prostě - závislost je závislost... Ta moje je sice opravdu někdy otravná, ale ve skutečnosti celkem neškodná...

Takže všem, kteří se v rámci novoročních předsevzetí, rozhodli cvičit a hejbat se, přeji mnoho zdaru, výdrže a těším se, že rozšíří řady nás – endorfinových závisláků.

Autor: Helena Skočová | pondělí 5.1.2015 8:33 | karma článku: 10.83 | přečteno: 610x

Další články blogera

Helena Skočová

Těžký úkol

„Helenko, prosím tě, napsala bys nějaký článek o té Petrově knížce?“ přišla za mnou kolegyně z divadla. „Jistě.“ odpovídám. Články píšu skoro pořád, tak proč ne. Sice nyní vůbec netuším jak a co napíšu, ale nějak se s tím poperu.

6.12.2016 v 8:30 | Karma článku: 11.55 | Přečteno: 299 | Diskuse

Helena Skočová

Nestííííhááám

Počítám minuty a plánuju – ještě musím dopsat tenhle text, poslat ho webmastrovi, vyřídit ty tři maily, telefon Mirce ohledně volných termínů a pak už mám nejvyšší čas vyrážet pro Aničku do školky.

21.11.2016 v 9:00 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 356 | Diskuse

Helena Skočová

Sakra, zase ty záda!

Manžel se rozhodl, že zkrášlí zahradu před domem a to tak, že udělá nový chodníček a schůdky (na místo malého kopečku) vedoucí k jezírku. Je velice šikovný, o tom žádná... a každá pozitivní, kreativní aktivita se má podporovat.

21.9.2016 v 12:45 | Karma článku: 17.79 | Přečteno: 585 | Diskuse

Helena Skočová

Potřebuji… životně nutně

„Maminko, potřebuji abys mi koupila takové ty teplé klapky na uši. Ve školce už je mají všichni.“ „Cože?“ nechápavě odtrhnu oči od monitoru, kde na mě svítí smlouva, kterou zrovna tvořím a musím se na ni pekelně soustředit.

2.3.2016 v 8:30 | Karma článku: 26.73 | Přečteno: 2477 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Roman Tvrzník

Jak moc hrdí máme být? Novináři nám to neřekli

Češi na sebe mohou být oprávněně hrdí. Každoročně to zdůrazňují kolektivní systémy, které se zabývají sběrem a recyklací elektroodpadu. Jenže nikdo z oprávněně hrdých Čechů vlastně neví, kolik spotřebičů přesně pomohl vysbírat.

24.3.2017 v 8:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

David Vlk

Můj ňaderný coming out.

Po přečtení toho zdrcujícího článku na Idnesu o nebohém medvídkovi mývalovi, závislém na ženských ňadrech, jsem se musel nad sebou zamyslet. Ostatně jako Vlk jsem taky šelma psovitá, takže bych to mohl mít taky.

24.3.2017 v 8:11 | Karma článku: 9.75 | Přečteno: 180 | Diskuse

Ladislava N. Rea

Kde je čertův sloup?

Protože si oblíbil Prahu jako ona a zvláště pak její historická a tajemná místa, darovala mu několik knih pražských pověstí.

24.3.2017 v 7:51 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 41 |

Helena Vlachová

Boj o dědictví

Dva bratři Petr a Pavel. Vyrostli ve stejné rodině, dostalo se jim stejných podmínek, stejného vychování, ale...

24.3.2017 v 6:54 | Karma článku: 9.15 | Přečteno: 388 | Diskuse

Petr Nevěčný

Jsem osoba ducha chudého

Jistě. A rozumu kusého. Intelektu zpozdilého, vzdělání nevalného. Politicky nekorektní sexistický bílý heterosexuál. Typické šovinistické prase, které si občas dovolí dámě přidržet otevřené dveře, aby ji nepráskly do obličeje.

24.3.2017 v 1:33 | Karma článku: 10.32 | Přečteno: 309 | Diskuse
Počet článků 77 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1450

Moje životní motto: Co mě nezabije, to mě posílí... Ale jen, když se na to budu dívat s nadhledem... 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.