Nestííííhááám
Pak honem zpátky domů, převlíknout se, předat holčičku staršímu synovi (snad nezapomněl, že jsem se s ním domlouvala na hlídání a přijde ze školy včas) a pádit na tu akci našeho divadla na velvyslanectví.
Jo, raději si hned i připravím šaty a kabelku, ať pak zase neplaším na poslední chvíli, jako obvykle.
Prima, text napsaný, poslaný, maily vyřízené, termíny potvrzené. Takže… šaty, kabelka, lodičky…punčochy. Sakra. Potřebuju černé punčochy. No nic, stavím se pro ně v tom malém krámku dole u metra, jak půjdu pro Ani. Je to trošku oklika a zdržení, ale vezmu sebou psa. Aspoň ho takto trochu protáhnu. Obvyklou procházku s ním dnes nestíhám.
Vyrážím, zamykám byt a v tom - telefon. Hrabu urputně v kabelce, ale jako naschvál nemůžu ten protivně trylkující přístroj najít. Pes netrpělivě přešlapuje. Konečně! Držím mobil v ruce – ovšem už nezvoní. Jen kouknu kdo volal. No, zavolám zpět později, teď už musím letět.
Vybíhám se psem ze zahrady přesně ve chvíli, kdy už můžu zahlédnout jen koncová světla autobusu, který nám právě ujel. Zatracený mobil, kdybych ho nelovila, stihli bychom ten bus. Teď musíme pěšky přes les na další zastávku, kde jezdí více spojů… Už teď vím, že začínám nabírat zpoždění – to není dobré znamení.
Dole na náměstíčku vběhnu do krámku, kde naštěstí nikdo není. Tedy nikdo kromě starší paní prodavačky, která má očividnou radost, že má návštěvu.
„Dobrý den. Potřebuju černé silonky.“ vyhrknu na ni a pacifikuju našeho třicetikilového drobečka, aby se choval způsobně a nechtěl vyskočit předními packami na pult, kde by si mohl paní prodavačku řádně prohlédnout – a přivítat se s ní. Je to totiž pravý společensko/vítací pes.
„Samozřejmě, zlatíčko.“ švitoří ta milá dáma. „Vy máte očividnou troječku, tak to bych tady pro vás měla tyto.“ Vytahuje útlý balíček z regálu za sebou. „A nebo tady tyto a pak tyhle – ty jsou skvělé. A pak ty s lycrou…“
„To je dobrý. Beru ty první.“ přeruším ji a vytahuju psa, který (když jsem mu nedovolila kouknout se na paní prodavačku ze shora přes pult), se rozhodl dostat se k ní z druhé strany a vehementně se snaží pult podlézt. Mám obavu, aby ho neodnesl na hřbetě.
Paní prodavačka se zatváří zklamaně, že s ní její „nabízecí“ hru nechci hrát dál.
Omlouvám se, že spěchám, zaplatím a rychle vybíhám z obchůdku, protože vidím, že nám právě přijíždí tramvaj. Snad se mi ten „zpožďák“ přeci jen podaří dohnat.
V poklusu k zastávce se snažím psovi narvat náhubek na tlamu, což se mi pokouší ze všech sil sabotovat. Marně. Je tím tak dotčený, že se v tramvaji ani nechce s nikým vítat. Koukám na hodiny v mobilu. Minuty se mi daří malinko dohnat, ale stále to nestačí.
Vyzvedávám holčičku ve školce. „Honem, Aničko, kalhoty, boty, bundu…“
„Maminko, podívej, co jsem Ti dnes namalovala.“ dcerka otevře svou skříňku v šatně a z té se všude kolem vysype hromada papírů.
Zděšeně sleduji to nadělení. „Ty jsi moje kočička.“ začnu sbírat Aninčiny obrázky. „Ale prohlédneme si to až v autobuse, ano? Teď se honem oblékni. Johník na nás čeká venku a já moc spěchám, protože dnes ještě musím jít pryč.“ jednou rukou spěšně cpu do kabelky ty umělecké skvosty a druhou rukou podávám holčičce svetr. Anička si ho vezme, ale neoblíká se. Pozoruje, jak díky mému úsilí mizí její výtvarná díla v tašce.
„A kam jdeš? A můžu jít s tebou?“
„Musím jít na jednu akci, broučku, ale ta není pro děti. Budeš doma s Robinkem.“
„Lobinek na mě bude zase zlej. Já chci jít s tebou.“ mračí se cácorka.
„Ale co by byl na Tebe brácha zlej. Když nebudeš vymýšlet hlouposti, nebude mít důvod být na tebe zlej. A oblíkej se. Honem.“ Minuty běží…
„Bude na mě zlej, já to vím. Já chci jít na tu akci s tebou. A budu tam moc hodná.“ zkouší mě obměkčit okouzlujícím úsměvem.
„Aninko, už jsem ti řekla, to není akce pro děti. Tam by ses nudila. A teď honem. Oblíkej se.“
„Nebudu doma s Lobinkem.“ holčička uraženě stojí a nemíní na sebe ten zatracený svetr navléci. A minuty stále běží…
Hm, to „R“ jí furt nejde, pomyslím si. „Ani nevymýšlej, nezkoušej a obleč si ten svetr.“ Konečně jsem do kabelky nacpala všechny Aninčiny obrázky. „Ani, řekni tdká, tdká…“ snažím se odvést holčiččinu pozornost jinam a pomáhám jí přetáhnout svetr přes hlavu.
„Tdká, tdká.“ opakuje po mě.
„Skvělé, Ani.“ povzbuzuji dcerku a navlíkám jí bundu. „Hezky, jazýček za přední zoubky, ať se rozdrnčí – tdká, tdká, jak to říká paní logopedka. Ták teď boty, honem, tdká, tdká…“
Za společného tdkání se nám podaří vyrazit ze školky a posléze dorazit i domů. Vše vypadá v pohodě. Holčička se smířila s tím, že zbytek odpoledne stráví s velkým bráchou, který na ni nebude zlej, syn přišel ze školy včas a smířil se s tím, že dnešní odpoledne bude mít na krku svou mladší sestru, jen pes je znechucený, že místo oblíbené procházky, musel absolvovat otravné cestování MHD s košíkem na tlamě. Snad už větší zpoždění nenaberu…
Vlítnu do koupelny. Rychlá sprcha, učesat, namalovat si na obličej „repre ksicht“ (nebo se to říká naopak?). Snažím se dohnat čas. Ještě není vše ztraceno.
„Maminkóóó, podívej se jaké mám klááááásné boty.“ Ani stojí mezi dveřmi v mých lodičkách na jehlách, které jsem si připravila.
„Jo, Any. Krásné, tak je vyzuj ať si nezlomíš nohu a vrať ty boty, kde jsi je vzala, ať je nemusím hledat.“ dál se snažím rychle se nalíčit. Holčička zdánlivě poslušně odejde.
Zvoní telefon. Vezmu ho, opřu o rameno, hovořím a zároveň bojuju s tužkou na oči.
„Maminkóóó, je tu pan soused.“ volá Aninka.
„Sakra, zrovna teď.“ pomyslím si a koukám na hodiny. Za chůze odkládám „vyřízený“ mobil na kuchyňskou linku a spěchám ke dveřím. Podařilo se mi zatím nalíčit jen jedno oko. Soused se mírně zarazí, když mě uvidí odpoledne v županu a s podivným „make-upem“. Sděluje mi, že se budou měnit vodoměry, když v tom se z bytu ozve úpěnlivý pláč.
Vběhnu do koupelny. Tam stojí Anička. Jednou rukou si zakrývá očičko a ve druhé drží mé kleštičky na řasy. „Ty ses s nimi cvakla, že jo?“ ptám se jí. Odpovídá mi jen srdceryvné kvílení.
„A proč saháš na věci, které nejsou tvoje.“ zlobím se a kontroluju cácorce oko.
„K-k-když, j-j-já jsem chtěla být tak klá-á-á-ásná, jako t-t-týýýý.“ štká holčička.
Bože… co na to říci???? Dám dcerce na oko studený obklad a snažím se konečně dokončit make-up. Kontroluju hodinové ručičky. Další zdržení. Svůj včasný příchod na akci už opravdu vidím bledě.
Fajn - učesaná, nalíčená, oblečená… „Ani, kde mám boty!!!“
„Jaké boty?“ zeptá se ta učiněná nevinnost a drží si na oku obklad.
„Ty, které jsi před chvílí měla na nohách.“ Anička začne přemýšlet. Vrhnu zoufalý pohled na hodiny. Už jsem měla vyrážet. Po pěti minutách objevím jednu lodičku hozenou za Aninčinou postelí a po dalších pěti minutách druhou, umně skrytou v koši na hračky, zamaskovanou sukýnkou pro panenku, kterou měla navlíknutou na podpatku..
Popadnu rychle kabelku. Ve spěchu ani nezaregistruju, že je jinde, než jsem si ji připravila. Otevřu ji a vyskočí z ní na mě růžový poník.
„Ani, kolikrát ti mám říkat, že na věci, které nejsou tvoje, nemáš sahat.“ říkám už ani nevím po kolikáté, vyhazuju poníka a snažím se do malinké kabelky nacpat, občanku, mobil, minipeněženku, klíče… více se do ní nechce vlézt. Sakra, jak do ni dostala toho poníka?
Po všech martýriích konečně vyrážím, cupitám v lodičkách na jehlách po příjezdové cestě, kde se snažím vyhýbat těm nejvíce rozbláceným místům a zároveň píšu kolegům SMS, že budu mít zpoždění. Počítám v duchu za jak dlouho dokážu metrem prosvištět téměř na druhou stranu Prahy.
Hurááá, dorazila jsem na místo. Náš principál mě vyzvedává u vchodu. Zatímco mě vede do místnosti v prvním patře, omlouvám se mu, že jdu pozdě,
„V pohodě.“ usmívá se. „Zaměstnaná matka, já vím. Támhle si dej kabát a pak přijď za námi dolů do atria.“
Odkládám si a kontroluji boty, jestli je nemám od bahna a také hodiny – mám skoro půl hodiny skluz, ale akce ještě nezačala, takže dobrý. Naštěstí nehraju. Dnes jsem tady opravdu jen - jak to říci - pro reprezentaci souboru.
A pak…už scházím po těch obrovských schodech dolů do rozlehlého atria, kde již všichni jsou a čeká se pouze na paní velvyslankyni - a mí kolegové na mě.
Zelené hedvábí šatů mi příjemně šustí kolem nohou, podpatky jemně klapou po mramoru a náhle všichni obracejí tváře vzhůru, směrem ke mně a ozve se obdivný šum. Ano… patří mně… A já si na chvíli, na pár vteřin připadám, jako hvězda stříbrného plátna, která v některé z těch profláknutých filmových scén, schází ze schodů, pod kterými čekají další filmoví aktéři, okouzleně ji sledují a aranžovaně vzdychají obdivem..
Trvalo to jen pár vteřin – ale stálo to za to. :)
No, nejsem na své pozdní příchody nijak hrdá, ale na druhou stranu, kdybych dnes přišla včas, tyto – pro každou ženskou - krásné vteřiny, bych nejspíše nezažila :) Takže dle hesla - měj se ráda – mám se dnes ráda. I s tou svou chronickou, otravnou a naprosto příšernou nedochvilností, se kterou neustále, urputně… a přesto marně bojuju.
Helena Skočová
Čtyřhvězda podle Fischera: špína, zápach, střepy v bazénu
V poslední době jsem četla několik článků o tom, jak jsou Čeští turisté v zahraničí považováni za věčně nespokojené hosty, hledající na všem nějaký problém. Tehdy jsem nechápala proč. Nyní... možná... už asi ano...
Helena Skočová
7. Vnímání nové situace matkou versus vnímání dcerou
Zatímco jsem se prala se svými emocemi, náporem strachů a obav, jak budu zvládat náročnou péči o nemohoucí seniorku, jsem zároveň pořád myslela na ty moje nejbližší. Holčičky a manžela. Jak zvládli první den oni.
Helena Skočová
6. Den první - to byl náraz!
Opustila jsem Sarnu. Ten kouzelný správcovský domek letního sídla hraběnek Gessy, obklopený zahradou a parkem, kde teď budou bydlet moje holčičky. A přestěhovala jsem se o 17 km dál, do bytu k babičce.
Helena Skočová
5. Už tam budéééém?
Cesta do Itálie byla krásná, ale dlouhá. Celých těch deset dnů před odjezdem, jsem měla obavu, jak ji budou holky zvládat. Tedy hlavně malá tříletá Saša.
Helena Skočová
4. Pozor na to, co si přejete…
...přání se totiž plní. Někdy však jejich splnění může přijít zcela nečekaně a může mít taky velmi nepředvídatelnou podobu. Takže vás to může parádně zaskočit, tak jako třeba teď mě.
Helena Skočová
3. To byl ale fičák
Bylo zvláštní zamykat za sebou vchodové dveře našeho bytu s vědomím, že JÁ je znovu odemknu až po několika měsících. (Tomík se vracel už za pár dní. Do Itálie nás jen odvážel.)
Helena Skočová
2. Ty vole, co jsem to provedla!
Píšu si deník. Už měsíc. Že to není žádná ohromující zpráva? Ne, není. To s vámi souhlasím. Ale důvod, PROČ jsem si ho začala psát, ten už docela zajímavý je. Tedy - aspoň pro někoho. :)
Helena Skočová
1. Krize nebo dobrodružství?
Záleží na situaci. Jistě. U mě, tedy v tom posledním případě, byla nejprve krize a pak následovalo dobrodružství, ve kterém proběhla a stále v různých intervalech probíhá celá série větších či menších krizí.
Helena Skočová
Co mi koronakrize dala a vzala
Svět se pomalu začíná vracet do normálu – i když ten „normál“ teď bude asi dost jiný než byl před pár měsíci. Jen před pár měsíci, kdy si nejspíš málokdo dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát...
Helena Skočová
Halloween, Dušičky a nebo Samhain?
Určitě jste sami zaznamenali, že v obchodech se to již od konce září začíná hemžit čokoládovýma figurkami Mikulášů, čertů, andělů. Vánočními stromky a ozdobami...
Helena Skočová
Věk? To je jen číslo
Víte, já svůj věk nějak moc neřeším. Je to pro mě zkrátka jen údaj v občance. A často dokonce ani nevím, kolik mi to vlastně je.
Helena Skočová
Taková malá domácí skorovražda…
Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může... a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla...
Helena Skočová
Vánoce, Vánoce přicházejí…
... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.
Helena Skočová
„To je tedy spravedlnost…“
...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.
Helena Skočová
Poprvé
Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.
Helena Skočová
Mateřská – to je fuška
Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.
Helena Skočová
Nuda? Nehrozí! Aneb - kojenec na střední
Nuda s dětmi opravdu nehrozí. Navíc stále více chápu to známé rčení: Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. S tím, jak mi ty moje ratolesti rostou, tomu rozumím čím dál tím víc.
Helena Skočová
Co rok a život dal
Konec starého a začátek nového roku je období kdy většina lidí bilancuje, co se jim v tom starém roce povedlo, nepovedlo, co stihli nebo naopak. Zkrátka, jaký ten rok byl.
Helena Skočová
Jinej stav je jinej stav
Jiných stavů je spousta druhů, ovšem já jsem se ocitla v tom asi nejběžnějším. Jen jsem si nikdy nepřipouštěla, že je to až tak jiné. Tedy do včerejška...
Helena Skočová
Prosím vás, kde to jsme?
Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1437x
Seznam rubrik
- Dobrodružství v Itálii
- Ze života
- Já běhám, a ty?
- K čemu mám co říci
- Náš život s Johnym
- Pohádky pro Aničku