Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Prosím, pusť mě ven

5. 01. 2015 8:33:41
Toto není silvestrovské škemrání mého dospívajícího syna, abych ho pustila večer někam ven. Toto bylo mé vlastní posilvestrovské škemrání.

Závislosti jsou různé. A některé jsou i méně škodlivé. Ba, dá se říci, že z různých úhlů pohledů, mohou být i docela úsměvné. Ovšem otravné pro okolí postiženého, jsou určitě všechny.

Má závislost na endorfinech, jenž jsou mi pumpovány do mozku, když se „hejbám“, je již nejspíše... docela vysokého stupně. Takže, když se mi jich nedostává – což značí, že jsem ráno nešla běhat (nebo plavat), jsem nešťastná, smutná, nemohu se „nakopnout a nastartovat“, dokonce – ač je to k nevíře - jsem někdy i pěkně protivná, podrážděná až otravná...

A abych těchto nepříjemných průvodních jevů - mé malé nevinné závislosti - své nejbližší uchránila, snažím se „hejbací režim“ dodržovat co nejpoctivěji.

Takže vyrážím po páté ráno do temnoty číhající venku (a vždy si přitom nadávám, co jsem to za cvoka, když mohu ještě minimálně 2 hodiny ležet v teplých peřinách a já místo toho toto báječné místo dobrovolně opouštím a vrhám se do zimy, deště, sněhu, ledového větru, mrazu... Ale nejpozději po uběhnutí prvního kilometru se přistihnu, jak běžím s pusou roztaženou v úsměvu od ucha k uchu... No, jo no... tak jsem vážně cvok...).

„Venku pěkně prší.“ Pronesl manžel, když se vrátil domů s našim vyvenčeným hafanem.

„Prší?“ Podivila jsem se, protože jsem se z okna ještě nějak moc pozorně nedívala a ve dnech volna jsem si dopřávala ten luxus, že jsem chodila běhat v pozdějších – tedy – rozumnějších hodinách.

„Hm, tak to se mi poběží trošku hůř.“ Konstatovala jsem a zkoumala již povětrnostní podmínky na druhé straně okna.

„Ty chceš jít běhat? V tomhle počasí?“ Zděsil se Tom.

„Jo. Není tam zima, tak si vezmu kšiltovku. Ta je v dešti lepší, než normální čepice.“

„Milane, měj rozum. V takovém slejváku jít běhat nemůžeš. Navíc je na chodnících ještě pozůstatek ledovky ze včerejšího večera.“

„A ty si myslíš, že jsem ještě nikdy neběhala v dešti?“ Obrátila jsem se na něj a poznámku o ledovce jsem se rozhodla ignorovat.

„Jo, běhala. Ale v létě. Teď promokneš, nachladíš se. Ne, dnes nikam nejdeš.“

„A proč bych, jako, nikam jít nemohla? Když se vrátím, dám si horkou sprchu, teplý čaj... A navíc mám dnes krátkou trasu. Jenom pět kiláčků. Za půl hoďky jsem zpátky.“

„Pět kilometrů nebo dva. To je jedno. Promokneš úplně stejně.“

„Pff... Dva kilometry už dávno neběhám.“ Odfrkla jsem si pohrdavě.

„To je jedno.“ Zopakoval nekompromisně manžel. „Tak si zajdeš zaběhat někdy později. Třeba večer. Možná už pršet nebude.“

„Večer.“ Vrčela jsem. „A co když pršet nepřestane.“

„Tak si dáš dnes volno.“

„Hm...Volno...“ Nespokojeně jsem brblala. „Tak já si jen zacvičím a budu alespoň chvíli šlapat na rotopedu. I když to mě fakt nebaví.“ Jó – ale tělo si žádalo svou endorfinovou dávku a to docela razantně.

Zacvičila jsem si, hezky se rozehřála a vypravila se do komory, kde je umístěn rotoped. V době vánočních svátků a následujících volných dnů, jsem do komory moc často nechodila, takže jsem netušila, jaké změny se tam udály. Vešla jsem dovnitř a automaticky se otočila do míst, kde stávalo avízované cvičící zařízení, jenže ouha. Na onom místě se totiž místo očekávaného šlapadla, náhle nacházela ohromná hromada všemožných naskládaných věcí, které bylo potřeba momentálně někam umístit.

Zůstala jsem stát a nevěřícně zírat na tu kupu krabic od vánočních ozdob a dekorací, bedny s letními botami, pytel s psími granulemi, košíky připravenými až pojedeme na chalupu a ani nevím na co vše další. Musela jsem se podívat hodně pozorně, abych uviděla nesměle vykukovat kousek držadla šlapadla. Víc se mi z něj objevit nepodařilo.

Takže jsem se otočila a zase vyšla z komory ven.

„Hm, tak to neklapne.“ Pronesla jsem a manžel se začal smát. „Tak si prostě dej volno.“

Šla jsem do haly, sedla si nešťastně na sedačku a dívala se z okna, jestli ty protivné kapky venku, nezačnou padat alespoň s trošku menší intenzitou.

Tam za mnou přišla naše malá Anička. „Maminko, tak když chceš jít běhat, budeš se dnes muset pořádně obléknout. Vezmi si bundu s kapucí, teplé džíny a hlavně nezapomeň deštník. A pak můžeš jít běhat.“ Snažila se mě ta čistá dětská dušička potěšit.

Rozesmála jsem se. A potom se mi náhle zdálo, že mé modlitby byly vyslyšeny a déšť skutečně ustává. Radostně jsem to běžela oznámit manželovi.

„Hele, ono fakt přestává pršet. A já mám opravdu jen krátkou trasu. Takže...“ A náhle mi blesklo hlavou – A já pořád, po kom je ta naše holčička tak umanutá...

„Ježíš, ty jsi nervózní a protivná. Tak se prosím tě, seber a běž.“ Kapituloval manžel.

„Jo, jdu!“ Volala jsme už z předsíně, kde jsem na sebe letecky házela kšiltovku, bundu a obouvala si běhací boty. „Za chvíli jsem zpátky!“ Zahlaholila jsem už z terasy, když jsem za sebou chvatně zavírala vchodové dveře. Ani mi Anička nestihla dát obvyklou „loučící se“ pusu.

Prostě - závislost je závislost... Ta moje je sice opravdu někdy otravná, ale ve skutečnosti celkem neškodná...

Takže všem, kteří se v rámci novoročních předsevzetí, rozhodli cvičit a hejbat se, přeji mnoho zdaru, výdrže a těším se, že rozšíří řady nás – endorfinových závisláků.

Autor: Helena Skočová | pondělí 5.1.2015 8:33 | karma článku: 10.83 | přečteno: 611x

Další články blogera

Helena Skočová

Prosím vás, kde to jsme?

Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.

13.6.2017 v 8:30 | Karma článku: 14.53 | Přečteno: 487 | Diskuse

Helena Skočová

Není kapucín jako kapucín

Ne, nemám teď na mysli členy známého mnišského řádu. Kapucín je v tomto případě (většinou) mladý muž, jehož nezbytným vybavením je mikina s kapucou. Kapucu MUSÍ mít naraženou na hlavě a to co nejvíce do čela a obličeje.

1.6.2017 v 8:37 | Karma článku: 16.62 | Přečteno: 396 | Diskuse

Helena Skočová

Těžký úkol

„Helenko, prosím tě, napsala bys nějaký článek o té Petrově knížce?“ přišla za mnou kolegyně z divadla. „Jistě.“ odpovídám. Články píšu skoro pořád, tak proč ne. Sice nyní vůbec netuším jak a co napíšu, ale nějak se s tím poperu.

6.12.2016 v 8:30 | Karma článku: 15.75 | Přečteno: 332 | Diskuse

Helena Skočová

Nestííííhááám

Počítám minuty a plánuju – ještě musím dopsat tenhle text, poslat ho webmastrovi, vyřídit ty tři maily, telefon Mirce ohledně volných termínů a pak už mám nejvyšší čas vyrážet pro Aničku do školky.

21.11.2016 v 9:00 | Karma článku: 11.74 | Přečteno: 379 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Praha nebo Řím?

Člověk by neměl srovnávat města nebo země, protože každé místo má co nabídnout. Ale často se srovnání prostě nevyhneme Následující blog připomíná s trochou nadsázky a mírnou obměnou historický text Hádání Prahy s Kutnou Horou

20.8.2017 v 9:11 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 21 | Diskuse

Zdeněk Šindlauer

Cože? Vyhodit hajtru?

Dvacet šest let po stěhování jsem si vzpomněl, že máme sklep a že bych se tam mohl podívat. Výsledkem byla úspěšně provedená akce„narveme do popelnic!" a jedna zdechlina hajtry značky Favorit.

20.8.2017 v 7:35 | Karma článku: 17.74 | Přečteno: 395 | Diskuse

Helena Vlachová

Tak tohle bych nevymyslela

Někdy si připadám jako Gargamel, který říká, že nemá rád Šmouly. Mně Šmoulové nevadí, ale zato úředníci. Úředníci mi vadí, hlavně ti modří, ti z Bruselu

20.8.2017 v 6:25 | Karma článku: 26.72 | Přečteno: 549 | Diskuse

Jarka Jarvis

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?

Většinou tam, kde maminka snesla vejce. Jenže, podobně jako v mnoha jiných případech, i tady existují výjimky, a tak se v apartmánu rodiny orla bělohlavého z čista jasna ocitla dvě holátka jestřába červenoocasého.

20.8.2017 v 3:08 | Karma článku: 5.78 | Přečteno: 111 | Diskuse

Milan Radek

Možný útok islamisty na Sibiři - varování hlavně pro nás k výročí 21. srpna

Jednak pro ty co věří že bohatýr Vova ochrání Evropu od islámu, a hlavně varování pro ty co kašlou na Izrael nebo Rusko když jsou také oběti útoků, a jediné co evropské lídry napadne je dávat zátarasy do ulic aby šílené dodávky

20.8.2017 v 1:08 | Karma článku: 24.08 | Přečteno: 445 | Diskuse
Počet článků 79 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1431

Moje životní motto: Co mě nezabije, to mě posílí... Ale jen, když se na to budu dívat s nadhledem... 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.