Prosím vás, kde to jsme?

Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil. 

Ale jsou i jiné aspekty  - např. nevěnování se plně cestě -  takže i ten co má orientaci celkem v pořádku, se dokáže krásně ztratit. A někdy opravdu kuriózně.

Je to už spoustu let, co jsme jely s kolegyní z Ostravy do Brna na jednání.  Po skončení schůzky jsme sedly do auta. Kolegyně za volant, já na sedadlo spolujezdce. Obě hlavu plnou informací a myšlenek, které jsme nutně potřebovaly utřídit, urovnat, vyvodit z nich důsledky a další postupy a   takto jsme vyrazily na zpáteční cestu.

V Brně jsme se napojily na dálnici, já jsem vytáhla na klín papíry s poznámkami a začaly jsme řešit.

Zabraly jsme se do probírání všeho, co na jednání zaznělo, opravdu pořádně. Já jsem snad ani nezvedla oči od dokumentů, zapisovala jsem si další poznámky a možné varianty… a jely jsme a jely… Když v tom Šárka prohlásila: „Ježíš, co to tady je? To je snad nějaká stávka kamionů nebo co?“

Podívala jsem se ven a uviděla v odstavném pruhu  téměř souvislou řadu nákladních aut. „Stávka? To teda nevím. Spíš mi to připadá, jako bychom se blížily k nějaké hranici. Ale v těchhle místech žádná hranice přece není. Tady už by někde měla být Olomouc, ne?“

Vrátily jsme se zpět k práci, ale přeci jen jsme obě se stále vzrůstající nervozitou, sledovaly ta obrovská monstra na kolech, která jsme nepřestávaly míjet.

A pak se to stalo. Silnice se rozšířila a před námi stála budka se závorami.

Zděšeně jsme zíraly na uniformovaného mladíka, který k nám zamířil.

Šárka stáhla okénko, on se do něj sklonil a prohlásil: „Dobrý den, hraniční kontrola, vaše doklady, prosím.“

Chvíli bylo ticho, načež jsme pomalu s vykulenýma očima vykoktaly: „Prosím vás, kde to jsme?“

 „Cože?“ zarazil se příslušník a začal si nás podezíravě prohlížet.

„Kde to jsme?“ zopakovala otázku Šárka.

„Víte, my jsme byly v Brně a pak jsme se vracely zpátky do Ostravy…a jsme tady.“ snažila jsem se mu osvětlit situaci.

„Do OSTRAVY?!“ vykulil teď pro změnu oči on na nás. „Vždyť jste na státní hranici. Za chvíli budete v Bratislavě.“

„Proboha.“ hlesla Šárka.

„V Bratislavě.“ hlesla jsem já.

„Ale co teď? My u sebe pasy nemáme. Nemůžeme  to tu nějak obrátit?“ zkoušela Šárka situaci vyřešit a otáčela se v autě, jakoby chtěla couvat.

„Tady se točit rozhodně nemůžete!“ vytřeštil na nás příslušník oči ještě víc. „Navíc, bez cestovních dokladů vás nemůžu nechat pokračovat dál.“

„Ale co tedy budeme dělat?“ seděly jsme v autě jako hromádky neštěstí a za námi se začínala tvořit fronta.

Mladík v uniformě se na nás ještě chvíli nevěřícně díval a pak řekl: „ Já vás pustím, vy se támhle otočíte a já zavolám kolegům na druhou stranu, co se stalo a aby vás nechali projet.“

Děkovaly jsme mu, jako by nám právě zachránil život a po zvednutí závor jsme přejely na Slovensko, kde jsme se přesně podle pokynů otočily a mířily zpět směr Brno.

Musím říci, že bych FAKT chtěla slyšet ten jejich telefonní hovor: „Hele, posílám vám dvě bloncky v červené oktávě. Nemají doklady a tvrdily mi, že jedou z Brna do Ostravy. Tak je pusťte zpátky, jo? Nebo nakonec skončí někde v Maďarsku.“

Pravdou tedy je, že když jsme přijížděly k hraniční budce v opačném směru a přibrzdily jsme, tamní příslušníci na nás jen s úsměvem mávali ať jedeme dál.

Cestovní sezóna se nám právě dostává do plného proudu, dovolené se blíží a tak přeji všem správný směr a udržení koncentrace na cestu tak, ať šťastně dorazíte k tomu správnému cíli… Což se nám tedy tenkrát nakonec také povedlo – jen s trochu kuriózní zajížďkou. :)