Čoveče, prý píšu… básně
To letadýlko jsem zabalila do hromady papíru. Pak jsem ho dala do takové menší krabice (tu jsem poctivě zabalila do papíru také), tu menší krabici jsem dala do větší krabice (opět jsem ji nezapomněla pečlivě obalit papírem), následovala ještě vetší krabice a ještě větší… až jsem nakonec zůstala u krabice – myslím, že od vysavače. A k tomu letadýlku jsem mu tam ještě přibalila vlastnoručně napsanou básničku:
„Můj milý bratře
Jsem teď na Sumatře.
Aniž by tě to napadlo
Posílám ti letadlo.
Je to ale píšťalka
Velká jako píďalka.“
A tímto mé básnění začalo a skončilo. Poezii jsem – hlavně v pubertě četla velice ráda. Kainar, Seifert a můj hlavní favorit Hrabě… Krásné vzpomínky.
Ale napsat báseň? To ne. Domnívala jsem se, že na to buňky skutečně nemám.
Jenže... Po krásném, šťastném, prosluněném létě přišel podzim. A jak už to někdy bývá přinesl sebou splín.
Mám vyzkoušeno, že z mizerné nálady je nejlepší se jít vyběhat a nebo vypsat. A tak jsem vzala obě varianty. Šla si zaběhat a pak jsem sedla a psala a psala a psala.
Je to zvláštní, ale nevzpomínám si, že bych se někdy před tím do psaní takhle zabrala. Nevnímala jsem nic, co se kolem mě děje. Jen jakoby vzdáleně jsem registrovala, jak se Anička zlobí na psa, že jí zase ukradl plyšáka a celého ho oslintal, jak se Robča rozčiluje, že v té nové airsoftce se mu zasekl hopap či co to, jak na mě pes píská a naznačuje, že je čas naší obvyklé procházky… Nevnímala jsem a psala. Slova mi sama skákala na monitor. A pak jsem dopsala. Přečetla si to své nejnovější dílo a zůstala nad ním rozpačitě sedět. Bylo to něco naprosto jiného, než jsem prozatím kdy napsala. Jiná forma, jiný styl, jiné sdělení. „Tak a co teď s tím?“ napadlo mě. „Pro blog to není. Tak co teď?“
Zkusila jsem to tedy poslat pár přátelům a známým, kteří se zabývají literaturou, aby mi řekli svůj názor na věc.
„Přečetl jsem zatím první tři texty. Kde se to v tobě bere? Jdu číst dál.“ přišla mi sms od kamaráda, když jsem večer seděla s manželem a přáteli v naší oblíbené restauraci.
Druhý den mi psal: „Tak jsem to přečetl a je to síla.“
„Takže líbí?“ zeptala jsem se nejistě.
„Je to krásný až to bolí. Co s tím budeš chtít dělat“
Pokrčila jsem rameny, i když to nemohl vidět: „To netuším. Nepsala jsem to s nějakým účelem. Jen jsem - psala.“
„A pak, že poesii psát neumíš…“
Když jsem přišla na zkoušku do divadla, kýval na mě pan dramaturg prstem: „Kočičko, pojď sem. Chci s tebou mluvit.“ A v ruce držel vytištěné mé „dílo“. „To jsi skutečně napsala ty?“ Koukala jsem se na něj. Nechápala jsem proč se mě na něco takového ptá, tak jsem jen němě přitakala. Pokýval hlavou. „Musím říci, že jsem to přečetl jedním dechem. Je to velice silné a emotivní. Velmi dobře napsáno. Co s tím zamýšlíš?“
Překvapeně jsem zamrkala. Od člověka, který se dramatickou tvorbou aktivně zabývá dlouhou řadu let a má za sebou desítky a desítky pohádek a inscenací, jsem tato slova brala, jako ohromou poklonu.
Opět jsem jen pokrčila rameny. „Nevím. Nepsala jsem to s nějakým záměrem. Prostě jsem jen psala.“
„A co bys říkala, kdyby se to zpracovalo, jako dramatická předloha pro individuální loutkářský výstup tří lidí? Je to opravdu zajímavé, ale muselo by se to zhustit a přepracovat, jako drama. Popřemýšlej o tom.“
„Hele, tak jsem si to přečetl a je to naprosto skvělé.“ volal mi kamarád. „Už jsem to poslal i Kateřině (známá, která je vydavatelkou), aby se na to taky podívala. Co s tím budeš chtít dělat dál?“
„Ježíš, já fakt nevím, co s tím dál. Já jsem vážně jenom psala. Bez nějakého záměru a účelu. Jen jsem psala.“ říkala jsem mu už skoro nešťastně.
„No, a budeš to chtít vydat?“
„Netuším. Možná někdy. Teď mě po všech reakcích na ty texty napadla spíše taková kombinovaná výstava…“ začala jsem mu vysvětlovat svou vizi.
„Výborně. To by šlo. Tak to bychom mohli udělat, jako plakáty, co říkáš. Tiskárnu máme domluvenou se super podmínkami. Vymysli k tomu ještě nějakou přidanou hodnotu – nějakou charitu nebo projekt a bude to super.“
„Hm… tak to je tedy - super.“ nestačila jsem se divit, co se to náhle děje.
„Co takhle napsat báseň?“ oslovil mě kamarád.
„To neumím.“ odpověděla jsem mu.
Začal se smát. „Hele, já jsem TO četl. A to JE poesie. Takže co říkáš? Zkusíš napsat báseň? Ze splínu je nejlepší se vypsat. Víš co? Pro začátek ti vykopnu. Nahodím začátek a ty budeš pokračovat. Jen - Piš, piš, piš. Ani den bez čárky.“
Tak jsem se nechala vyhecovat. A světe div se (protože já se tomu divím pořád), prý skutečně píšu básně… Ale abych pravdu řekla – nevím, nevím… :)
Helena Skočová
Čtyřhvězda podle Fischera: špína, zápach, střepy v bazénu
V poslední době jsem četla několik článků o tom, jak jsou Čeští turisté v zahraničí považováni za věčně nespokojené hosty, hledající na všem nějaký problém. Tehdy jsem nechápala proč. Nyní... možná... už asi ano...
Helena Skočová
7. Vnímání nové situace matkou versus vnímání dcerou
Zatímco jsem se prala se svými emocemi, náporem strachů a obav, jak budu zvládat náročnou péči o nemohoucí seniorku, jsem zároveň pořád myslela na ty moje nejbližší. Holčičky a manžela. Jak zvládli první den oni.
Helena Skočová
6. Den první - to byl náraz!
Opustila jsem Sarnu. Ten kouzelný správcovský domek letního sídla hraběnek Gessy, obklopený zahradou a parkem, kde teď budou bydlet moje holčičky. A přestěhovala jsem se o 17 km dál, do bytu k babičce.
Helena Skočová
5. Už tam budéééém?
Cesta do Itálie byla krásná, ale dlouhá. Celých těch deset dnů před odjezdem, jsem měla obavu, jak ji budou holky zvládat. Tedy hlavně malá tříletá Saša.
Helena Skočová
4. Pozor na to, co si přejete…
...přání se totiž plní. Někdy však jejich splnění může přijít zcela nečekaně a může mít taky velmi nepředvídatelnou podobu. Takže vás to může parádně zaskočit, tak jako třeba teď mě.
Helena Skočová
3. To byl ale fičák
Bylo zvláštní zamykat za sebou vchodové dveře našeho bytu s vědomím, že JÁ je znovu odemknu až po několika měsících. (Tomík se vracel už za pár dní. Do Itálie nás jen odvážel.)
Helena Skočová
2. Ty vole, co jsem to provedla!
Píšu si deník. Už měsíc. Že to není žádná ohromující zpráva? Ne, není. To s vámi souhlasím. Ale důvod, PROČ jsem si ho začala psát, ten už docela zajímavý je. Tedy - aspoň pro někoho. :)
Helena Skočová
1. Krize nebo dobrodružství?
Záleží na situaci. Jistě. U mě, tedy v tom posledním případě, byla nejprve krize a pak následovalo dobrodružství, ve kterém proběhla a stále v různých intervalech probíhá celá série větších či menších krizí.
Helena Skočová
Co mi koronakrize dala a vzala
Svět se pomalu začíná vracet do normálu – i když ten „normál“ teď bude asi dost jiný než byl před pár měsíci. Jen před pár měsíci, kdy si nejspíš málokdo dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát...
Helena Skočová
Halloween, Dušičky a nebo Samhain?
Určitě jste sami zaznamenali, že v obchodech se to již od konce září začíná hemžit čokoládovýma figurkami Mikulášů, čertů, andělů. Vánočními stromky a ozdobami...
Helena Skočová
Věk? To je jen číslo
Víte, já svůj věk nějak moc neřeším. Je to pro mě zkrátka jen údaj v občance. A často dokonce ani nevím, kolik mi to vlastně je.
Helena Skočová
Taková malá domácí skorovražda…
Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může... a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla...
Helena Skočová
Vánoce, Vánoce přicházejí…
... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.
Helena Skočová
„To je tedy spravedlnost…“
...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.
Helena Skočová
Poprvé
Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.
Helena Skočová
Mateřská – to je fuška
Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.
Helena Skočová
Nuda? Nehrozí! Aneb - kojenec na střední
Nuda s dětmi opravdu nehrozí. Navíc stále více chápu to známé rčení: Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. S tím, jak mi ty moje ratolesti rostou, tomu rozumím čím dál tím víc.
Helena Skočová
Co rok a život dal
Konec starého a začátek nového roku je období kdy většina lidí bilancuje, co se jim v tom starém roce povedlo, nepovedlo, co stihli nebo naopak. Zkrátka, jaký ten rok byl.
Helena Skočová
Jinej stav je jinej stav
Jiných stavů je spousta druhů, ovšem já jsem se ocitla v tom asi nejběžnějším. Jen jsem si nikdy nepřipouštěla, že je to až tak jiné. Tedy do včerejška...
Helena Skočová
Prosím vás, kde to jsme?
Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1437x
Seznam rubrik
- Dobrodružství v Itálii
- Ze života
- Já běhám, a ty?
- K čemu mám co říci
- Náš život s Johnym
- Pohádky pro Aničku