Prosím tě, ukliď si ten pokoj!

Je to boj. Myslím to, chtít po svých potomcích, aby si svůj životní prostor udrželi ve stavu, jenž by se dal alespoň s trochou dobré vůle označit, jako uklizený.

Tříletá holčička dokáže v zápalu hry roztahat plyšáky a další, zrovna pro tuto hru, důležité propriety, jako např. nádobíčko, kočárek, kostky, kabelky na hraní, dětské hrací  karty a spóóóustu dalších, po celém bytě.

Když se jí zeptám, proč jsou v hale rozházené všechny ty deky, tak se na mě podívá stylem, jak je možné, že to nechápu a trpělivě se snaží své zpomalené matce vysvětlit, že tam je přeci stanový tábor…

Když v kuchyni šlápnu na dřevěnou kostku, málem si na ní vyvrtnu kotník a proto volám na holčičku, co tam ty kostky dělají, opět se mi snaží co nejsrozumitelněji vysvětlit, že tam byl přeci hrad, kam jela s plyšáky – toho času miminky – na výlet.

Když chci, aby si ze stolu, kam jí potřebuji naservírovat svačinu, uklidila svoje hrací nádobíčko, je zásadně proti, protože tam je kuchyň a ona tady právě chystá svačinku pro Tigiho (nejoblíbenější z plyšáků).

A potom za mnou přijde, abych jí vytáhla pastelky a papír, protože ji popadla touha výtvarně se projevit a nutně potřebuje kreslit.

Odpovím, že jí pastelky samozřejmě ráda dám, ale nejprve si musí uklidit všechny ty rozházené hračky. Vysvětluji holčičce, že nemůže mít roztahané hračky po celém bytě, když si s nimi nehraje. Proto ať je nejdříve uklidí a já ji pak připravím vše, aby mohla kreslit.

Moje podmínka je naprosto nepřijatelná. Nafučená cácorka odpochoduje do svého pokoje, kde mezi dřevěnými kolejnicemi, dětskými časopisy, kostičkami puzzle a hromadou dalších věcí rozházených po podlaze, chvíli o samotě trucuje. To jí však brzy omrzí (trucovat sama je přeci hrozná nuda)  a tak se vypraví za svým parťákem – našim sedmiměsíčním štěnětem amerického staforda – pověsí se mu kolem krku a stěžuje si mu, jaké že to má hrozné trápení. Pes drží, je rád, že se k němu jeho parťačka tulí. A následně oba nenápadně zmizí.

Začnu je samozřejmě postrádat, takže volám Ani i psa. Anička přiběhne ze směru od koupelny a dívá se na mě, co zase otravuji.

„Aničko, kde je Johny?“ ptám se.

„My si spolu hrajeme.“ řekne mi tónem, jako co mi opět není jasné.

„Dobře, tak si pojďte hrát sem, ať na vás vidím.“

„Ale my si hrajeme na umývání.“ vysvětluje mi dcerka.

„To nevadí, tak si hrajte tady. Johny!“ zavolám na psa.

„Ale mami, Johny nemůže přijít. On je ve vaně.“

„Cože?“ zhrozím se.

Holčička odběhne a než stačím vyjít z pokoje, běží mi v ústrety i se psem. Pes má  mokrou hlavu a mýdlo na zádech. Než se stihnu rozčílit, napadne mě, jak ta malá potvora dokázala přemluvit to naše těžkotonážní tele, aby vlezl do vany. Když ho jdu koupat a ukazuji mu na vanu s povzbuzováním: „Johny, hop, hop.“ kouká na mě a tváří se, že absolutně nechápe, co po něm chci.

Vydýchávám, nerozčiluji se, nekřičím, jen znovu upozorním holčičku na nutnost úklidu hraček před každou novou hrou.

Podívá se na mě tak, aby mi bylo jasné, že jsem tedy ale opravdu hrozná. Demonstrativně vezme ze země do každé ruky jednu dřevěnou kostku a s pohledem: „Vidíš?“ je odnáší do svého pokoje, kde je vzorně uloží do bedny. Pro další kostky však již nedorazí. Zaujalo ji totiž rozházené vlakové nádraží z dřevěných kolejnic v pokojíčku, takže se rozhodla ho opravit…

Pokud chci, aby si skutečně hračky uklidila, nezbývá mi nic jiného, než se nad holčičku postavit a ukazovat - tam je panenka, tam časopis, ne tam ten časopis nepatří, zvedni toho panáčka, kterému stojíš na noze...Když hezky uklízí, zapojím se do úklidu i já, abychom to měly rychleji, což ji povzbudí…Ale je to boj.

Samostatnou úklidovou kapitolou je pubertální kluk se sklony k „bordelářství“. To je teprve ten pravý boj.

Někdy mě napadne, jak by asi vypadal Robčův pokoj, kdybych netrvala na jeho pravidelném zkulturňování, ale ve skutečnosti nemám odvahu si to ani jen představit…

Před časem jsem u něj praktikovala jednoduchou metodu. Každý nebo každý druhý den ráno, jsem při úklidu vlítla do Robiho pokojíčku. Všechno, co se kde válelo, jsem naházela na jednu kupu doprostřed pokoje. Občas jsem ten jeho prostor projela důkladněji a vyšťárala jsem všechmožná zákoutí, kde měl Robi nacpané “poklady“, které také skončily na ústřední hromadě.

Robča přišel ze školy, na nic se neptal, já jsem nic nekomentovala, on si vše z dané hromady uklidil a bylo to – alespoň pro ten den – v pořádku.

Jednou přišel manžel z práce domů dřív. Zašel k Robimu do pokoje a uviděl tu spoušť.

„Co to tu máš?“ zeptal se ho překvapeně.

„No, to já nevím.“ odpovídal mu Robin s upřímným údivem. „Ráno normálně odejdu do školy a když se odpoledne vrátím, tak to tady pokaždé je.“

Je pravda, že tuto metodu již na Robiho nepoužívám. Respektuji, že ve svém věku má nárok na nějaké to soukromí a to i ve, slušně řečeno, binci, který jeho prostoru kraluje... A když nepořádek přesáhne únosnou míru, rázně zavelím: „ÚKLID!“…A nastává boj…