Slyšela jsem bezpočet příběhů, kdy dítko uvedlo své rodiče do poněkud prekérní situace např. svým dotazem nebo prohlášením v tu nejnevhodnější chvíli. A samozřejmě se u nich – asi jako každý – výborně bavím.
Ovšem, když se hlavním aktérem takového správného dětského trapasu nebo chcete-li úsměvné příhody stanu sama, většinou mi to začne připadat vtipné až s dostatečným časovým odstupem. Věříte?
Když byl mému synovi asi jeden rok a ještě neuměl mluvit, dorozumíval se všelijak. Můj tatínek ho tehdy naučil, v rámci jakési znakové řeči, jak dělá opička. Chlapeček se srdnatě bouchal ručkou do hrudníčku a vydával přitom celkem těžce popsatelné zvuky – nejvíce podobné asi takovému divně mumlavému „hu hu“.
Jednoho krásného, slunečného dne, jsem jela s kloučkem v kočárku k nám do obchodu. Chodila jsem tam nakupovat téměř denně, protože sousedil s našim domem, takže nás tam prodavačky i většina pravidelných zákazníků dobře znali. Potřebovala jsem tehdy koupit jen nějakou drobnost.
Vjela jsem dovnitř, kočárek umístila, jako obvykle kousek od pokladen, tak aby nepřekážel a zároveň jsem na něj viděla a chtěla jsem odběhnout dále do prodejny. Když v tom začal malý vydávat ony divné zvuky popsané výše a ručičkou se bouchat do prsou. Vehementně se mi snažil „říci“ své. Všichni přítomní se na něj usmívali a rozplývali se, jak je roztomilý… a já blbá jsem jim přeložila synáčkovu snahu o komunikaci: „Opička, Robinku?“ rozhlížela jsem se kolem, kde vidí nějaký obrázek s opicí. Lidé se začali rozhlížet se mnou.
Chlapeček dále horlivě pokračoval s bubnováním na svůj hrudníček a „huhlal“.
„Tak, kdepak je opička?“ ptala jsem se ho důvěřivě.
„Tam.“ ukázal chlapeček a jeho prstík nekompromisně mířil na – no, jak to napsat – na paní ne zrovna příliš hezkou, která právě platila u pokladny.
Lidé nejprve ztuhli, pak začali červenat – stejně jako já. Oni však rudli snahou potlačit smích a já studem.
Výborným a oblíbeným místem pro páchání dětských trpásků jsou - bez diskusí - prostředky (nejen městské) hromadné dopravy.
Jedna z těch „dopravních“ je i tato příhoda, kterou mi připravilo mé starší dítko. Řekla bych, že spíše než trapas je to taková - úsměvná historka.
Jednou, když bylo Robčovi asi devět let, pořídila jsem si na zimu krásnou bundičku. Kožešinovou, černou, ze stříhaného králíka. Vím, ochránci zvířat mě teď budou chtít asi ukamenovat, ale já jsem z ní měla vážně radost.
Jeli jsme takhle s Robim v tramvaji, stáli vedle sebe a povídali si. V tramvaji bylo celkem ticho, takže i když jsme mluvili polohlasem, okolostojící a sedící lidé, nám rozuměli.
Robin mi něco povídal a povídal, držel se tyčky a druhou rukou mě jaksi nepřítomně hladil po hebkém, kožešinovém rukávu. A v tom se na mě podíval a naprosto mimo mísu našeho hovoru prohlásil: „To je naše kočka?“
V ten okamžik začali najednou lidé v našem okolí podezřele hromadně kašlat. Prostě - některé věci nevysvětlíš…
A i naše malá Ani dokáže být vskutku pravý expert na tyto, většinou absolutně neočekávané situace. Ale o tom, čím mě ta naše čtyřletá cácorka překvapila, vám napíšu zase zítra…
