2. Ty vole, co jsem to provedla!

Píšu si deník. Už měsíc. Že to není žádná ohromující zpráva? Ne, není. To s vámi souhlasím. Ale důvod, PROČ jsem si ho začala psát, ten už docela zajímavý je. Tedy - aspoň pro někoho. :)    

V minulém článku jsem nastínila, jak probíhal můj život ještě před pár týdny. Jak se mi do života plíživě vloudila osobní krize.

A dnes vám popíšu co se tehdy dělo dál – a co způsobilo, že momentálně prožívám jedno z doposud největších dobrodružství mého života.

Ale hezky popořádku.

Takže, do - v minulém blogu https://skocova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=773643 zhruba nastíněné situace - přišel „TEN DEN“.

Začal úplně obyčejně.

Bylo krásné, teplé, slunečné, červnové ráno. Naložila jsem - podle velmi spontánní domluvy z předchozího dne - holky do auta, zajela vyzvednout Míšu a společně jsme vyrazily do Vraňan na samosběr jahod.

Trhaly jsme tu sladkou červenou lahodu, plánovaly co z ní uděláme za dobroty, smály se malé Saše, jak místo do košíku strká všechny jahůdky sobě do pusy… A pak Míše zazvonil telefon.

„Jé máma.“ koukla se na display a hovor přijala.

A právě v té chvíli - aniž bych to tušila - se můj život (tedy nejen můj) chystal udělat parádní kotrmelec.

Vlastička – Míšina maminka - totiž žije se svým manželem Robim (rodilým Italem) ve střední Itálii. Má krásné a potřebné zaměstnání. Pečuje v jedné rodině o jejich babičku.

A volala Míše, která zase pracuje jako pečovatelka v domově pro seniory v Praze (jo, holky mají asi tu potřebu, být nápomocny druhým, nějak v genech), že její dvě vzdálené italské tetičky, (které samy mají už svůj věk) a které pečují o svou starou nemohoucí maminku, by si potřebovaly trošku odpočinout. Každodenní péče o babičku už je totiž zmáhá, i když se u ní střídají.

Tak je napadlo, jestli by si Míša, která se seniory pracuje, chtěla udělat takovou netradiční, dlouhou „dovolenou“ v Itálii – a zároveň jim pomohla v noci a v některé dny babičku pohlídat. A za to by si na sebe vzaly veškeré náklady na Míšin život tam, aby se jí alespoň trošku revanšovaly. (A to přesto, že proti tomu Vlastička vehementně protestovala. Byla by totiž ráda, že tam Míšu má a tak by se o ni postarala. Jenže o tom tetičky nechtěly ani slyšet.)

„Mami, já nemůžu.“ slyšela jsem jak Míša švitoří do mobilu. „V práci máme rozplánovaná volna na celé léto. To bych holkám nemohla udělat, abych je v tom nechala  – i když je to docela lákavá nabídka, odjet odsud někam jinam. Do jiného prostředí. Za sluníčkem a mořem…“ mírně se zasnila.  „Víš, že bych za tebou přijela moc ráda.  A taky bych ráda pomohla tetám, jenže teď to nepůjde.“

A v tom na mě divně koukla, zablýsklo se jí v očích a pronesla: „Ale Helča by to mohla vzít. Počkej, já ti ji dám na ucho a všechno ji vysvětli.“

Zalapala jsem po dechu. „Cože? Já? Zbláznila ses?“ vyhrkla jsem.

Jenže to už na mě z mobilu Vlastička chrlila informace.

„Hele, ale já nemám s péčí o seniory žádné zkušenosti.“ snažila jsem se namítnout.

„Vždyť jsi se seniory pracovala v té své nadaci, ne?“ divila se Vlastička.

„Ale tam pro ně organizujeme kulturní programy! S přímou péčí to nemá nic společného.“ vysvětlovala jsem zoufale.

„Aha.“ pronesla Vlastička, ale hned pokračovala. „To nevadí. To ti tady všechno ukážu, vysvětlím, naučím. Pomůžu ti. To bude v pohodě.“

„A co holky?“ namítala jsem znovu.

„Ty můžou být u nás. A taky u tebe. A když budou u nás, tak ti je budu vozit, abyste se viděly. A budeš s nimi trávit volné dny, kterých budeš mít dost… A vůbec - víš co? Já budu ráda, že je tady budu mít.“ Vlastička zářila nadšením i přes mobil.

„Přes dva měsíce? To jako fakt? Za 14 dní jich budeš mít plné zuby.“ pronesla jsem skepticky. „Moc dobře ty svoje dárečky znám.“

„Ale jdi.“ odbila mě Vlastička. „Víš kolik dětí už jsem tady zvládla? Já se na ně těším!“

„Tak to jsem zvědavá, jak dlouho ti to vydrží.“ pomyslela jsem si v duchu, ale nahlas jsem řekla. „Fajn, tak já to proberu s Tomíkem (poznámka: mým manželem) a ještě odpoledne se ti ozvu.“

Nooo, co vám budu povídat. Tomík se na ten nápad, že bych mu s holkama odjela na víc jak dva měsíce – navíc přes léto – 1000km daleko,  netvářil zrovna nadšeně.

Mě z té představy svíral strach a děs. Měla jsem předat holky do péče někomu jinému. Neměla jsem je mít neustále pod dohledem a dozorem.

Měla jsem se pustit do činnosti, o které jsem měla jen povšechnou povědomost, ale moc dobře jsem věděla, že je náročná fyzicky, ale hlavně psychicky.

Měla jsem jet do cizí země. Navíc bez znalosti jazyka…

A ke všemu jsem vedle sebe neměla mít svou oporu - svého manžela.

Zároveň jsem však nějak v hloubi duše cítila, že je nutné, abych ten krok udělala. Popadla tu příležitost za pačesy a opustila to svoje zaprďánkované relativní bezpečí své komfortní zóny.

Že toto je způsob jak té pitomé a otravné smyčce, která mě tak dlouho štve, konečně udělám přítrž a dovolím, abych se mohla někam posunout – i když jsem v tu chvíli absolutně netušila, kam by to mělo být.

A tak jsem kývla.

Pak jsem seděla u nás na terase nad kalendářem a při zjištění, že už za pouhých deset dnů! odjíždím na téměř tři měsíce do neznáma, jsem se chytila za hlavu a polohlasně pro sebe drmolila: „Ty vole, co jsem to provedla. Ty vole, co jsem to provedla.“

Míša se na druhé straně stolu rozesmála. „Musím říct, že je fakt zážitek, vidět tebe - která nemluví ani trochu sprostě - jak tady teď lamentuješ - Ty vole, ty vole.“

Pak se přestala řehtat a s úsměvem mě chlácholila. „Hele, ber to tak, že je to výborná šance. Odpočineš si od holek.“ (Takticky už nedodala, že i ony ode mě.) „Naučíš se spoustu nových věcí. Většina tvých aktivit se stejně točí kolem seniorů, takže nasbíráš ohromné množství zkušeností, které určitě promítneš do svých dalších projektů až se vrátíš. Holky si užijou perfektní prázdniny – víc jak dva měsíce v Itálii! Naučíš se jazyk… Prostě – kromě toho, že Tomík zůstane tady – jsou to samé plusy.“

Nešťastně jsem přikývla.

A abych tu šílenou smršť, která se chystala prohnat mým životem, zvládla, začala jsem si psát deník.

No, a když jsem se teď na své zápisky v něm - s odstupem jednoho měsíce podívala - napadlo mě, že by možná vůbec nebylo od věci, se o ně podělit. Protože sbalit holčičky a odjet – to je dobrodružství, které mě stálo a stojí velkou spoustu sil. Ale zároveň nám to všem třem přináší i hromadu nových zážitků, zkušeností, poznatků… A opravdu netuším, kam nás to vše zavede, protože stále jsme ještě na cestě. Naše Italské dobrodružství je totiž teprve v polovině. :)

Takže jestli zrovna prožíváte nějakou svou osobní krizi a chcete se odreagovat čtením mého příběhu a nebo se chcete jen pobavit na účet druhého, přijďte si přečíst další článek – a to v pondělí 2. srpna 2021.

Budu se na vás těšit.