1. Krize nebo dobrodružství?
Někdy jsou úsměvné, někdy méně… Zkrátka tak, jak to v životě chodí.
Víte - já nejsem žádný dobrodruh. Jsem obyčejná máma čtyř dětí. Tří vlastních (dospělého syna a dvou malých cácorek – 3 a 10 let) a pak „adoptivního“ dítěte a tím je synova přítelkyně Míša.
A i přesto nyní zažívám docela slušné dobrodružství. Jak k tomu došlo?
Hm… nejlepší asi bude, když začnu hezky od začátku.
Aby vám to vše dávalo smysl, pokusím se nejprve velmi stručně představit.
Jsem docela akční človíček. Mám hromadu zájmů, snů a plánů. Založila jsem například nadační fond a v něm s přáteli organizujeme akce a kulturní programy v domech seniorů. Miluji divadlo a tak hraju loutkové divadlo pro děti. Píšu a účastním se řady kulturních akcí a autorských čtení – často jako účinkující…
Zkrátka – mám hromadu zájmů, snů a plánů. Vždy jsem měla – ale - momentálně jsem hlavně máma na plný úvazek.
Velké děti (syn a Míša) jsou už rok samostatné jednotky, ovšem mrňavky mám u sebe stále. Nemáme babičky ani hlídací tetičky. Holky jsou tedy u mě opravdu pořád. Dokonce je zapojuji i do svých aktivit se seniory a v divadle. Jinou možnost totiž nemám. Velké děti nechci s hlídáním našich cácorek zatěžovat (mimo situace, kdy je to nezbytně nutné) a manžel bývá dlouho v práci.
Jo, jo - holky mám u sebe neustále.
Díky pandemii opravdu doslova neustále.
Ale - i před Covidem se můj život točil téměř výhradně kolem dětí. Škola – odvádění, vyzvedávání. Kroužky – odvádění, čekání, vyzvedávání. Péče o maličkou. Vymýšlení programu – akce, výlety…
Domácí logistika je zkrátka můj hlavní obor.
V době „coronašílenství“ se toho v našem životě změnilo mnoho, ale děti a nutnost postarání se o ně byla tehdy ještě naléhavější.
Vše se tak nějak smrsklo na prostor našeho bytu a zahrady. Později ještě nedalekého lesa a pak pár procházkových tras, které byly holky schopné ujít.
Většina výše jmenovaných věcí, jako škola a kroužky, se řešila „pohodlně“ z domova (bez mého obvyklého uběhnutého denního maratonu). No, a ostatní aktivity byly zrušené.
Co si budeme povídat - po víc jak roce bylo toho „pohodlí“ a nucené izolace opravdu dost.
Dělala jsem co jsem mohla, abychom to divné období zvládli co nejlépe. A přestože mi manžel hodně pomáhal, udržet sebe i všechny mé blízké v dobré náladě a psychické kondici, pro mě postupně začínal být skoro nadlidský úkol.
K tomu taky péče o domácnost… a velkého psa… a rybičku… moje orchideje… zahrádku…
Zkrátka, žila jsem takový ten obyčejný, relativně spokojený život - jenže v jakési smyčce. Dennodenně se opakující smyčce. A ta mě začínala nějak plíživě, ale o to účinněji dusit.
Nechápala jsem, kde se ta divná a naprosto nelogická tíseň bere. Vždyť mám krásné, zdravé a šikovné děti, které jsou pro mě vším. Úžasného manžela. Máme se dobře - tak PROČ TEN pocit!?
Pak mi to došlo - Může za to ta smyčka!
A tak začala moje urputná snaha o její narušení nebo aspoň pozměnění.
Například – moc jsem chtěla znovu začít pracovat, fungovat i jinak než pouze v domácnosti. Být nějak prospěšná. Víte - být i někým jiným než „jen mámou“.
Hledala jsem svůj správný směr i způsob jak vše skloubit dohromady.
Ovšem - moje smyčka byla pevná. Maximálně se mi ji vždy podařilo nějak malilinko ohnout. Jenže – i přes veškeré mé úsilí - se za chvíli stejně vrátila do svého původního stavu.
Začínala jsem z toho všeho cítit určitou - teď je módní říkat frustraci. Takže ano, začínala jsem být značně frustrovaná.
Rozumějte - já jsem nechtěla být žádná matka superhrdinka, která všechno zvládá a všechno má pod kontrolou.
Chtěla jsem jen, aby holky měly to co potřebují a byly v pořádku. Aby s velkými dětmi a manželem bylo vše O.K.
A - pak taky abych JÁ byla nejen matkou, ale i někým kdo je prospěšný a úspěšný i v jiném směru než je rodina.
Nooo - a pak se tady navíc objevil ještě jeden dost otravný problém.
Vlastně ani nevím, jak a kdy to přišlo – ale stala jsem se nejen matkou na plný úvazek, ale VELMI ÚZKOSTLIVOU matkou na plný úvazek.
Neustále se mi v hlavě odehrávaly ty nejhorší scénáře, co by se těm mým malým mohlo stát, kde a čím by si mohly ublížit, kde by mohly spadnout, co by na ně mohlo spadnout... Takže jsem se snažila odstraňovat všechny případné hrozby z jejich dosahu. Bez ustání jsem je sledovala, napomínala, upozorňovala.
Věděla jsem, že to není dobře. Že se ty moje cácorky potřebují nadechnout, ale představa, že bych je pustila ze svého zorného pole, mě naplňovala děsem. Katastrofické vize mě okamžitě válcovaly… Prostě - byla jsem přesvědčená, že je musím ochraňovat a hlídat za každou cenu a nemohla jsem si pomoci – i když mě manžel a přátelé (zatím s úsměvem) přesvědčovali, že to přeháním.
Zkrátka - pozvolna a plíživě jsem prožívala jakousi otravnou osobní krizi, která přišla zcela nenápadně, ale působila skutečně destruktivně.
Tak - a do téhle, výše zhruba nastíněné situace, přišel „TEN DEN“, který převrátil (nejen můj) život dokonale naruby a přinesl začátek mého současného dobrodružství.
A právě o tom budou mé příští články.
Třeba svým příběhem někomu pomohu, třeba někoho pobavím. Třeba si někdo řekne: „Tý, jo – tuhle situaci znám. Tak to jsem zvědavá/ý, jak se s tím poprala.“ :)
Takže, jestli vás tenhle úvod k sérii blogů zaujal, budu ráda, když se sem opět přijdete podívat :)
Helena Skočová
Čtyřhvězda podle Fischera: špína, zápach, střepy v bazénu
V poslední době jsem četla několik článků o tom, jak jsou Čeští turisté v zahraničí považováni za věčně nespokojené hosty, hledající na všem nějaký problém. Tehdy jsem nechápala proč. Nyní... možná... už asi ano...
Helena Skočová
7. Vnímání nové situace matkou versus vnímání dcerou
Zatímco jsem se prala se svými emocemi, náporem strachů a obav, jak budu zvládat náročnou péči o nemohoucí seniorku, jsem zároveň pořád myslela na ty moje nejbližší. Holčičky a manžela. Jak zvládli první den oni.
Helena Skočová
6. Den první - to byl náraz!
Opustila jsem Sarnu. Ten kouzelný správcovský domek letního sídla hraběnek Gessy, obklopený zahradou a parkem, kde teď budou bydlet moje holčičky. A přestěhovala jsem se o 17 km dál, do bytu k babičce.
Helena Skočová
5. Už tam budéééém?
Cesta do Itálie byla krásná, ale dlouhá. Celých těch deset dnů před odjezdem, jsem měla obavu, jak ji budou holky zvládat. Tedy hlavně malá tříletá Saša.
Helena Skočová
4. Pozor na to, co si přejete…
...přání se totiž plní. Někdy však jejich splnění může přijít zcela nečekaně a může mít taky velmi nepředvídatelnou podobu. Takže vás to může parádně zaskočit, tak jako třeba teď mě.
Helena Skočová
3. To byl ale fičák
Bylo zvláštní zamykat za sebou vchodové dveře našeho bytu s vědomím, že JÁ je znovu odemknu až po několika měsících. (Tomík se vracel už za pár dní. Do Itálie nás jen odvážel.)
Helena Skočová
2. Ty vole, co jsem to provedla!
Píšu si deník. Už měsíc. Že to není žádná ohromující zpráva? Ne, není. To s vámi souhlasím. Ale důvod, PROČ jsem si ho začala psát, ten už docela zajímavý je. Tedy - aspoň pro někoho. :)
Helena Skočová
Co mi koronakrize dala a vzala
Svět se pomalu začíná vracet do normálu – i když ten „normál“ teď bude asi dost jiný než byl před pár měsíci. Jen před pár měsíci, kdy si nejspíš málokdo dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát...
Helena Skočová
Halloween, Dušičky a nebo Samhain?
Určitě jste sami zaznamenali, že v obchodech se to již od konce září začíná hemžit čokoládovýma figurkami Mikulášů, čertů, andělů. Vánočními stromky a ozdobami...
Helena Skočová
Věk? To je jen číslo
Víte, já svůj věk nějak moc neřeším. Je to pro mě zkrátka jen údaj v občance. A často dokonce ani nevím, kolik mi to vlastně je.
Helena Skočová
Taková malá domácí skorovražda…
Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může... a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla...
Helena Skočová
Vánoce, Vánoce přicházejí…
... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.
Helena Skočová
„To je tedy spravedlnost…“
...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.
Helena Skočová
Poprvé
Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.
Helena Skočová
Mateřská – to je fuška
Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.
Helena Skočová
Nuda? Nehrozí! Aneb - kojenec na střední
Nuda s dětmi opravdu nehrozí. Navíc stále více chápu to známé rčení: Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. S tím, jak mi ty moje ratolesti rostou, tomu rozumím čím dál tím víc.
Helena Skočová
Co rok a život dal
Konec starého a začátek nového roku je období kdy většina lidí bilancuje, co se jim v tom starém roce povedlo, nepovedlo, co stihli nebo naopak. Zkrátka, jaký ten rok byl.
Helena Skočová
Jinej stav je jinej stav
Jiných stavů je spousta druhů, ovšem já jsem se ocitla v tom asi nejběžnějším. Jen jsem si nikdy nepřipouštěla, že je to až tak jiné. Tedy do včerejška...
Helena Skočová
Prosím vás, kde to jsme?
Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.
Helena Skočová
Není kapucín jako kapucín
Ne, nemám teď na mysli členy známého mnišského řádu. Kapucín je v tomto případě (většinou) mladý muž, jehož nezbytným vybavením je mikina s kapucou. Kapucu MUSÍ mít naraženou na hlavě a to co nejvíce do čela a obličeje.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1437x
Seznam rubrik
- Dobrodružství v Itálii
- Ze života
- Já běhám, a ty?
- K čemu mám co říci
- Náš život s Johnym
- Pohádky pro Aničku