Vánoce, Vánoce přicházejí…

… a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění… Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc. 

S dokonale nazdobeným stromečkem, dokonale rozsvícenou zahradou a domkem, dokonale napečenou hromadou cukroví, všemi blízkými, kteří dokonale upravení a nastrojení zasedli k dokonale prostřenému stolu s dokonalými a šťastnými úsměvy na tváři. Děti s dokonale rozzářenýma očima u hromady dokonale zabalených dárků pod stromečkem v dokonale uklizeném a vánočně nazdobeném pokoji…

A všichni se náhle honí za tou vidinou a uměle vsugerovanou nutností připravit také ty dokonalé Vánoce z televizní reklamy…

A víte co? Já jsem se to letos rozhodla sabotovat.

Mám za sebou velmi náročný podzim. Už na jaře jsem se totiž zavázala k dvěma velkým projektům - a oba gradovaly nyní na podzim.

První bylo 105. výročí založení Loutkového divadla Jiskra, kterého jsme s mou dcerkou Aničkou členky. Slíbila jsem, že se postarám o program slavnostního, Vzpomínkového večera. Měl být v duchu “Velkých odchodů” lidí, kteří nás v posledních pěti letech v divadle navždy opustili.

Přestože většinu práce na organizaci oslav zvládl náš pincipál Jiřík Krása (a zvládl vše bravurně), měla jsem ze své části povinností docela - jak se říká - lufta.

Bála jsem se jak to zvládnu, jak program budou vnímat hosté (z nichž velká řada budou rodinní příslušníci těch, na které budeme vzpomínat). Jestli se  podaří, aby vše vyšlo tak jak jsem zamýšlela - abychom vzpomínali s úctou, s láskou - a s úsměvem. Důstojně, ale zároveň tak aby se lidé bavili (přeci jen jde o oslavy 105 let Jiskry).  Aby se program nezvrtnul v tryznu nebo naopak v nevhodnou grotesku… Jo, dalo mi to, hlavně po psychické stránce, docela zabrat - vždyť řadu z těch, kteří odešli jsem také znala a měla je ráda...

Když se mě kolegové před Vzpomínkovým večer ptali: “Máš trému?” Odpověděla jsem: “Ne. Já mám strach.” :) Ale vše naštěstí dopadlo dobře - a to mě opravdu hřeje u srdce (A neberte ta slova, prosím, jako obehrané klišé) :)

Druhým projektem byla fotosoutěž MOST MEZI NÁMI na téma ŽIVOT. Organizace fotosoutěže a následné první, slavnostní vernisáže a konference na téma “Senioři z pohledu společnosti, legislativy a státní správy.” Přestože mi hodně pomáhala děvčata z Domu pro seniory Nová slunečnice a z EUŽ a také kolegové z našeho nadačního fondu - hlavně Shaana (Vlastimil Shaana Šantroch), byla to ohromná spousta práce… a další spousta práce nás s projektem čeká v novém roce :)

A když si k tomu vezmete péči o rodinu, děti, velkého psa…(Vyzvedávat Aničku ze školy, zvládnout s ní přípravu do školy, odvádět ji na zkoušky sboru, divadla, postarat se o tu naši nejmladší roční cácorku, komunikovat s velkými dětmi - synem a jeho přítelkyní, která u nás také bydlí...)

A protože jsem se v létě - ke všemu - rozhodla začít podnikat, musela jsem také řešit hromadu věcí s partnery, kolegy, chodit na školení a pracovní akce, psát, připravovat nové weby, texty, kampaně…

Zkrátka, byl to pořádný fofr. Pořád bylo všechno “HONEM, HONEM, HONEM”.

A už během tohoto období jsem si uvědomila, že takto svůj život žít NECHCI. Nehodlám se stále honit. Spěchat. Prostě nechci. Chci si svůj život a čas užít. Prožít ho naplno se vším, co mi přinese - a ne jím  jen fofrem proběhnout.

A tak jsem dotáhla vše, k čemu jsem se dřív zavázala do konce. A začala fungovat  jinak.

Jak? Hlavně co možná v největším klidu. A to i nyní v předvánočním čase.  A věřte mi, že to jde :)

Letošní přípravu Vánoc nijak nehrotím. Například - Anička onemocněla. Nic vážného - rýma, kašel. Ale bylo potřeba, aby zůstala doma. Dříve bych se děsila, jak to s ní zvládnu - vždyť musím zajít tam a tam a zařídit to a to… Jak to udělám, když mám Ani doma…Je potřeba nakoupit, uklidit, udělat výzdobu, napéct... a to vše s oběma holkama za zády nebo spíše pod nohama.

Místo toho jsme s Aničkou dělaly přípravu a úkoly do školy, aby hodně nezameškala. Povídaly si, zpívaly si koledy a písničky z pohádek Jiskry, smály se. Uklidily jsme spolu obývák - bez stresu a honění. Udělala jsem z toho zábavu. Anička si užívala, že si může prohlédnout všechny moje porcelánové slony a upomínkové předměty, na které má jinak zakázáno sahat. Pomáhala mi, utírala prach, umývala, hlídala a hrála si se Sašenkou. A těšily jsme se, že jak to budeme mít hotovo, můžeme si obývací pokoj vánočně nazdobit. Uklizeno jsme to měly za necelé dvě hodiny (jindy mi to trvá mnohem déle). Bez únavy, rozčilování a stresu…

Nazdobily jsme pokoj, udělala jsem adventní věnec - vše se stihlo - a v pohodě :)

Taky pečeme cukroví. Víte, tahle činnost mě fakt nebaví. Vždy jsem to brala, jako předvánoční povinnost. Letos ne.

S Aničkou si každý den vybereme v kuchařkách nějaký recept na cukroví, které neznáme a jdeme ho vyzkoušet :) Je to dobrodružství, jak to nakonec dopadne :) Nechávám Ani, aby si tvořila podle svého - takže nemáme pouze receptem předepsané tvary. Najdete u nás např. vánočního šneka, sluníčko, medvídky Pů, písmenka…

A když se nám péct nechtělo, tak jsme se na to bez výčitek svědomí vykašlaly. Udělaly jsme si v obýváku na zemi pelíšek z hromady dek a polštářů. Vzaly si tam dobroty a koukaly se na pohádky.

(Pravda, když se velké děti vrátily ze školy a uviděly mě ležet s holčičkama v ohromném binci - v předtím předvánočně uklizeném obyváku - na zemi před televizí… A ne se jako obvykle někde otáčet a něco dělat… byly docela v šoku. Ale pokrčily rameny, ohřály si oběd a šly si ho za námi sníst a povykládat, co se dělo ten den ve škole…) :)

Nehodlám se ani honit v davech v obchodech a nakupovat hromadu dárků - které, ruku na srdce - většinou nikdo ani nepotřebuje. Spíše jsem se letos pečlivě zamyslela nad tím, co by komu skutečně, ale skutečně udělalo radost. Třeba jen pár dárků - ale vybraných tak, aby maximálně potěšily. A abych je dostala pokud možno bez stání v dlouhých frontách - v dnešní době internetu to není tak těžký úkol :)

Ne, nechci abyste si při čtení článku mysleli, že vše je u nás nyní pouze šťastné, veselé, zalité sluncem a se zářící duhou nad námi :)

Samozřejmě že se taky zlobím a řeším každodenní maličkosti, jako že Robin (syn) opět nevynesl odpadky, že Aňuli musím posílat každý večer do koupelny minimálně pětkrát, že naše mimino zrovna nemá svůj den - vzteká se a každou chvíli sebou flákne o zem… Ale to k životu taky patří.

Ne, opravdu neřeším, že nebudeme mít napečeno 15 druhů perfektně nazdobeného cukroví, že se nám domácnost nebude vypulírovaně blýskat a že stromeček nebude podle posledních módních trendů…(ty barvy se mi FAKT nelíbí) :)

Přišla jsem na to, že důležité je něco úplně jiného. A to je nehonit se za nějakou vsugerovanou vidinou čehokoliv. Nesnažit se “jet na aktuálně nutné společenské vlně”.

Důležité je nebát se být svůj - i když nezapadnete do davu.

Důležité je užívat si každodenní radosti i starosti a být za ně vděčný.

Důležité je být prospěšný druhým a spokojený sám se sebou.

Protože pak budete schopni rozdávat kolem sebe radost - a to nejen o Vánocích...

Krásný a neuhoněný advent všem :)

P.S. Děkuji všem, kteří dočetli až sem. Neplánovala jsem článek tak dlouhý... ale nějak se mi to vymklo... Příště se budu snažit napsat něco kratšího. Takže díky ;)