Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Trapasy aneb vše nevysvětlíš I.

15. 01. 2015 8:32:05
Slyšela jsem bezpočet příběhů, kdy dítko uvedlo své rodiče do poněkud prekérní situace např. svým dotazem nebo prohlášením v tu nejnevhodnější chvíli. A samozřejmě se u nich – asi jako každý – výborně bavím. Ovšem, když se hlavním aktérem takového správného dětského trapasu nebo chcete-li úsměvné příhody stanu sama, většinou mi to začne připadat vtipné až s dostatečným časovým odstupem. Věříte?

Když byl mému synovi asi jeden rok a ještě neuměl mluvit, dorozumíval se všelijak. Můj tatínek ho tehdy naučil, v rámci jakési znakové řeči, jak dělá opička. Chlapeček se srdnatě bouchal ručkou do hrudníčku a vydával přitom celkem těžce popsatelné zvuky – nejvíce podobné asi takovému divně mumlavému „hu hu“.

Jednoho krásného, slunečného dne, jsem jela s kloučkem v kočárku k nám do obchodu. Chodila jsem tam nakupovat téměř denně, protože sousedil s našim domem, takže nás tam prodavačky i většina pravidelných zákazníků dobře znali. Potřebovala jsem tehdy koupit jen nějakou drobnost.

Vjela jsem dovnitř, kočárek umístila, jako obvykle kousek od pokladen, tak aby nepřekážel a zároveň jsem na něj viděla a chtěla jsem odběhnout dále do prodejny. Když v tom začal malý vydávat ony divné zvuky popsané výše a ručičkou se bouchat do prsou. Vehementně se mi snažil „říci“ své. Všichni přítomní se na něj usmívali a rozplývali se, jak je roztomilý... a já blbá jsem jim přeložila synáčkovu snahu o komunikaci: „Opička, Robinku?“ rozhlížela jsem se kolem, kde vidí nějaký obrázek s opicí. Lidé se začali rozhlížet se mnou.

Chlapeček dále horlivě pokračoval s bubnováním na svůj hrudníček a „huhlal“.

„Tak, kdepak je opička?“ ptala jsem se ho důvěřivě.

„Tam.“ ukázal chlapeček a jeho prstík nekompromisně mířil na – no, jak to napsat – na paní ne zrovna příliš hezkou, která právě platila u pokladny.

Lidé nejprve ztuhli, pak začali červenat – stejně jako já. Oni však rudli snahou potlačit smích a já studem.

Výborným a oblíbeným místem pro páchání dětských trpásků jsou - bez diskusí - prostředky (nejen městské) hromadné dopravy.

Jedna z těch „dopravních“ je i tato příhoda, kterou mi připravilo mé starší dítko. Řekla bych, že spíše než trapas je to taková - úsměvná historka.

Jednou, když bylo Robčovi asi devět let, pořídila jsem si na zimu krásnou bundičku. Kožešinovou, černou, ze stříhaného králíka. Vím, ochránci zvířat mě teď budou chtít asi ukamenovat, ale já jsem z ní měla vážně radost.

Jeli jsme takhle s Robim v tramvaji, stáli vedle sebe a povídali si. V tramvaji bylo celkem ticho, takže i když jsme mluvili polohlasem, okolostojící a sedící lidé, nám rozuměli.

Robin mi něco povídal a povídal, držel se tyčky a druhou rukou mě jaksi nepřítomně hladil po hebkém, kožešinovém rukávu. A v tom se na mě podíval a naprosto mimo mísu našeho hovoru prohlásil: „To je naše kočka?“

V ten okamžik začali najednou lidé v našem okolí podezřele hromadně kašlat. Prostě - některé věci nevysvětlíš...

A i naše malá Ani dokáže být vskutku pravý expert na tyto, většinou absolutně neočekávané situace. Ale o tom, čím mě ta naše čtyřletá cácorka překvapila, vám napíšu zase zítra...

Autor: Helena Skočová | čtvrtek 15.1.2015 8:32 | karma článku: 26.92 | přečteno: 4004x

Další články blogera

Helena Skočová

Prosím vás, kde to jsme?

Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.

13.6.2017 v 8:30 | Karma článku: 14.51 | Přečteno: 472 | Diskuse

Helena Skočová

Není kapucín jako kapucín

Ne, nemám teď na mysli členy známého mnišského řádu. Kapucín je v tomto případě (většinou) mladý muž, jehož nezbytným vybavením je mikina s kapucou. Kapucu MUSÍ mít naraženou na hlavě a to co nejvíce do čela a obličeje.

1.6.2017 v 8:37 | Karma článku: 16.60 | Přečteno: 388 | Diskuse

Helena Skočová

Těžký úkol

„Helenko, prosím tě, napsala bys nějaký článek o té Petrově knížce?“ přišla za mnou kolegyně z divadla. „Jistě.“ odpovídám. Články píšu skoro pořád, tak proč ne. Sice nyní vůbec netuším jak a co napíšu, ale nějak se s tím poperu.

6.12.2016 v 8:30 | Karma článku: 13.67 | Přečteno: 331 | Diskuse

Helena Skočová

Nestííííhááám

Počítám minuty a plánuju – ještě musím dopsat tenhle text, poslat ho webmastrovi, vyřídit ty tři maily, telefon Mirce ohledně volných termínů a pak už mám nejvyšší čas vyrážet pro Aničku do školky.

21.11.2016 v 9:00 | Karma článku: 11.74 | Přečteno: 374 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Andrle

Milujeme Česko!

Milujeme Česko. Opravdu?! No nevím, jak velikou láskou k mé vlasti zahraniční řetězec plane, ale pochybnosti mám.

24.6.2017 v 1:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 11 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Děti jsou jak prdy – máš rád jen ty svoje

Tak tohle moudro jsem zaslechla docela nedávno a donutilo mě přemýšlet. Přemýšlet i o tom jak ve vlastních, byť nevychovaných dětech, uctíváme kult dítěte a považujeme naše nevychované potomky za dokonalost samu sebe...

23.6.2017 v 20:20 | Karma článku: 17.06 | Přečteno: 529 | Diskuse

Karel Trčálek

Zemanova svině

Nominativ, svině, svině. Genitiv, svině, sviň / sviní. Dativ, svini, sviním. Akuzativ, svini, svině. Vokativ, svině, svině. Lokál, svini, sviních. Instrumentál, sviní, sviněmi ...

23.6.2017 v 18:32 | Karma článku: 20.95 | Přečteno: 1185 | Diskuse

Milan Radek

Uctivý služebníček Macron poslušně hlásí že už těm neposlušným državám vynadal

Mutti mu přece jasně řekla že má těm vidlákům odvedle vynadat, aby už začali poslouchat, a on bez odmluv splnil rozkaz. Mutti přece nebude na vlastní ústa říkat to co může říkat on za ní. Marine Le Pen měla pravdu že ve Francii

23.6.2017 v 18:10 | Karma článku: 39.46 | Přečteno: 1648 | Diskuse

Karel Trčálek

Proč reaguji na články jiných blogerů? Protože jsem parazit!

Blog je, alespoň pro mě, především hra. Může-li jistá „ekonomka“ či jistí blogeři své lži a svou propagandu více či méně podařeně prezentovat jako odhalování „skutečné“ pravdy, pak si já můžu z jejich lhaní dělat legraci

23.6.2017 v 16:37 | Karma článku: 15.14 | Přečteno: 390 | Diskuse
Počet článků 79 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1429

Moje životní motto: Co mě nezabije, to mě posílí... Ale jen, když se na to budu dívat s nadhledem... 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.