Jak se stát vzácnou snadno a rychle
Úspěch? Jistě. Jenže to také znamenalo, že MUSÍM do Chrudimi odjet. Ale jak? S celou rodinou? S dětmi, nebo alespoň s tím mladším? Se psem? Kdepak.
Doma jsem vše logisticky zajistila a na začátku července nasedla do vlaku – sama.
Přijela jsem do Chrudimi, kde panovala pravá letní vedra, ubytovala se a vrhla se do festivalového života. Pobíhala jsem z představení na představení. V mezičasech jsem se scházela s přáteli, seznamovala s novými lidmi, s dalšími loutkáři… Našel se i čas projít se krásným historickým centrem, prohlédnout si kostel Nanebevzetí pany Marie, jen tak sama přemýšlet o tom, jestli jsem se nedávno rozhodla správně… jestli to tak skutečně má být… a co a jak by bylo, kdybych… dala jinou odpověď…
Prostě, užívala jsem si toho pocitu „volné hlavy“ bez toho být stále ve střehu, že holčička chce čůrat (samozřejmě vždy v tu nejnevhodnější dobu), že mé velké dítě se tváří znechuceně a otráveně, když ho nenechám pohybovat se pouze v místech, kde je přístup na wifi, že je psovi horko, takže ho budu muset jít nechat zchladit do Chrudimky a že pak bude zase parádně smrdět… Zkrátka vychutnávala jsem si nerušeně fantastickou festivalovou atmosféru.
A přišel den, kdy byla na programu Přehlídka „individuálů“.
V rámci zkoušek jsem se poprvé v životě postavila na velkou scénu ve velkém divadle, kde jsem měla během pár hodin vystoupit – a řeknu vám, pocit to byl velmi zvláštní.
Ohromeně jsem se rozhlížela po ploše jeviště, která byla určitě minimálně milionkrát větší než jeviště u nás v divadle. Po hloubce prostoru hlediště, výškách balkónů. Otočila jsem se na své kolegy – již zkušené harcovníky - a pronesla jsem: „No, já tedy nevím jak vy… ale… já se fakt bojím.“ Odpověděl mi jejich srdečný smích. Oni si mysleli, že si dělám legraci, zatímco já jsem se v duchu skutečně třepala jako ratlík.
V zákulisí jsem s Kašpárkem stále znovu a znovu přehrávala a zkoušela a celou dobu jsem přemýšlela, jestli v divadle udělali dobře, že hlavní roli v jednom našem výstupu svěřili takovému začátečníkovi, jako jsem já. Tréma gradovala.
A pak to přišlo. Byli jsme na řadě. Zavřela jsem oči. Nádech, výdech. Otevřít oči a vyjít z bezpečí krytu portálu do záře reflektorů… A pak už to byla pohoda. Lidé se smáli vtipným replikám. Žádný přebrebt, žádný kiks. Potlesk. Úklona. Cítila jsem se úžasně, že jsem to kolegům nepokazila.
Dokonce jsem si, jako jediná aktérka individuálek, vysloužila druhý den zmínku v kritice ve festivalovém zpravodaji. Pravda, z té jsem byla v první chvíli trošku rozpačitá. Dala bych totiž přednost, kdyby v ní více prostoru věnovali kladnému hodnocení mého výkonu než mého dekoltu. Ale na druhou stranu si zase říkám, že přijde doba, kdy si to budu přát právě takto opačně, takže jsem ráda, že je tak, jak to je.
Festivalové dny utekly jako voda a už tu byl návrat domů. Ještě plná dojmů jsem vcházela do dveří. Sotva jsem je stačila zavřít, když se přiřítil první člen vítacího výboru – naše více jak třicetikilové, stále ještě štěňátko. S veškerou láskou a s vervou jemu vlastní mě přirazil na dveře a způsobil mi tím další výstavní exempláře modřin. Šlapal mi po nohách, olizoval mě, nadšeně funěl a chrochtal… A už tady byla holčička.
„Maminkááááááá!!!“ hnala se ke mně s radostným jásotem a skočila mi kolem krku, přičemž se mírně odrazila od hřbetu štěňátka. To to ani nepocítilo.
Třetí člen vítacího výboru byl manžel. Myslela jsem, že syn není doma a proto nepřišel přivítat matku po několika dnech její nepřítomnosti. Omyl. Byl doma, ovšem měl rozehranou důležitou bitvu s tanky a tak se nemohl od počítače zvednout. Tomu přeci musím rozumět.
Večer jsem holčičce rozestýlala postel a Anička si uklízela na svém stolečku, když se na mě tak nějak zvláštně podívala, přestala uklízet, zalovila až na dně kyblíčku, ve kterém má pastelky, něco vytáhla a s vážností svých čtyř let to schovávala v dlaničce.
„Já jsem si ve skříni vzala tvůj obrázek.“ řekla a ukázala mi mou starou fotku na pas. „Dívala jsem se na něj, když jsi tu nebyla a mně bylo moc smutno. Víš, já jsem se bála, že už se mi ani nevrátíš.“
Holčička moje. Až mi slzy vhrkly do očí. Objala jsem ji a hladila.
A pak, když jsem vycházela z dětského pokoje se stala další nečekaná věc.
„Mamí,“ ozval se můj sedmnáctiletý syn.
„Ano?“ otočila jsem se na něj.
„Mám tě rád.“ pronesl aniž odtrhnul zrak od monitoru notebooku.
„No… já tebe taky.“ řekla jsem překvapeně. „A… co potřebuješ?“
Tentokrát oči od obrazovky zvedl a dotčeně pronesl: „Níííííc.“
„Aha. Tak jo.“ usmála jsem se a šla dál.
"Hele, jak málo stačí, aby se stala matka pro své děti vzácnou." smála jsem se v obýváku. "Jen odjet někam na tři dny."
"Hm, a když to teď víš, nebudeš to chtít praktikovat moc často, že ne?" zeptal se s mírnou obavou v hlase manžel.
"To víš, že ne." ujišťovala jsem ho nahlas, zatímco v duchu mi cosi poťouchle říkalo: "Nebo, že by přece...?"
Helena Skočová
Čtyřhvězda podle Fischera: špína, zápach, střepy v bazénu
V poslední době jsem četla několik článků o tom, jak jsou Čeští turisté v zahraničí považováni za věčně nespokojené hosty, hledající na všem nějaký problém. Tehdy jsem nechápala proč. Nyní... možná... už asi ano...
Helena Skočová
7. Vnímání nové situace matkou versus vnímání dcerou
Zatímco jsem se prala se svými emocemi, náporem strachů a obav, jak budu zvládat náročnou péči o nemohoucí seniorku, jsem zároveň pořád myslela na ty moje nejbližší. Holčičky a manžela. Jak zvládli první den oni.
Helena Skočová
6. Den první - to byl náraz!
Opustila jsem Sarnu. Ten kouzelný správcovský domek letního sídla hraběnek Gessy, obklopený zahradou a parkem, kde teď budou bydlet moje holčičky. A přestěhovala jsem se o 17 km dál, do bytu k babičce.
Helena Skočová
5. Už tam budéééém?
Cesta do Itálie byla krásná, ale dlouhá. Celých těch deset dnů před odjezdem, jsem měla obavu, jak ji budou holky zvládat. Tedy hlavně malá tříletá Saša.
Helena Skočová
4. Pozor na to, co si přejete…
...přání se totiž plní. Někdy však jejich splnění může přijít zcela nečekaně a může mít taky velmi nepředvídatelnou podobu. Takže vás to může parádně zaskočit, tak jako třeba teď mě.
Helena Skočová
3. To byl ale fičák
Bylo zvláštní zamykat za sebou vchodové dveře našeho bytu s vědomím, že JÁ je znovu odemknu až po několika měsících. (Tomík se vracel už za pár dní. Do Itálie nás jen odvážel.)
Helena Skočová
2. Ty vole, co jsem to provedla!
Píšu si deník. Už měsíc. Že to není žádná ohromující zpráva? Ne, není. To s vámi souhlasím. Ale důvod, PROČ jsem si ho začala psát, ten už docela zajímavý je. Tedy - aspoň pro někoho. :)
Helena Skočová
1. Krize nebo dobrodružství?
Záleží na situaci. Jistě. U mě, tedy v tom posledním případě, byla nejprve krize a pak následovalo dobrodružství, ve kterém proběhla a stále v různých intervalech probíhá celá série větších či menších krizí.
Helena Skočová
Co mi koronakrize dala a vzala
Svět se pomalu začíná vracet do normálu – i když ten „normál“ teď bude asi dost jiný než byl před pár měsíci. Jen před pár měsíci, kdy si nejspíš málokdo dokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát...
Helena Skočová
Halloween, Dušičky a nebo Samhain?
Určitě jste sami zaznamenali, že v obchodech se to již od konce září začíná hemžit čokoládovýma figurkami Mikulášů, čertů, andělů. Vánočními stromky a ozdobami...
Helena Skočová
Věk? To je jen číslo
Víte, já svůj věk nějak moc neřeším. Je to pro mě zkrátka jen údaj v občance. A často dokonce ani nevím, kolik mi to vlastně je.
Helena Skočová
Taková malá domácí skorovražda…
Vražda? Ve fungující domácnosti? Že k něčemu takovému nemůže dojít? Ale může... a jak snadno. Nevěříte? Já jsem si zrovna nedávno na jednu takovou příhodu vzpomněla...
Helena Skočová
Vánoce, Vánoce přicházejí…
... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.
Helena Skočová
„To je tedy spravedlnost…“
...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.
Helena Skočová
Poprvé
Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.
Helena Skočová
Mateřská – to je fuška
Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.
Helena Skočová
Nuda? Nehrozí! Aneb - kojenec na střední
Nuda s dětmi opravdu nehrozí. Navíc stále více chápu to známé rčení: Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. S tím, jak mi ty moje ratolesti rostou, tomu rozumím čím dál tím víc.
Helena Skočová
Co rok a život dal
Konec starého a začátek nového roku je období kdy většina lidí bilancuje, co se jim v tom starém roce povedlo, nepovedlo, co stihli nebo naopak. Zkrátka, jaký ten rok byl.
Helena Skočová
Jinej stav je jinej stav
Jiných stavů je spousta druhů, ovšem já jsem se ocitla v tom asi nejběžnějším. Jen jsem si nikdy nepřipouštěla, že je to až tak jiné. Tedy do včerejška...
Helena Skočová
Prosím vás, kde to jsme?
Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 98
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1437x
Seznam rubrik
- Dobrodružství v Itálii
- Ze života
- Já běhám, a ty?
- K čemu mám co říci
- Náš život s Johnym
- Pohádky pro Aničku