Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Trapasy aneb vše nevysvětlíš II.

16. 01. 2015 8:27:13
Slyšela jsem bezpočet příběhů, kdy dítko uvedlo své rodiče do poněkud prekérní situace např. svým dotazem nebo prohlášením v tu nejnevhodnější chvíli. A samozřejmě se u nich – asi jako každý – výborně bavím. Ovšem, když se hlavním aktérem takového správného dětského trapasu nebo chcete-li úsměvné příhody stanu sama, většinou mi to začne připadat vtipné až s dostatečným časovým odstupem. Věříte?

Naše malá Anička dokáže být expert na tyto nepředpokládané a nečekané situace. A i ona, stejně jako starší syn, si pro ně jaksi oblíbila MHD.

Zrovna nedávno jsme spolu jely autobusem domů. Posadila jsem holčičku na takové to sklapovací sedadlo a stála vedle ní. Autobus přijížděl na zastávku, kde mezi dalšími lidmi čekal i dost - ale opravdu dost - objemný pán. Vím, že nastoupil do autobusu, ale nijak více jsem si ho nevšímala. Holčička však ano.

Na příští zastávce jsme měly vystupovat a jelikož je to zastávka na znamení, potřebovala jsem zmáčknout čudlík, aby nám pan řidič zastavil.

Sehnula jsem se k Aničce, řekla jí ať sedí, že já jen zmáčknu knoflík a hned jsem zpátky. Udělala jsem asi tři kroky, zmáčkla tlačítko, otočila se – a holčička stála za mnou a něco mi horlivě povídala.

Jenže náš autobus se právě blížil k dost prudké zatáčce, takže mě v ten moment zajímalo, abych honem popadla holčičku, posadila ji zpět na sedadlo, udržela přitom rovnováhu, neupustila tašku atd. Nevěnovala jsem tedy pozornost, co mi to ta moje cácorka zrovna povídá. Velká chyba.

Musela mi to tedy zopakovat a to ještě více nahlas, abych ji tentokrát pořádně slyšela. A tak se ztichlým autobusem nesl její jasný hlásek: „Maminko, ten pán je ale opravdu nějak moc MOC tlustý.“

Až s odstupem se mi vybavovaly kradmé pohledy a záškuby koutků úst lidí kolem, když jsem se snažila v té zatáčce holčičku posadit zpět na sedadlo - za jejího neustálého brebentění.

Naštěstí už autobus mířil k zastávce, takže jsem si tento trapas nemusela vychutnat až dokonce za zvědavého pokukování spolucestujících.

Další Aninčina příhoda, kterou mi připravila – jak to říci - „nečekanou situaci“, také začala v autobuse, ale její dohra proběhla až o několik dní později u nás na zahradě.

Jak jsem psala v jednom starším článku, Anička má za kamarádku maličkou vílu, která se jmenuje Minka Anka.

Jednou v létě si nás takhle Minka Anka našla v metru a pak s námi cestovala autobusem, do kterého ovšem nestihla včas nastoupit, protože se zdržela na trávníku u kytiček. No, bylo to docela drama. Musela potom letět hrozně rychle, aby náš autobus dohnala a protáhnout se za námi dovnitř otevřeným okýnkem. Aninka tehdy s ulehčením prohlásila: „Ještě, že je tak malinká a vlezla se do něj.“ (Toto vše znám pouze z popisu Ani. Bohužel, já stále Minku Anku nevídám...)

Za pár dnů po této příhodě k nám přišla na návštěvu jedna moje kamarádka.

„Hele, ještě má tu svoji vílu?“ zeptala se mě, když jsme postávaly na zahradě a sledovaly holčičku, jak si hraje.

„Jasně, že má. Zrovna nedávno jsme s ní zažily naprosto dramatickou situaci.“ řekla jsem a zavolala Aničku k nám, aby to tetě popsala sama.

„Aničko, řekni tetě, co se nám stalo nedávno v autobuse.“

Ani nechápala, co by měla povídat.

„Jak jsme jely a někdo s námi nestihnul nastoupit...“ napovídala jsem jí – ovšem úplně špatně, protože holčička pořád nechápala. Nedivím se.

„No, Aninko... Kdo k nám lítá?“ snažila jsem se stále.

Andulka na mě upřela ten svůj bezelstný pohled a vyhrkla: „Strejda?“

Tentokrát jsem pro změnu na ni nechápavě vykulila oči já. „Cože? Strejda? Jakej?“

Cácorka se na mě jen usmála, pokrčila ramínky a odběhla.

Se stále absolutně nechápavým pohledem, jakého strejdu Ani myslela, jsem se otočila na kamarádku. A když jsem ji uviděla, jak tam rozpačitě stojí a neví, jak má reagovat, vyprskla jsem smíchy.

„Hele, to se mi asi bude blbě vysvětlovat, že?“ řehtala jsem se na celé kolo.

„Některé věci nevysvětlíš...“ konstatovala a když viděla mou bezprostřední reakci, smála se už také.

Pravda, některé věci nevysvětlíš... Anička například dodnes nevysvětlila mně ani manželovi, jakého strejdu měla na mysli, že k nám lítá...

Autor: Helena Skočová | pátek 16.1.2015 8:27 | karma článku: 14.34 | přečteno: 895x

Další články blogera

Helena Skočová

Těžký úkol

„Helenko, prosím tě, napsala bys nějaký článek o té Petrově knížce?“ přišla za mnou kolegyně z divadla. „Jistě.“ odpovídám. Články píšu skoro pořád, tak proč ne. Sice nyní vůbec netuším jak a co napíšu, ale nějak se s tím poperu.

6.12.2016 v 8:30 | Karma článku: 11.55 | Přečteno: 299 | Diskuse

Helena Skočová

Nestííííhááám

Počítám minuty a plánuju – ještě musím dopsat tenhle text, poslat ho webmastrovi, vyřídit ty tři maily, telefon Mirce ohledně volných termínů a pak už mám nejvyšší čas vyrážet pro Aničku do školky.

21.11.2016 v 9:00 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 356 | Diskuse

Helena Skočová

Sakra, zase ty záda!

Manžel se rozhodl, že zkrášlí zahradu před domem a to tak, že udělá nový chodníček a schůdky (na místo malého kopečku) vedoucí k jezírku. Je velice šikovný, o tom žádná... a každá pozitivní, kreativní aktivita se má podporovat.

21.9.2016 v 12:45 | Karma článku: 17.79 | Přečteno: 585 | Diskuse

Helena Skočová

Potřebuji… životně nutně

„Maminko, potřebuji abys mi koupila takové ty teplé klapky na uši. Ve školce už je mají všichni.“ „Cože?“ nechápavě odtrhnu oči od monitoru, kde na mě svítí smlouva, kterou zrovna tvořím a musím se na ni pekelně soustředit.

2.3.2016 v 8:30 | Karma článku: 26.73 | Přečteno: 2477 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Roman Tvrzník

Jak moc hrdí máme být? Novináři nám to neřekli

Češi na sebe mohou být oprávněně hrdí. Každoročně to zdůrazňují kolektivní systémy, které se zabývají sběrem a recyklací elektroodpadu. Jenže nikdo z oprávněně hrdých Čechů vlastně neví, kolik spotřebičů přesně pomohl vysbírat.

24.3.2017 v 8:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

David Vlk

Můj ňaderný coming out.

Po přečtení toho zdrcujícího článku na Idnesu o nebohém medvídkovi mývalovi, závislém na ženských ňadrech, jsem se musel nad sebou zamyslet. Ostatně jako Vlk jsem taky šelma psovitá, takže bych to mohl mít taky.

24.3.2017 v 8:11 | Karma článku: 9.75 | Přečteno: 180 | Diskuse

Ladislava N. Rea

Kde je čertův sloup?

Protože si oblíbil Prahu jako ona a zvláště pak její historická a tajemná místa, darovala mu několik knih pražských pověstí.

24.3.2017 v 7:51 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 41 |

Helena Vlachová

Boj o dědictví

Dva bratři Petr a Pavel. Vyrostli ve stejné rodině, dostalo se jim stejných podmínek, stejného vychování, ale...

24.3.2017 v 6:54 | Karma článku: 9.15 | Přečteno: 388 | Diskuse

Petr Nevěčný

Jsem osoba ducha chudého

Jistě. A rozumu kusého. Intelektu zpozdilého, vzdělání nevalného. Politicky nekorektní sexistický bílý heterosexuál. Typické šovinistické prase, které si občas dovolí dámě přidržet otevřené dveře, aby ji nepráskly do obličeje.

24.3.2017 v 1:33 | Karma článku: 10.32 | Přečteno: 309 | Diskuse
Počet článků 77 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1450

Moje životní motto: Co mě nezabije, to mě posílí... Ale jen, když se na to budu dívat s nadhledem... 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.