Jak jsme si málem pořídili Karla

Když jsme s mým, tehdy nastávajícím manželem, začali bydlet, strašně moc jsem chtěla psa. Po osmiletém období jezevčíků jsem si však přála velkého psa – obranáře. Můj nastávající tedy vzal mé požadavky striktně a přinesl mi štěně pitbulla.

Byla jsem štěstím bez sebe. Jenže pak jsem si uvědomila, že nás nyní čeká ne zrovna jednoduchý úkol a to návštěva u mých rodičů, abychom jim náš nový přírůstek představili. Maminka s tatínkem totiž byli velice proti tomu, ať si pořídíme jakéhokoliv čtyřnohého kamaráda.

Rozhodli jsme se tedy, že to nebudeme zbytečně protahovat a vypravili jsme se k nim s našim  šestitýdenním – sedmikilovým drobečkem hned.

Posadili jsme tehdy štěně uprostřed obývacího pokoje mých rodičů a stále se ještě snažili psychicky připravit na tu smršť, která se nám právě v nejbližší chvíli chystala proletět nad hlavami.

Reakce tatínka byla vcelku klidná. Seděl na gauči a nevěřícně zíral na to neforemné něco, co sedělo na koberci a nechápavě se rozhlíželo okolo sebe.

Maminčina reakce, jakožto rodinného generála, již tak poklidná nebyla. Z litanie slov, která se na nás hrnula rychlostí a dravostí tornáda, a mezi kterými bylo něco o tom, že si právě zařizujeme domácnost, všechno máme hezké a teď to všechno ten pes rozkouše a zničí, a že za chvíli určitě budeme mít mimino a ona tohohle psa pak rozhodně doma mít nebude,  jsem si byla schopná přesně zapamatovat pouze ta slova, že kdybych si za ty peníze, které jsme dali za psa, koupila friťák, tak bych měla alespoň něco pořádného. Ale to ne, to samozřejmě ne! Já si koupím psa! A ještě TAKOVÉHO!

Chytře jsem tehdy  mamince nenamítala, že za ty peníze, které jsme dali za štěně bych těch fritovacích hrnců měla hned několik…

Oči všech zúčastněných se pak stočili na pejska. Po zhodnocení jeho vzhledu – nakrabaceného kožíšku, do kterého ještě nedorostl  takže mu dělal za krkem faldíky. Křivých tenkých nožek- ještě zdůrazněných neohrabaným posedem. Uší, jenž byly velké i na jeho vcelku mohutnou lebku a povislých, spodních, očních víček, takže jeho pohled vypadal, jako by byl mentálně retardovaný, jsem chápala, co chtěla maminka říci tím – TAKOVÉHO.  Byla zvyklá na roztomilá štěňátka německých ovčáků a jezevčíků a do těchto standardů ten náš maličký opravdu zrovna nezapadal.

Pejsek si nás všechny stále ještě jen prohlížel. Jenže v tu chvíli se rozhodl, že klidu bylo dost a je čas se jít proběhnout – a jak si usmyslel, tak i udělal. Z ničeho nic se prostě neuvěřitelně překvapivou rychlostí rozběhnul z obývacího pokoje směrem do kuchyně. Tam narazil do odpadkového koše, obrátil se a pádil zpět. Proběhnul obývákem a  našeho dlouhosrstého jezevčíka Matěje, který měl nemocné nohy a tak jen nechápavě ležel a sledoval, co jsme mu to přinesli za divnou hračku, při průběhu kolem kousnul do huňatého ocásku. Bez zastavení však těch sedm nekoordinovaných kilogramů pádilo opět dál do kuchyně. Tam naboural do spíže, což ho zastavilo, takže se otočil a plnou rychlostí běžel zpět do obýváku. Opět bez zastavení kousnul Matěje do ocasu a běžel dál. Při třetím pokusu o jeho okruh se nám ho podařilo chytit.

Maminka hladila a utěšovala chudáka Matěje slovy: „Z toho si nic neděj. Ti mladí prostě nemají rozum, ale on jim to ještě ukáže…“ tím On myslela naše štěně. V tom okamžiku si uvědomila, že vlastně nezná jeho jméno, tak se na mě otočila a zeptala se:

 „Jak se bude jmenovat?“

„Karel.“pípla jsem nesměle. Bylo to jméno, které vymyslel můj nastávající manžel. Velice se nám líbilo, a připadalo nám tehdy naprosto originální a tak jsme na něj také byli náležitě hrdí. Vzhledem k okolnostem se mi však tuto hrdost nedařilo dát patřičně najevo.

Maminka mě zpražila pohledem. „Když už nejste normální vy a toho psa jste si pořídili, tak mu alespoň dejte normální jméno. Vždyť když na něj venku zavoláš, přiběhne k tobě pět chlapů!“

A tak se tehdy naše rodina, přesně v duchu rčení: „Maminka má vždy pravdu“, rozrostla o nového fantastického člena – BAXE, který nás bezmezně miloval krásných jedenáct let. A stejně, jako on nás, jsme my milovali jeho – včetně maminky, tatínka, všech rodinných příslušníků a blízkých známých a navzdory hrůzostrašných pověstí, které toto plemeno provází, dokonce i sousedů.