Rodina a Kašpárek

Nejspíše se v každé rodině najde nějaký „kašpárek“. Takový ten vtipálek, smíšek, provokatér, který si dokáže udělat klidně legraci i sám ze sebe – jen když tím druhé rozesměje.  

V rodině, o které tady dnes chci napsat, je Kašpárků hned několik. Také jsou vtipní, veselí, prostořecí. Ovšem tito Kašpárkové se nepíší s uvozovkami.

Před rokem touhle dobou jsem učinila rozhodnutí, jenž mi až postupem času ukázalo, jakou váhu pro mě bude mít.

Miluji divadlo. Vždy jsem ho milovala a tak mě jednou napadl bláznivý nápad (u mě vcelku nic neobvyklého) a oslovila jsem principála loutkového divadla, kam jsem chodívala s dcerkou na představení, že bych se k nim (k souboru) ráda přidala a zda by to bylo možné.

Možné to bylo a tak jsem hned příští týden naklusala před představením do zákulisí.

„Hele, nejprve se budeš jen chodit koukat, jo? A až se rozkoukáš a poznáš co a jak, pak tě určitě zapojíme.“ Řekl mi Jirka (principál).

Jo, jo rozkoukáš… Před třetím zvoněním svého prvně absolvovaného představení „ze předu“ jsem vyšplhala po schodech (skutečně se po těch schodech spíše šplhá, než chodí, tak jsou úzké a příkré) nahoru na vodičskou lávku. V divadle se totiž hraje klasická forma loutkového divadla s nádhernými, dlouze vázanými marionetami.

Poslušně jsem tedy okouzleně koukala. Hrála se pohádka O Marušce a dvanácti měsíčcích. Vše klapalo, jako na drátkách. Když v tom na mě houkl jeden kolega: „Pojď honem sem a podrž Září.“

Vytřeštila jsem oči. „Neboj se a pojď. To je jednoduché. Jen ho drž a mírně s ním pohupuj, aby nebyl statický.“ A vrazil mi do ruky dřevěné něco – teď již mohu „zkušeně“ říci, že to bylo vahadlo, pomocí kterého se loutky vodí.

Roztřeseně jsem ho vzala do ruky. „Pohupuj, pohupuj. To se to někomu řekne.“ Pomyslela jsem si, protože jsem měla co dělat, abych loutku vůbec udržela na tom soklu na němž stála a nelítala mi tam náhle prostorem, jak zmatený vrabec.

„Roztáhni mu trochu ruce, ať tam nevisí tak splihle.“ Zašeptala druhá kolegyně.

„No… to… já bych ráda… Ale které provázky k těm rukám vedou?“ Pípla jsem nešťastně.

Nebudu vás napínat. Září svůj výstup tehdy ustál. Ze soklu nespadl - ale ruce neroztáhl.

A tak jsem prožila se souborem konec loňské sezóny a celou sezónu letošní. A během té doby se z jeho členů pro mě stala rodina. Trošku zvláštní, ale skutečná rodina – a do ní samozřejmě počítám i Kašpárka, který dokonce občas bydlí i u nás. (Někdy je holt před vystoupením potřeba trénovat a tak krátce vázaného Kašpárka vyfasuji domů.)

Bohužel, i tuto rodinu někdy postihne ztráta někoho blízkého. Nedávno se s námi rozloučila dlouholetá členka a jeden z těch vyloženě tahounů souboru – Hanka, která prohrála svůj boj se zákeřnou nemocí. Měla jsem to štěstí a potkala se s ní – alespoň jednou jedinkrát. To již byla nemocná a vlastně se tehdy přišla se souborem víceméně rozloučit.

Po očku mě sledovala a když jsem za ní přišla, pronesla: „Zapadla jsi tady dobře. Jako hov..o na hrnec.“ Rozesmála jsem se na celé kolo a brala to od ní, jako obrovskou poklonu. :)

I když s námi již není, zůstala Hanka dobrým duchem divadla stále. Jsem o tom přesvědčená. Byla prý nedostižná v rozmotávání loutek – a povím vám, rozmotat takovou dlouze vázanou marionetu se zašmodrchanými a přeházenými provázky, to není jen tak. Kolikrát je to práce i pro dva a více lidí. A také se stane, že to rozmotat nejde a musí se provázky ustříhat a loutka znovu navázat. A Hanka prý dokázala rozmotat i to, nad čím jiní již lámali hůl – tedy, brali si do ruky nůžky a chystali náhradní nitě.

Jednou jsem takhle stála na schodech a snažila se rozmotat toho „svého“ Kašpárka. A nešly mi tam ty nitě přehodit a nešly. Pořád to bylo zpřeházené a zamotané. Pořád Kašpárek nemohl správně zvednout nohu a ruka mu šla šejdrem. Další niť se mu motala kolem nosu… Docela dlouho jsem tam stála a marně se snažila loutku „zprovoznit“. Byla jsem už fakt nešťastná a hlavou mi proběhlo: „Haničko, pomoc!“ A pak jsem pohnula nitěmi a ony se náhle, jako zázrakem, ocitly každá na tom místě, kam patří.

Zůstala jsem na okamžik překvapeně koukat, jak se mi to konečně povedlo – a pak jsem se sama pro sebe musela usmát. Kdepak já…to už se na to Hanka zkrátka nemohla dívat…

Občas se mě ptají - hele a taky v tom loutkovým divadle máte, tak jak vykládají herci, no – víš - takové ty různé veselé zážitky?

No, jasně že se kolikrát řehtáme, jak praštění. Ovšem jsou to takové – jak to popsat -  „naše“ situace.

Třeba, když náhle na scénu mezi loutky spadne uvolněný kryt ze světla – a Dan v recitaci (dlouze vázané marionety vodí vodiči z lávky nad jevištěm a hlasy loutkám propůjčují recitátoři sedící pod jevištěm) okamžitě zareaguje a pohotově vypálí mimo scénář: „No vidíte kmotře, Já vám to říkal, že sem nemáme chodit. Vždyť se tu ani otočit nemůžeme, aby na nás něco nespadlo.“

A nebo, když se při posledním představení Kašpárek „zasekl“ rolničkou o kolíček basy a nemohl se odháknout a nemohl. Měl odejít ze scény, což bylo dějově nutné, ale on se tam jen chudáček zmítal na jevišti, jako by ho postihl epileptický záchvat… A v recitaci už se také smáli a zachraňovali děj a pořád mluvili: „Tak běž, Kašpárku na ty borůvky. Jen běž. Tady ne. Tady jsou samé zelené. To kousek dál, tam je určitě najdeš zralé a sladké… Ale to musíš jít, Kašpárku…“

Takže, smějeme se i pláčeme, někdy se i zlobíme a hádáme, vysvětlujeme – prostě jako v každé rodině. A protože tu svou pravou rodinu mám 400km daleko, jsem šťastná, že jsem objevila a získala tuto náhradní – a děkuji, že mě mezi sebe její členové  přijali.