Jak jsem sebou neflákla

„Ahoj, kdy jdeš dávat krev?“ volala jsem své kamarádce – zasloužilé dárkyni. „Hele, teď nemůžu. Mám málo železa, takže by mě nevzali. Proč se ptáš?“ „Já jen…že bych se k tobě na tuhle dámskou jízdu přidala.“ prohodila jsem jakoby nic. „Poprvé?“ zeptala se Kája. „Poprvé.“ ani jsem si neuvědomila, že do telefonního sluchátka horlivě kývu souhlasně hlavou.

„Já teď fakt nemůžu. Ale ty běž. Nejlepší jsou podle mě ve Vinohradské nemocnici. Tam to vážně kmitá. I když s tou tvou váhou…to tedy nevím. Asi budou mít trošku obavy, abys jim tam nezkolabovala. Ale neboj se. To se převážně týká takových těch holčin, které neustále drží diety, aby byly štíhlé. Ty seš hubená i když jíš normálně. Neměla bys s tím tedy mít problém.“ Kája je holka z mého rodného razoviteho kraje – a tam se s ničím moc nepáráme – že pane Větvičko ;)

Začala jsem se smát: „Dobrá, dám ti pak vědět, jestli jsem sebou flákla.“

A tak jsem zasedla k internetu a svůj dlouholetý plán – darovat krev - hodlala konečně dovést ke zdárnému konci. Hledala jsem, kde nejblíže, bych mohla jít.  „Hm...kolem nás žádné odběrné místo není. Takže se tedy vydám na ty Královské Vinohrady. Nemám to sice za rohem, ale zase nějaká nemožná dálka to taky není.“

Studovala jsem informace pro dárce. Vytiskla si a vyplnila dotazník, ale přeci jen mi ještě pár věcí vrtalo hlavou a tak jsem si raději na Transfúzní oddělení zatelefonovala.

Příjemný a rázný ženský hlas ve sluchátku mi odpovídal na dotazy a předával veškeré potřebné informace – a na další potřebné informace se zase ptal mě.

„Byla jste teď v posledních šesti měsících někde v zahraničí?  Máte uděláno v posledních šesti měsících tetování, piercing? Jste nebo byla jste v posledním roce těhotná?“

„Ne. Ne. Ne. A ne..“odpovídala jsem.

„Máte alespoň 50kg?“

„Hm…no…mám…51.“odpověděla jsem už ne tak jistě.

„No, a výška?“zaváhal rázný hlas na druhé straně.

„170.“ špitla jsem.

„Hm  – musím říci - váha nic moc. To chce vykrmit.“

„Vykrmit, vykrmit… To se někomu snadno říká a někomu hůře udělá.“ pomyslela jsem si, ale byla jsem zticha.

„Pokud budete mít pod padesát kilo, nemůžeme vám odběr udělat.“

„Mám padesát jedna.“trvala jsem si na svém a snažila se odehnat tu nepříjemnou vtíravou námitku, kterou mi mé svědomí posílalo do mozku – „Ale váha co máš doma je taková, jak bych to řeklo – taková – jaksi – orientační…“

„Tak přijďte a my si vás tady stejně převážíme.“

„No…potěš.“ blesklo mi hlavou, ovšem opět jsem takticky mlčela.

Večer jsem mrkla na manžela. „Můžeš zítra přijít do práce trochu později?“

„Proč?“ nechápavě se na mě podíval.

„Jen tak…Hupsla bych si do Vinohradské nemocnice…Darovat krev.“ prohodila jsem.

„Cože bys?“ naklonil se ke mně manžel, protože měl dojem, že špatně slyší.

„Hupsla bych si do Vinohradské nemocnice darovat krev. A potřebovala bych pohlídat chvíli Ani.“ zopakovala jsem mu.

„Ty chceš darovat krev?“stále to nestíhal manžel pobrat.

„Jo.“ kývla jsem na tu přeci absolutně nejsamozřejmější věc na světě.

„Ty?“

„A proč ne já?“ obrátila jsem se na něj již trochu dotčeně.

„No, vzhledem k tomu, kolik vážíš, mi to nepřipadá, zrovna jako dobrý nápad.“

„Co pořád s tou váhou všichni máte?“ už mě to začalo rozčilovat. „Ta paní v nemocnici říkala, že by mě nemohli vzít, kdybych měla pod paďoch. Já mám jednapadesát.“

„Jak myslíš…“protáhl manžel a již se se mnou nedohadoval. Za ta léta, co jsme spolu totiž ví, že by to stejně bylo zbytečné.

A tak jsem druhý den ráno vyrazila směr Praha 10. Chvíli jsem si pobloudila v nemocničním areálu, našla Transfúzní oddělení (jasně, že bylo až úplně na druhé straně, než vchod, kterým jsem vešla). V důmyslném zařízení jsem si tam nazula na boty návleky a když jsem tak v nich cupitala po chodbě, doufala jsem že s jejich pomocí, na těch vysokých podpatcích sebou nefláknu dřív, než se ke mně vůbec nějaká jehla přiblíží.

A pak již vše běželo, jako na drátkách. V kartotéce se zapsat, WC moč, pak na odběr krve pro kontrolní krevní obraz a na povinnou svačinku, kde jsem při ukusování rohlíku vyplnila znovu dotazník (ten, který jsem si tak poctivě vytiskla a vyplnila doma, jsem si samozřejmě zapomněla na stole u počítače). Tam si mě objevila sestřička, která mi přinesla zpět kartu s výsledky. A pak již k lékařce na schválení nebo vyhazov.

„Tak pojďte dál, slečno Skočová.“ vyzvala mě příjemná paní v bílém plášti. Přemítala jsem, zda v mých již skoro čtyřiceti letech, mě má oslovení slečno stále těšit nebo už děsit.

Paní doktorka mi změřila tlak, přívětivě se mě vyptala na spoustu věcí ohledně mého zdravotního stavu, prohlédla si dotazník… zeptala se mě na výšku i váhu. S úsměvem na mě koukla, ale na dané vážící zařízení stojící v koutě místnosti mě neposlala.

„Dobrá tedy, odebereme vám jen to minimální množství krve, které můžeme. Jste droboučká a navíc jste zde poprvé, tak to nebudeme přehánět.“ spiklenecky na mě mrkla, dala mi vitamíny a v doplňku stravy železo. „Když vyjdete ze dveří kabinky, dejte se doprava a tam již uvidíte otevřené dvoukřídlé dveře odběrové místnosti. A sestřičce řekněte, aby vám před odběrem dala napít Coly. Máte nízký tlak, tak ať vám nedávají jen vodu.“

A bylo to. Odevzdat sestřičce papíry, umýt ruce a už si mě převzala další sestřička, která mě i s kelímkem avízované Coly posadila na odběrové křeslo. Prohlédnout a vybrat žílu, píchnout, pumpovat… Sestřička mi vysvětlila, jak vše probíhá a pak kolem mě chodila a neustále se mě vyptávala, jestli je mi dobře, jestli nechci dolít Colu, jestli se mi netočí hlava, jestli se cítím v pořádku… Smála jsem se, že jsem úplně v pohodě, ale jí to jaksi nepřesvědčilo. Vůbec nevím proč. Začala jsem se cítit nějak divně – ale spíše v důsledku té nebývalé a dle mého názoru absolutně zbytečné pozornosti.

A pak za necelých šest minut bylo hotovo. Hodná a starostlivá sestřička mi ještě opět dolila Colu a přestože čekárna byla plná dalších dárců, nechala mě sedět na odběrovém místě, chodila kolem a nenápadně mě stále sledovala. Chápu – bála se, že sebou fláknu. Neflákla – přeci nejsem nějaká srágora. Když  tedy nabyla dojmu, že to skutečně ustojím, vyexpedovala mě zpět do jídelny na další povinnou svačinu.

Seděla jsem u stolečku a vychutnávala si chlebíček s výbornou kávou, když  k vedlejšímu stolu přišel pán, jenž seděl v odběrové místnosti vedle mě. Všimnul si mě a naklonil se blíže: „Promiňte, že ruším, ale chtěl jsem se jen zeptat, jestli je vám dobře, nebo jestli něco nepotřebujete.“

Vykulila jsem na něj oči: „To vypadám tak hrozně?“

„Ježíš, to ne… To vůbec ne… Právě… naopak…“začal chudák zmateně koktat. „To já jen… že sestřička měla o vás takovou starost… Tak jsem se chtěl zeptat, jestli jste v pořádku… nebo jestli potřebujete s něčím pomoci.“

Začala jsem se smát. Poděkovala mu za starostlivost a ujistila ho, že se skutečně cítím dobře.

Dopíjela jsem kávu, koukala se z okna do pošmourného pražského rána a přemýšlela jsem, že ta moje netradiční oslava Svatého Martina prvním dárcovstvím krve, má asi vážně smysl.