Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Maminka je nejlepší

4. 05. 2015 8:30:30
Toto si myslí nejspíše převážná většina dětí. Tedy - alespoň do doby než dosáhnou určitého věku, kdy tento názor vystřídá jeho pravý opak a kdy se smrtelně vážně začnou domnívat, že ta jejich matka je - jako fakt - naprosto mimo. A to vše zase jen proto, aby se situace za pár let ustálila v takové té rozumné rovině a ony si uvědomily, že máma - i když má třeba nějakou tu chybu - je vlastně fajn.

Moje holčička je zatím stále v tom príma věku, co svou maminku bezmezně obdivuje. To vše je umocněno určitě i tím, že spolu samy dvě trávíme převážnou většinu času.

Takže Anička ví přesně co a jak maminka dělá – a že to maminka samozřejmě dělá nejlépe - o tom je přesvědčena.

Jenže, co když se stane, že se například v kuchyni (maminčině království, kde Ani zná každý maminčin pohyb a ví kam co maminka dává a schovává a na co každou zajímavou věc používá) objeví někdo jiný? Třeba tatínek? To jsou pak kolikrát situace...

Tak například - manžel naskládal nádobí do myčky. (Jak jinak než pod bedlivým dohledem holčičky.) A hrnce se rozhodl umýt ručně. Aninka ho stále sledovala, jestli to dělá správně jako maminka.

A co čert nechtěl. Zavadil přitom o malou nerezovou poličku zavěšenou nad dřezem, která s pořádným rachotem spadla mezi právě drhnuté hrnce.

Aninka ho pozorovala a když hluk způsobený tímto pádem ustal, s naprostým despektem směrem k němu prohlásila: „No, super, tati. Fakt moc super.“

Musím říci, že manžel nevěděl, jestli se má v tu chvíli začít smát a nebo tu malou treperendu z kuchyně vyhodit.

Jindy se zase třeba o víkendu rozhodl, že připraví k obědu pstruhy. Vytáhl je z mrazáku a dal rozmrazit do mikrovlnky. Samozřejmě opět pod přímým dozorem naší čtyřleté Ani. Jenže balíček ryb byl velký a do mikrovlnky se nechtěl pod ochranný poklop vlézt. A už vůbec se tam nemohl otáčet.

Takže manžel nechal poklop venku a balík ryb tam nacpal pomalu z rohu do rohu. Troubu zavřel a zapnul.

Holčička nesouhlasně vrtěla hlavičkou, našpulila pusu a pronesla: „Tak to tedy nevím, jestli je zrovna dobrý nápad.“

V ten okamžik jsem se vedle v koupelně tajně dusila smíchem stejně, jako manžel v kuchyni. Ano, jistě... takhle to Anička maminku dělat neviděla.

Naše holčička však dokáže vyrazit dech i mně a to s naprostým s přehledem.

Ani miluje loutkové divadlo. Jak jinak. Děti mají rády loutky a pohádky. Jenže Anička je miluje i proto, že tam přeci chodí hrát ta její - naprosto skvělá maminka – a procházet se pak po zákulisí, to je teprve něco.

Po posledním představení za mnou přiběhla a zalezla si zase dolů pod jeviště do recitace, kde je skříň s jednoduchými hudebními nástroji. Podle Aničky – fantastické místo plné pokladů.

Vytahovala a zkoušela jeden kousek za druhým. To vám byl koncert.

Protože Ani nerada chodí z divadla domů, šla jsem ji tam předem upozornit, že za chvíli půjdeme. Snažila jsem se tak předejít jejím pozdějším protestům. Abych ji navnadila, spiklenecky jsem ji prozradila, že dnes si budeme brát domů její milovanou loutku – Kašpárka.

Ani přestala koncertovat, vážně se na mě podívala, přikývla a pak pronesla vážným a noblesním tónem: „Dobře, ale teď mě, prosím tě, omluv. Já musím hrát hudbu.“ Načež se důležitě otočila, aby si vybrala zase jiný kousek vyluzující co možná největší a tím pádem nejzajímavější zvuk.

Mírně jsem zalapala po dechu a byla schopna říct pouze: „Tak jo.“ A vycouvala jsem z recitace ven.

Aninka však nejen že je sama přesvědčena, že ta její maminka je ta nejlepší, ale snaží se o tom přesvědčit i – třeba naprosto cizí lidi.

Jako třeba když jsem s ní šla posledně ze školky. Školka je v centru Prahy v jedné kancelářské budově, kde nám hlídají děti zatímco se maminky vzdělávají.

Procházela jsem s Andulkou chodbou. Holčička cupitala asi dva kroky přede mnou. Když v tom náhle – během zlomku vteřiny – se rozhodla změnit směr chůze a zcela jistě si to zamířila do dveří kuchyňky, kterou jsme právě míjely.

Jakýsi mladý muž si tam zrovna umýval talíř – zřejmě od oběda.

„Ahoj, já jsem Anička. A jak se jmenuješ ty?“ zeptala se ho naprosto suverénně. Vykulila jsem oči a nechápala co se to děje. Tento vzorec chování jsem u své, obvykle před cizími lidmi stydlivé holčičky, ještě nezažila.

„Já jsem Petr.“ Odpověděl jí onen muž s úsměvem.

„Já jsem tady byla ve školce a ty?“ Pokračovala Ani v hovoru.

„Potvora malá. Jak je jí najednou rozumět. Žádné šišlání a nesrozumitelné vyslovování.“ Blesklo mi hlavou zatímco jsem stále nechápavě civěla.

„Já jsem tady v práci.“ Usmíval se pán.

„Hm...ty jsi jedl?“ poukázala Ani na talíř, který utíral do sucha.

„Jo. Dal jsem si oběd.“

Pak se Anička trošku odmlčela, koukla na něj, pak na mě a s hrdostí v hlase prohlásila: „To je moje maminka.“

„Ano?“ Usmíval se pán a mrknul na mě.

„Maminka je hezká.“ Pronesla Ani.

A v ten okamžik jsem se probrala, popadla holčičku za ruku, nečekala na mužovu odpověď, překotně jsem se rozloučila a nekompromisně táhla Aňuli chodbou pryč. Na další vývoj rozhovoru jsem vážně čekat nechtěla.

Aninka také ráda srovnává chování ostatních lidí – se mnou.

Včera odpoledne jsem seděla před domem na terase a dodělávala nějakou práci. Hezky svítilo sluníčko a náš soused si vyšel v županu ven zakouřit.

„Ahoj.“ Okamžitě k němu Ani zamířila.

„Kde máš tu paní, co tady byla.“ Zjišťovala informace.

Soused se usmál a odpověděl: „Ta už odešla.“

„Hm... a ty jsi spal?“ Poukázala Ani na jeho odění.

Soused se opět pousmál: „Jo, já jsem na chvíli usnul.“

„Hm... maminka taky chodí v županu, když vstane.“ Konstatovala Ani.

„A ty jsi spal sám?“ Jala se zjišťovat ta malá brebera dále.

Soused se snažil potlačit smích: „Jo, spal jsem sám.“

„Hm... maminka nespí sama...“ Chtěla rozvádět své úvahy ta moje treperenda, ale to už jsem nevydržela: „Aničko!“ Zavolala jsem a holčička zamrkala a usmála se na souseda: „Maminka mě volá.“ Zamávala mu a odběhla za mnou.

Ne, ani tento rozhovor jsem nechtěla nechat rozvíjet dále... A jen jsem si říkala, že to moje děťátko mi dokáže svou láskou, bezprostředností a zvědavostí připravit... ehm... zajímavé chvilky.

Ale, že je báječné to pomyšlení, že pro vnímání své dcery jsem – ta nejlepší máma, se kterou se ráda chlubí a se kterou všechny ostatní srovnává. A že si přeji, aby to trvalo co nejdéle.

Takže tímto přeji s předstihem všem maminkám jen vše krásné k jejich sobotnímu svátku a ať jsou pro své děti stále - ty nejlepší.

Autor: Helena Skočová | pondělí 4.5.2015 8:30 | karma článku: 24.75 | přečteno: 1887x

Další články blogera

Helena Skočová

Prosím vás, kde to jsme?

Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.

13.6.2017 v 8:30 | Karma článku: 14.51 | Přečteno: 472 | Diskuse

Helena Skočová

Není kapucín jako kapucín

Ne, nemám teď na mysli členy známého mnišského řádu. Kapucín je v tomto případě (většinou) mladý muž, jehož nezbytným vybavením je mikina s kapucou. Kapucu MUSÍ mít naraženou na hlavě a to co nejvíce do čela a obličeje.

1.6.2017 v 8:37 | Karma článku: 16.60 | Přečteno: 388 | Diskuse

Helena Skočová

Těžký úkol

„Helenko, prosím tě, napsala bys nějaký článek o té Petrově knížce?“ přišla za mnou kolegyně z divadla. „Jistě.“ odpovídám. Články píšu skoro pořád, tak proč ne. Sice nyní vůbec netuším jak a co napíšu, ale nějak se s tím poperu.

6.12.2016 v 8:30 | Karma článku: 13.67 | Přečteno: 331 | Diskuse

Helena Skočová

Nestííííhááám

Počítám minuty a plánuju – ještě musím dopsat tenhle text, poslat ho webmastrovi, vyřídit ty tři maily, telefon Mirce ohledně volných termínů a pak už mám nejvyšší čas vyrážet pro Aničku do školky.

21.11.2016 v 9:00 | Karma článku: 11.74 | Přečteno: 374 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Andrle

Milujeme Česko!

Milujeme Česko. Opravdu?! No nevím, jak velikou láskou k mé vlasti zahraniční řetězec plane, ale pochybnosti mám.

24.6.2017 v 1:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 11 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Děti jsou jak prdy – máš rád jen ty svoje

Tak tohle moudro jsem zaslechla docela nedávno a donutilo mě přemýšlet. Přemýšlet i o tom jak ve vlastních, byť nevychovaných dětech, uctíváme kult dítěte a považujeme naše nevychované potomky za dokonalost samu sebe...

23.6.2017 v 20:20 | Karma článku: 17.06 | Přečteno: 529 | Diskuse

Karel Trčálek

Zemanova svině

Nominativ, svině, svině. Genitiv, svině, sviň / sviní. Dativ, svini, sviním. Akuzativ, svini, svině. Vokativ, svině, svině. Lokál, svini, sviních. Instrumentál, sviní, sviněmi ...

23.6.2017 v 18:32 | Karma článku: 20.95 | Přečteno: 1185 | Diskuse

Milan Radek

Uctivý služebníček Macron poslušně hlásí že už těm neposlušným državám vynadal

Mutti mu přece jasně řekla že má těm vidlákům odvedle vynadat, aby už začali poslouchat, a on bez odmluv splnil rozkaz. Mutti přece nebude na vlastní ústa říkat to co může říkat on za ní. Marine Le Pen měla pravdu že ve Francii

23.6.2017 v 18:10 | Karma článku: 39.46 | Přečteno: 1648 | Diskuse

Karel Trčálek

Proč reaguji na články jiných blogerů? Protože jsem parazit!

Blog je, alespoň pro mě, především hra. Může-li jistá „ekonomka“ či jistí blogeři své lži a svou propagandu více či méně podařeně prezentovat jako odhalování „skutečné“ pravdy, pak si já můžu z jejich lhaní dělat legraci

23.6.2017 v 16:37 | Karma článku: 15.14 | Přečteno: 390 | Diskuse
Počet článků 79 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1429

Moje životní motto: Co mě nezabije, to mě posílí... Ale jen, když se na to budu dívat s nadhledem... 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.