Co mi koronakrize dala a vzala

Svět se pomalu začíná vracet do normálu – i když ten „normál“ teď bude asi dost jiný než byl před pár měsíci. Jen před pár měsíci, kdy si nejspíš málokdo dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát…

Nechala jsem se tedy motivovat paní Mirkou Adamcovou, metodičkou ze školy mé dcerky, sedla jsem si a pokusila se zformulovat své myšlenky a vše co jsem zažila v té zvláštní a ne zrovna lehké době a napsala z toho to nejpodstatnější - co mi to období dalo a vzalo.

Co mi tedy koronakrize vzala?

Rozhodně takový ten běžný pocit bezpečí, o kterém teď vím, že byl pouze iluzorní.

Když jsem po vyhlášení uzavření škol spěchala pro svou devítiletou dcerku Aničku, abych ji rychle vyzvedla (a taky absolvovala školení ohledně online výuky, které na škole za ty tři hodiny od vyhlášení zvládli pro všechny své žáky nastavit – úžasný výkon), bylo mi jasné, že to co se teď děje je opravdu vážné.

Hlavou se mi zmateně honilo mnoho myšlenek, ale většina z nich se točila kolem jediného tématu – proboha jak nás všechny ochráním, když ani pořádně nevím, jaké nebezpečí to na nás vlastně číhá a odkud může udeřit?

Věděla jsem, že nejpodstatnější teď bude zachovat  klid a být co nejvíce v pohodě, aby i děti byly v pohodě.

Ale i přesto, že jsem se snažila být v klidu, strach – takový podivný, plíživý a dusivý strach – mě pomalu začínal mít v hrsti. Byla jsem totiž první dny doslova přilepená k televizi a k mobilu, abych zjistila nejnovější informace, abychom věděli co se děje… a ta spousta negativ valící se z médií působila na mou psychiku, jako kryptonit na Supermana. 

Sledovala jsem dění v milované Itálii, kde máme rodinu a přátelé. A když jsem pak viděla vojenský konvoj s rakvemi v místech, kde jsme ještě před pár měsíci byli tolik šťastní – nešlo neplakat.

Cítila jsem bezmoc, strach, frustraci. Bála jsem se. Bála jsem se o své blízké, kteří spadali do ohrožené skupiny, a za kterými jsem nemohla. Bála jsem se o manžela, o děti, o zdraví… Bála jsem se následků, které to vše bude mít. Ekonomických dopadů.

Bála jsem se.

Koronakrize mi znovu pořádně ukázala, jak moc jsme závislí na manželově příjmu. Jak  nebezpečné je záviset na jediném příjmu – a to ještě ze živnosti.

A dostala jsem vztek. Zlobila jsem se sama na sebe, jak jsem to mohla takto dopustit. Jak to, že ještě nemám rozjetou tu svou firmu, když mám vše připravené, nastavené. Proč to ještě nemám spuštěné. Proč stále přešlapuji na místě a nechávám odvádět svou pozornost jinam, namísto abych se do toho pořádně obula a pojistila to naše ekonomické bezpečí i z jiné strany. Proč jsem ještě nesejmula tu šílenou zodpovědnost z mého manžela.

Zlobila jsem se. Bála jsem se… A pak jsem řekla dost.

Nedovolím, aby mě strach ničil a aby ničil všechny mé blízké a vše o co jsem doposud usilovala.

Znovu mi pomohla věta, kterou si říkám vždy, když se něčeho bojím – "Život je úžasné dobrodružství".

A tak jsem si dala cíle, kterých chci dosáhnout. Reálné cíle, reálné termíny.

Nastavila jsem doma režim svůj i pro děti.

Každé ráno jsem vstávala velmi brzy, sedla jsem k počítači a psala knihu, kterou jsem se rozhodla, že opravdu dopíšu.

Každé ráno jsem chodila běhat, protože ten půlmaraton, který jsem si předsevzala, letos prostě zaběhnu.

Než se mi celý dům probudil, cvičila jsem jógu a meditovala, abych nabrala potřebný klid a psychickou sílu pro další den.

Začala jsem systematicky a usilovně pracovat na rozjetí firmy (i když jsem, v důsledcích aktuálního dění, musela hromadu věcí přenastavit – ale – Život je úžasné dobrodružství a výzvy k němu patří. A musím říci, že za dva měsíce karantény jsem udělala víc práce než za celý předchozí rok.)

Věnovala jsem se dětem – Aničce, malé dvouleté Sašence i těm našim velkým dětem.

Vytáhli jsme moje stařičké šicí stroje a začali šít roušky – pro nás, pro sousedy, pro rodinu na Moravě, pro dům seniorů… Měli jsme doma malou manufakturu – manžel opravoval a seřizoval stroje, jak to jen bylo možné, Míša (synova přítelkyně, která u nás bydlí, protože její rodiče žijí v Itálii a je tedy už naše čtvrté dítě) stříhala, Anička špendlila, já šila, Robin (syn) žehlil a maličká Sašenka skládala.

S nadačním fondem, který jsem před lety založila, s přáteli pravidelně organizujeme programy v domovech seniorů. Ovšem nyní jsme za „našimi“ babičkami a dědečky nemohli. A od děvčat z aktivizačních oddělení jsme věděli, jak na jejich klienty karanténa a všechno kolem negativně doléhá.

Tak jsem oslovila kamarádky a kamarády – blogery z iDnes.cz i neblogery. Básníky, spisovatelé, muzikanty, aby pro seniory natočili videa se svou tvorbou a ty naše programy jsme jim tedy mohli alespoň touto formou zprostředkovat. Aby věděli, že i když za nimi nemůžeme, stejně na ně myslíme. Že i na dálku jsme s nimi.

Velmi si vážím všech, kteří se do toho projektu zapojili. Obzvláště proto, že celá řada z mých kolegyň a kolegů, stála (či seděla) před kamerou úplně poprvé - a překonat ten blok z natáčení – to je velká věc.

Přidali se k nám i ze sociálního odboru z Kroměřížska se svým krásným projektem Duha nad Kroměřížskem a mohli jsme tedy seniorům zprostředkovat i videa dětí, které je vždy velmi povzbudí.

S kamarádem ajťákem jsme překopali webové stránky nadačního fondu, abychom tam videa mohli umísťovat a aby je sociální pracovnice, mohly hezky přehledně najít a mohly je svým klientům pouštět.

Další novinkou u nás byla samozřejmě škola. Tedy její nová forma.

Vím, že si hodně lidí stěžovalo na domácí vzdělávání. U nás se škola samozřejmě také řešila. Míša se připravovala na závěrečné zkoušky a přestože spousta úkolů nebyla zrovna lehká, zvládala to skvěle.

A s Aničkou jsme vše taky dali v pohodě. A to díky výborně nastavenému systému online výuky její školy (kdy měli např. i online třídnické hodiny, aby se děti mohly spolu vidět a popovídat si) a samozřejmě díky úžasnému panu učiteli.

Také vím, že si spousta lidí stěžovala na nudu v karanténě. Tak  tuto zkušenost tedy nemám.

Neustále jsem měla co dělat. Pracovala jsem, učila jsem se, věnovala se dětem… Plánovala jsem program a zábavu pro holčičky. Se sousedy, kteří mají přibližně stejně staré holčičky jako my, jsme jim připravili třeba hledání pokladů nebo plnily úkoly na zahradě - opičí dráhu apod. (ano – ještě nikdy jsem nebyla vděčnější za zahradu u domu), opékali jsme buřtíky, pracovaly na záhoncích, cvičily, pekly jsme doma buchty, vymýšleli co si uvaříme a jaké bylinky k tomu použijeme (to je nová Aniččina zábava)…

S Aničkou jsme natáčely videa pro seniory i moje pracovní o bylinkách. (Ohromně ji to bavilo a i teď se pořád ptá, kdy budeme zase něco natáčet :) )

Koronakrize mi také dala rodinnou soudržnost. Malicherné neshody – jakože cedník patří do horní poličky dozadu a že věci prostě mají svoje místo, abych nemusela v kuchyni (a nejen tam) pořád něco hledat apod. – náhle ztratily na důležitosti. I děti se mezi sebou přestaly tolik pošťuchovat. Byli jsme rádi, že jsme spolu a vážili jsme si toho.

Koronakrize mi dala možnost zažít strach. Opravdový strach. Takový, jaký jsem ještě nezažila a k němu ještě přidružené další strachy.

Ale také poznání, že mám sílu se těm strachům postavit a vítězit nad nimi.

Koronakrize mi dala uvědomění si, že nic v životě není samozřejmé. A že každý den je dar a za vše co přinese (ať již dobré nebo zlé) mám být vděčná. Protože i to zlé je někdy nutné a později se ukáže jako životní bod, který mě měl posunout někam dál, k něčemu lepšímu.

Koronakrize mi dala i další uvědomění. Jak důležité je se v životě nevzdat. Že i ve vypjatých chvílích nemám jen pasivně sedět a odevzdaně čekat, co na mě dalšího spadne. Ale, že je potřeba převzít iniciativu a začít něco pozitivního dělat.

Takže musím říci, že koronakrize mi toho více dala než vzala.

Ano, plně si uvědomuji vážnost situace a že dopady této doby, se s námi potáhnou ještě hodně dlouho.

Ale záleží na každém jak se k tomu postaví. Jestli bude chtít vidět všude chmury, mraky a děsivé vize prognostiků a nebo si řekne: „Život je úžasné dobrodružství.“  A pustí se do něj.