Prosím, pusť mě ven

5. 01. 2015 8:33:41
Toto není silvestrovské škemrání mého dospívajícího syna, abych ho pustila večer někam ven. Toto bylo mé vlastní posilvestrovské škemrání.

Závislosti jsou různé. A některé jsou i méně škodlivé. Ba, dá se říci, že z různých úhlů pohledů, mohou být i docela úsměvné. Ovšem otravné pro okolí postiženého, jsou určitě všechny.

Má závislost na endorfinech, jenž jsou mi pumpovány do mozku, když se „hejbám“, je již nejspíše... docela vysokého stupně. Takže, když se mi jich nedostává – což značí, že jsem ráno nešla běhat (nebo plavat), jsem nešťastná, smutná, nemohu se „nakopnout a nastartovat“, dokonce – ač je to k nevíře - jsem někdy i pěkně protivná, podrážděná až otravná...

A abych těchto nepříjemných průvodních jevů - mé malé nevinné závislosti - své nejbližší uchránila, snažím se „hejbací režim“ dodržovat co nejpoctivěji.

Takže vyrážím po páté ráno do temnoty číhající venku (a vždy si přitom nadávám, co jsem to za cvoka, když mohu ještě minimálně 2 hodiny ležet v teplých peřinách a já místo toho toto báječné místo dobrovolně opouštím a vrhám se do zimy, deště, sněhu, ledového větru, mrazu... Ale nejpozději po uběhnutí prvního kilometru se přistihnu, jak běžím s pusou roztaženou v úsměvu od ucha k uchu... No, jo no... tak jsem vážně cvok...).

„Venku pěkně prší.“ Pronesl manžel, když se vrátil domů s našim vyvenčeným hafanem.

„Prší?“ Podivila jsem se, protože jsem se z okna ještě nějak moc pozorně nedívala a ve dnech volna jsem si dopřávala ten luxus, že jsem chodila běhat v pozdějších – tedy – rozumnějších hodinách.

„Hm, tak to se mi poběží trošku hůř.“ Konstatovala jsem a zkoumala již povětrnostní podmínky na druhé straně okna.

„Ty chceš jít běhat? V tomhle počasí?“ Zděsil se Tom.

„Jo. Není tam zima, tak si vezmu kšiltovku. Ta je v dešti lepší, než normální čepice.“

„Milane, měj rozum. V takovém slejváku jít běhat nemůžeš. Navíc je na chodnících ještě pozůstatek ledovky ze včerejšího večera.“

„A ty si myslíš, že jsem ještě nikdy neběhala v dešti?“ Obrátila jsem se na něj a poznámku o ledovce jsem se rozhodla ignorovat.

„Jo, běhala. Ale v létě. Teď promokneš, nachladíš se. Ne, dnes nikam nejdeš.“

„A proč bych, jako, nikam jít nemohla? Když se vrátím, dám si horkou sprchu, teplý čaj... A navíc mám dnes krátkou trasu. Jenom pět kiláčků. Za půl hoďky jsem zpátky.“

„Pět kilometrů nebo dva. To je jedno. Promokneš úplně stejně.“

„Pff... Dva kilometry už dávno neběhám.“ Odfrkla jsem si pohrdavě.

„To je jedno.“ Zopakoval nekompromisně manžel. „Tak si zajdeš zaběhat někdy později. Třeba večer. Možná už pršet nebude.“

„Večer.“ Vrčela jsem. „A co když pršet nepřestane.“

„Tak si dáš dnes volno.“

„Hm...Volno...“ Nespokojeně jsem brblala. „Tak já si jen zacvičím a budu alespoň chvíli šlapat na rotopedu. I když to mě fakt nebaví.“ Jó – ale tělo si žádalo svou endorfinovou dávku a to docela razantně.

Zacvičila jsem si, hezky se rozehřála a vypravila se do komory, kde je umístěn rotoped. V době vánočních svátků a následujících volných dnů, jsem do komory moc často nechodila, takže jsem netušila, jaké změny se tam udály. Vešla jsem dovnitř a automaticky se otočila do míst, kde stávalo avízované cvičící zařízení, jenže ouha. Na onom místě se totiž místo očekávaného šlapadla, náhle nacházela ohromná hromada všemožných naskládaných věcí, které bylo potřeba momentálně někam umístit.

Zůstala jsem stát a nevěřícně zírat na tu kupu krabic od vánočních ozdob a dekorací, bedny s letními botami, pytel s psími granulemi, košíky připravenými až pojedeme na chalupu a ani nevím na co vše další. Musela jsem se podívat hodně pozorně, abych uviděla nesměle vykukovat kousek držadla šlapadla. Víc se mi z něj objevit nepodařilo.

Takže jsem se otočila a zase vyšla z komory ven.

„Hm, tak to neklapne.“ Pronesla jsem a manžel se začal smát. „Tak si prostě dej volno.“

Šla jsem do haly, sedla si nešťastně na sedačku a dívala se z okna, jestli ty protivné kapky venku, nezačnou padat alespoň s trošku menší intenzitou.

Tam za mnou přišla naše malá Anička. „Maminko, tak když chceš jít běhat, budeš se dnes muset pořádně obléknout. Vezmi si bundu s kapucí, teplé džíny a hlavně nezapomeň deštník. A pak můžeš jít běhat.“ Snažila se mě ta čistá dětská dušička potěšit.

Rozesmála jsem se. A potom se mi náhle zdálo, že mé modlitby byly vyslyšeny a déšť skutečně ustává. Radostně jsem to běžela oznámit manželovi.

„Hele, ono fakt přestává pršet. A já mám opravdu jen krátkou trasu. Takže...“ A náhle mi blesklo hlavou – A já pořád, po kom je ta naše holčička tak umanutá...

„Ježíš, ty jsi nervózní a protivná. Tak se prosím tě, seber a běž.“ Kapituloval manžel.

„Jo, jdu!“ Volala jsme už z předsíně, kde jsem na sebe letecky házela kšiltovku, bundu a obouvala si běhací boty. „Za chvíli jsem zpátky!“ Zahlaholila jsem už z terasy, když jsem za sebou chvatně zavírala vchodové dveře. Ani mi Anička nestihla dát obvyklou „loučící se“ pusu.

Prostě - závislost je závislost... Ta moje je sice opravdu někdy otravná, ale ve skutečnosti celkem neškodná...

Takže všem, kteří se v rámci novoročních předsevzetí, rozhodli cvičit a hejbat se, přeji mnoho zdaru, výdrže a těším se, že rozšíří řady nás – endorfinových závisláků.

Autor: Helena Skočová | pondělí 5.1.2015 8:33 | karma článku: 11.49 | přečteno: 618x

Další články blogera

Helena Skočová

Vánoce, Vánoce přicházejí…

... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.

7.12.2018 v 14:22 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 377 | Diskuse

Helena Skočová

„To je tedy spravedlnost…“

...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.

5.4.2018 v 11:21 | Karma článku: 20.02 | Přečteno: 778 | Diskuse

Helena Skočová

Poprvé

Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.

19.3.2018 v 8:30 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 580 | Diskuse

Helena Skočová

Mateřská – to je fuška

Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.

8.3.2018 v 12:29 | Karma článku: 22.89 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Hewlit

Začal jsem pracovat pro Disneyho

Ne, nebojte neopustil jsem DP, a ani DP nezískal od nových pánů jiné nové pány. Změna zaměstnavatele na Disneyho je mezi některými takový ekvivalent pro velké životní změny.

21.1.2019 v 7:54 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 6 | Diskuse

Jan Pražák

Ten pacholek je mi nevěrnej!

„Jsem ráda, že jsi mě vytáhla, Mílo, dáš si taky aperol?“ Zeptala se nakrátko střižená hubená černovláska s jehlovými náušnicemi. Všechno na ní bylo tak nějak špičaté. Úzký nos, pichlavé oči, štíhlé prsty s výraznými nehty.

20.1.2019 v 20:16 | Karma článku: 18.85 | Přečteno: 594 | Diskuse

David Vlk

Na Hradě sedí Lepšolida!!

Lepšolidi jsou podle Zemana ti, kdo považují svoje názory za lepší, považují sami sebe za nadřazené, nediskutují, označují ostatní za blbečky a pitomce.Nepřípomíná Vám to někoho??? Napadá mě jeden reklamní agent firmy Huawei.

20.1.2019 v 18:59 | Karma článku: 29.25 | Přečteno: 769 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Akce - reakce

Cíleně nechci reagovat na počin Jana Palacha, má už i reakce. Je to pravda, jedná se o reakce, jinak by to ty lidi ani nenapadlo se chodit upálit na pietní místo. Nejvíce jsem těchto zvláštních reakcí zažila, když jsem učila.

20.1.2019 v 18:32 | Karma článku: 17.41 | Přečteno: 349 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Smuteční řeč o pěstování jabloní, ohlédnutí za hořící pochodní

Odprodám tu část smutného příběhu, jehož jsem byla malou součástí. Dvěma lidem z mého okolí odešel ze světa dobrovolně syn. Na den, kdy se to stalo, nikdy nezapomenu, na smuteční řeč, o níž půjde, také ne. Cosi k Janu Palachovi.

20.1.2019 v 13:56 | Karma článku: 19.73 | Přečteno: 500 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz