5. Už tam budéééém?

Cesta do Itálie byla krásná, ale dlouhá. Celých těch deset dnů před odjezdem, jsem měla obavu, jak ji budou holky zvládat. Tedy hlavně  malá tříletá Saša. 

Ale kupodivu - obě cácorky byly naprosto skvělé. Střídavě koukaly z okna, nebo na  pohádky. Hrály hry. Občas se samozřejmě poškorpily. Ale cesta probíhala vesměs v pohodě.

A ubíhala by i rychleji, nebýt těch neustálých dopravních omezení. Prostě - začalo léto, takže silničáři (napříč zeměmi, kterými jsme projížděli) vyrazili do akce.

Manžel se také snažil dodržovat předepsanou rychlost – přeci jen pokuta ze zahraničí není nic příjemného. Takže cesta trvala oooooopraaaaaavduuuuu dlouho.

Horko bylo pořádné. A ani klimatizace vše nevyřešila. Nechtěli jsme riskovat, střihnout si hned po příjezdu, nějakou menší angínu – zvlášť, když se tam mám starat o babičku.

Takže – holky by fajn. Ovšem… ehm… já s postupem času už trochu méně.

Přiznávám, že asi po deseti hodinách jízdy jsem, nejspíš v důsledku únavy i nervozity z právě podstupovaného začátku dobrodružství, začala být - mírně řečeno - dost napružená na hlas naší navigace - neustále nás upozorňující na každý, právě způsobený, dopravní přestupek. Byla bych nejraději, kdyby manžel šlápnul na plyn  a cesta nám tak mohla utíkat mnohem rychleji, než ujetých necelých 100 km za hodinu, jako doposud.

Jakmile se tedy opět ozvalo z reproduktoru: „Překročili jste povolenou rychlost.“  neudržela jsem se a zavřískala: „Když pojedeme ještě pomaleji, tak už to auto budeme muset tlačit, ty blbko blbá!“

 „Jé, mamka se zase hádá s navigací.“ ozvala se hned ze zadního sedadla Saša.

„Jo.“ přitakala Ani. „Snad ji ale nevypne jako minule, když jsme hledaly tu knihovnu na Proseku. To tehdy taky vylítla – Ty navigace blbá! Tebe už poslouchat nebudu! – Pamatuješ? V Praze se totiž bez navigace vymotáme, ale tady těžko.“

„Vždyť nás vedla úplně blbě.“ vložila jsem se do hovoru svých dcera a snažila se ospravedlnit konflikt s navigačním zařízením, zatímco manžel nenápadně vypnul funkci hlídání povolené rychlosti.

Jo – cesta byla dlouhá - ale zato krásná. Hltala jsem krásu krajiny, kterou jsme projížděli –ať už to byla Šumava nebo Alpské monumenty.

A když jsme pak vyjeli z Italských Alp a objevily se pokroucené středomořské borovice, domky s typickými dřevěnými okenicemi a pestrobarevně kvetoucí oleandry deroucí se téměř zpoza každého plotu, rozhostil se ve mně zvláštní klid.

Dívala jsem se ven a veškeré obavy a strachy byly náhle pryč. Jako mávnutím kouzelného proutku. Vystřídal je pocit plný pohody a vyrovnání, protože jsem se „vrátila domů“. Jinak to popsat nedokážu.

S údivem jsem zjišťovala, že si stále perfektně pamatuji „naše“ trasy - i když uběhly téměř dva roky, co jsme jimi projížděli naposledy.

Saše jsem taky hlásila: „Hele,tady jsi chodila čůrat. A tady jsi taky byla čůrat.“

Při poslední návštěvě nebyly totiž Lexíkovi ani dva roky a zrovna procházela obdobím, kdy odmítala plenu. I když jsem jí ji pro jistotu – přes její značné protesty – dala, stejně v autě řvala a řvala, že chce „a-á“ (do pleny se prostě nevyčůrá), takže jsme už měli na trasách vytipované „čůrací místa“. Benzínky, kavárny, bary…

Italská věta, kterou jsem se tehdy naučila nejlépe (a nejčastěji jsem ji používala) byla: „Buongiorno/Buona serra, per favore, bagno per bambina?“ A  se zoufalým pohledem jsem vždy personálu ukazovala to naše uřvané dítě, jež jsem držela pod paží.

Teď se na mě Saša podívala stylem, proč jako tyhle trapné historky vytahuji na světlo. A přilepila nos na sklo stejně jako Anička, protože jsme právě míjeli mořský záliv a přístav v Ravenně.

Víte, naše Saša je taková rodinná „dámička“. Když spadne, v první řadě pláče protože je špinavá a až potom kvůli toho, že ji něco bolí.

Sotva začala chodit, potřebovala NUTNĚ kabelku a okamžitě ji ZÁSADNĚ nosila přehozenou přes předloktí. (Kde to viděla netuším. U mě FAKT ne.)

Výběr oblečení – no to je kapitola sama pro sebe. Pózování, když se nám předvádí v outfitu, který si momentálně vybrala, má snad v krvi a mohla by jí ho závidět ledaskterá profesionální modelka.

A když v zrcadle zjistí, že má špinavou pusu, hyperventiluje a omdlévá. (Skutečně. Nepřeháním.)

Takže - když jsme konečně, pozdě večer, dorazili na místo a vystoupili jsme před tím kouzelným domkem ze 17. století, s úžasným dvorkem stíněným obrovskými platany a se zahradou s houpačkou a klouzačkou, který se teď stane našim dočasným domovem a vítali se s našimi hostiteli,  Robi si dřepl k Saše. Žasl jak vyrostla od doby co ji viděl naposledy a snažil se na ni mluvit česky.

Říkal ji „Ahoj“ a „Jak se máš?“a „Je horko.“

Saša, která vylezla z auta, ulepená a upocená po celém dni, se na něj vážně dívala. Pak pokývala hlavou a pronesla: „Jdu se umýt.“

Byla chudinka tak unavená, že jediné po čem toužila byla sprcha a postel.

Já jsem se tedy cítila podobně.

Ale když všichni vešli dovnitř, zůstala jsem ještě chvíli sama venku. Dívala jsem se přes bránu na temné kopce rýsující se na stále ještě jasném horizontu. Vdechovala vzduch vonící po aleji borovic táhnoucí se podél cesty a připadalo mi, jako bych tady byla maximálně před měsícem a ne před dvěma lety.

Nemohla jsem si pomoci - přemítala jsem, co mě tady teď asi čeká.

Když jsem odjížděla naposledy, nechtělo se mi odsud. Bylo mi pak děsně smutno. Stýskalo se mi…

Kdoví, s jakou budu odjíždět na konci letošního léta - který mi tedy momentálně připadá, že je někde v nedohlednu.

No, uvidíme. Zítra je první den našeho nového „italského“ života.

Takže – zvednout hlavu, hluboký nádech a vykročit pravou.

Pokud vás zajímá, jak tedy proběhl ten první den, přijďte se sem podívat ve čtvrtek 12. 8. 2021. A řeknu vám, že seznámení s nonnou Angelou, byl pořádný náraz do "jiné" reality.