Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Trapasy aneb vše nevysvětlíš II.

16. 01. 2015 8:27:13
Slyšela jsem bezpočet příběhů, kdy dítko uvedlo své rodiče do poněkud prekérní situace např. svým dotazem nebo prohlášením v tu nejnevhodnější chvíli. A samozřejmě se u nich – asi jako každý – výborně bavím. Ovšem, když se hlavním aktérem takového správného dětského trapasu nebo chcete-li úsměvné příhody stanu sama, většinou mi to začne připadat vtipné až s dostatečným časovým odstupem. Věříte?

Naše malá Anička dokáže být expert na tyto nepředpokládané a nečekané situace. A i ona, stejně jako starší syn, si pro ně jaksi oblíbila MHD.

Zrovna nedávno jsme spolu jely autobusem domů. Posadila jsem holčičku na takové to sklapovací sedadlo a stála vedle ní. Autobus přijížděl na zastávku, kde mezi dalšími lidmi čekal i dost - ale opravdu dost - objemný pán. Vím, že nastoupil do autobusu, ale nijak více jsem si ho nevšímala. Holčička však ano.

Na příští zastávce jsme měly vystupovat a jelikož je to zastávka na znamení, potřebovala jsem zmáčknout čudlík, aby nám pan řidič zastavil.

Sehnula jsem se k Aničce, řekla jí ať sedí, že já jen zmáčknu knoflík a hned jsem zpátky. Udělala jsem asi tři kroky, zmáčkla tlačítko, otočila se – a holčička stála za mnou a něco mi horlivě povídala.

Jenže náš autobus se právě blížil k dost prudké zatáčce, takže mě v ten moment zajímalo, abych honem popadla holčičku, posadila ji zpět na sedadlo, udržela přitom rovnováhu, neupustila tašku atd. Nevěnovala jsem tedy pozornost, co mi to ta moje cácorka zrovna povídá. Velká chyba.

Musela mi to tedy zopakovat a to ještě více nahlas, abych ji tentokrát pořádně slyšela. A tak se ztichlým autobusem nesl její jasný hlásek: „Maminko, ten pán je ale opravdu nějak moc MOC tlustý.“

Až s odstupem se mi vybavovaly kradmé pohledy a záškuby koutků úst lidí kolem, když jsem se snažila v té zatáčce holčičku posadit zpět na sedadlo - za jejího neustálého brebentění.

Naštěstí už autobus mířil k zastávce, takže jsem si tento trapas nemusela vychutnat až dokonce za zvědavého pokukování spolucestujících.

Další Aninčina příhoda, kterou mi připravila – jak to říci - „nečekanou situaci“, také začala v autobuse, ale její dohra proběhla až o několik dní později u nás na zahradě.

Jak jsem psala v jednom starším článku, Anička má za kamarádku maličkou vílu, která se jmenuje Minka Anka.

Jednou v létě si nás takhle Minka Anka našla v metru a pak s námi cestovala autobusem, do kterého ovšem nestihla včas nastoupit, protože se zdržela na trávníku u kytiček. No, bylo to docela drama. Musela potom letět hrozně rychle, aby náš autobus dohnala a protáhnout se za námi dovnitř otevřeným okýnkem. Aninka tehdy s ulehčením prohlásila: „Ještě, že je tak malinká a vlezla se do něj.“ (Toto vše znám pouze z popisu Ani. Bohužel, já stále Minku Anku nevídám...)

Za pár dnů po této příhodě k nám přišla na návštěvu jedna moje kamarádka.

„Hele, ještě má tu svoji vílu?“ zeptala se mě, když jsme postávaly na zahradě a sledovaly holčičku, jak si hraje.

„Jasně, že má. Zrovna nedávno jsme s ní zažily naprosto dramatickou situaci.“ řekla jsem a zavolala Aničku k nám, aby to tetě popsala sama.

„Aničko, řekni tetě, co se nám stalo nedávno v autobuse.“

Ani nechápala, co by měla povídat.

„Jak jsme jely a někdo s námi nestihnul nastoupit...“ napovídala jsem jí – ovšem úplně špatně, protože holčička pořád nechápala. Nedivím se.

„No, Aninko... Kdo k nám lítá?“ snažila jsem se stále.

Andulka na mě upřela ten svůj bezelstný pohled a vyhrkla: „Strejda?“

Tentokrát jsem pro změnu na ni nechápavě vykulila oči já. „Cože? Strejda? Jakej?“

Cácorka se na mě jen usmála, pokrčila ramínky a odběhla.

Se stále absolutně nechápavým pohledem, jakého strejdu Ani myslela, jsem se otočila na kamarádku. A když jsem ji uviděla, jak tam rozpačitě stojí a neví, jak má reagovat, vyprskla jsem smíchy.

„Hele, to se mi asi bude blbě vysvětlovat, že?“ řehtala jsem se na celé kolo.

„Některé věci nevysvětlíš...“ konstatovala a když viděla mou bezprostřední reakci, smála se už také.

Pravda, některé věci nevysvětlíš... Anička například dodnes nevysvětlila mně ani manželovi, jakého strejdu měla na mysli, že k nám lítá...

Autor: Helena Skočová | pátek 16.1.2015 8:27 | karma článku: 14.34 | přečteno: 901x

Další články blogera

Helena Skočová

Prosím vás, kde to jsme?

Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.

13.6.2017 v 8:30 | Karma článku: 14.51 | Přečteno: 472 | Diskuse

Helena Skočová

Není kapucín jako kapucín

Ne, nemám teď na mysli členy známého mnišského řádu. Kapucín je v tomto případě (většinou) mladý muž, jehož nezbytným vybavením je mikina s kapucou. Kapucu MUSÍ mít naraženou na hlavě a to co nejvíce do čela a obličeje.

1.6.2017 v 8:37 | Karma článku: 16.60 | Přečteno: 388 | Diskuse

Helena Skočová

Těžký úkol

„Helenko, prosím tě, napsala bys nějaký článek o té Petrově knížce?“ přišla za mnou kolegyně z divadla. „Jistě.“ odpovídám. Články píšu skoro pořád, tak proč ne. Sice nyní vůbec netuším jak a co napíšu, ale nějak se s tím poperu.

6.12.2016 v 8:30 | Karma článku: 13.67 | Přečteno: 331 | Diskuse

Helena Skočová

Nestííííhááám

Počítám minuty a plánuju – ještě musím dopsat tenhle text, poslat ho webmastrovi, vyřídit ty tři maily, telefon Mirce ohledně volných termínů a pak už mám nejvyšší čas vyrážet pro Aničku do školky.

21.11.2016 v 9:00 | Karma článku: 11.74 | Přečteno: 374 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Andrle

Milujeme Česko!

Milujeme Česko. Opravdu?! No nevím, jak velikou láskou k mé vlasti zahraniční řetězec plane, ale pochybnosti mám.

24.6.2017 v 1:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 11 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Děti jsou jak prdy – máš rád jen ty svoje

Tak tohle moudro jsem zaslechla docela nedávno a donutilo mě přemýšlet. Přemýšlet i o tom jak ve vlastních, byť nevychovaných dětech, uctíváme kult dítěte a považujeme naše nevychované potomky za dokonalost samu sebe...

23.6.2017 v 20:20 | Karma článku: 17.06 | Přečteno: 529 | Diskuse

Karel Trčálek

Zemanova svině

Nominativ, svině, svině. Genitiv, svině, sviň / sviní. Dativ, svini, sviním. Akuzativ, svini, svině. Vokativ, svině, svině. Lokál, svini, sviních. Instrumentál, sviní, sviněmi ...

23.6.2017 v 18:32 | Karma článku: 20.95 | Přečteno: 1185 | Diskuse

Milan Radek

Uctivý služebníček Macron poslušně hlásí že už těm neposlušným državám vynadal

Mutti mu přece jasně řekla že má těm vidlákům odvedle vynadat, aby už začali poslouchat, a on bez odmluv splnil rozkaz. Mutti přece nebude na vlastní ústa říkat to co může říkat on za ní. Marine Le Pen měla pravdu že ve Francii

23.6.2017 v 18:10 | Karma článku: 39.46 | Přečteno: 1648 | Diskuse

Karel Trčálek

Proč reaguji na články jiných blogerů? Protože jsem parazit!

Blog je, alespoň pro mě, především hra. Může-li jistá „ekonomka“ či jistí blogeři své lži a svou propagandu více či méně podařeně prezentovat jako odhalování „skutečné“ pravdy, pak si já můžu z jejich lhaní dělat legraci

23.6.2017 v 16:37 | Karma článku: 15.14 | Přečteno: 390 | Diskuse
Počet článků 79 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1429

Moje životní motto: Co mě nezabije, to mě posílí... Ale jen, když se na to budu dívat s nadhledem... 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.