Jak se stát vzácnou snadno a rychle

28. 07. 2015 8:30:00
S divadlem jsme se zúčastnili již jedenáctého ročníku Přehlídky individuálních výstupů s loutkou a postoupili jsme do celorepublikového finále na prestižní akci Loutkářská Chrudim.

Úspěch? Jistě. Jenže to také znamenalo, že MUSÍM do Chrudimi odjet. Ale jak? S celou rodinou? S dětmi, nebo alespoň s tím mladším? Se psem? Kdepak.

Doma jsem vše logisticky zajistila a na začátku července nasedla do vlaku – sama.

Přijela jsem do Chrudimi, kde panovala pravá letní vedra, ubytovala se a vrhla se do festivalového života. Pobíhala jsem z představení na představení. V mezičasech jsem se scházela s přáteli, seznamovala s novými lidmi, s dalšími loutkáři... Našel se i čas projít se krásným historickým centrem, prohlédnout si kostel Nanebevzetí pany Marie, jen tak sama přemýšlet o tom, jestli jsem se nedávno rozhodla správně... jestli to tak skutečně má být... a co a jak by bylo, kdybych... dala jinou odpověď...

Prostě, užívala jsem si toho pocitu „volné hlavy“ bez toho být stále ve střehu, že holčička chce čůrat (samozřejmě vždy v tu nejnevhodnější dobu), že mé velké dítě se tváří znechuceně a otráveně, když ho nenechám pohybovat se pouze v místech, kde je přístup na wifi, že je psovi horko, takže ho budu muset jít nechat zchladit do Chrudimky a že pak bude zase parádně smrdět... Zkrátka vychutnávala jsem si nerušeně fantastickou festivalovou atmosféru.

A přišel den, kdy byla na programu Přehlídka „individuálů“.

V rámci zkoušek jsem se poprvé v životě postavila na velkou scénu ve velkém divadle, kde jsem měla během pár hodin vystoupit – a řeknu vám, pocit to byl velmi zvláštní.

Ohromeně jsem se rozhlížela po ploše jeviště, která byla určitě minimálně milionkrát větší než jeviště u nás v divadle. Po hloubce prostoru hlediště, výškách balkónů. Otočila jsem se na své kolegy – již zkušené harcovníky - a pronesla jsem: „No, já tedy nevím jak vy... ale... já se fakt bojím.“ Odpověděl mi jejich srdečný smích. Oni si mysleli, že si dělám legraci, zatímco já jsem se v duchu skutečně třepala jako ratlík.

V zákulisí jsem s Kašpárkem stále znovu a znovu přehrávala a zkoušela a celou dobu jsem přemýšlela, jestli v divadle udělali dobře, že hlavní roli v jednom našem výstupu svěřili takovému začátečníkovi, jako jsem já. Tréma gradovala.

A pak to přišlo. Byli jsme na řadě. Zavřela jsem oči. Nádech, výdech. Otevřít oči a vyjít z bezpečí krytu portálu do záře reflektorů... A pak už to byla pohoda. Lidé se smáli vtipným replikám. Žádný přebrebt, žádný kiks. Potlesk. Úklona. Cítila jsem se úžasně, že jsem to kolegům nepokazila.

Dokonce jsem si, jako jediná aktérka individuálek, vysloužila druhý den zmínku v kritice ve festivalovém zpravodaji. Pravda, z té jsem byla v první chvíli trošku rozpačitá. Dala bych totiž přednost, kdyby v ní více prostoru věnovali kladnému hodnocení mého výkonu než mého dekoltu. Ale na druhou stranu si zase říkám, že přijde doba, kdy si to budu přát právě takto opačně, takže jsem ráda, že je tak, jak to je.

Festivalové dny utekly jako voda a už tu byl návrat domů. Ještě plná dojmů jsem vcházela do dveří. Sotva jsem je stačila zavřít, když se přiřítil první člen vítacího výboru – naše více jak třicetikilové, stále ještě štěňátko. S veškerou láskou a s vervou jemu vlastní mě přirazil na dveře a způsobil mi tím další výstavní exempláře modřin. Šlapal mi po nohách, olizoval mě, nadšeně funěl a chrochtal... A už tady byla holčička.

„Maminkááááááá!!!“ hnala se ke mně s radostným jásotem a skočila mi kolem krku, přičemž se mírně odrazila od hřbetu štěňátka. To to ani nepocítilo.

Třetí člen vítacího výboru byl manžel. Myslela jsem, že syn není doma a proto nepřišel přivítat matku po několika dnech její nepřítomnosti. Omyl. Byl doma, ovšem měl rozehranou důležitou bitvu s tanky a tak se nemohl od počítače zvednout. Tomu přeci musím rozumět.

Večer jsem holčičce rozestýlala postel a Anička si uklízela na svém stolečku, když se na mě tak nějak zvláštně podívala, přestala uklízet, zalovila až na dně kyblíčku, ve kterém má pastelky, něco vytáhla a s vážností svých čtyř let to schovávala v dlaničce.

„Já jsem si ve skříni vzala tvůj obrázek.“ řekla a ukázala mi mou starou fotku na pas. „Dívala jsem se na něj, když jsi tu nebyla a mně bylo moc smutno. Víš, já jsem se bála, že už se mi ani nevrátíš.“

Holčička moje. Až mi slzy vhrkly do očí. Objala jsem ji a hladila.

A pak, když jsem vycházela z dětského pokoje se stala další nečekaná věc.

„Mamí,“ ozval se můj sedmnáctiletý syn.

„Ano?“ otočila jsem se na něj.

„Mám tě rád.“ pronesl aniž odtrhnul zrak od monitoru notebooku.

„No... já tebe taky.“ řekla jsem překvapeně. „A... co potřebuješ?“

Tentokrát oči od obrazovky zvedl a dotčeně pronesl: „Níííííc.“

„Aha. Tak jo.“ usmála jsem se a šla dál.

"Hele, jak málo stačí, aby se stala matka pro své děti vzácnou." smála jsem se v obýváku. "Jen odjet někam na tři dny."

"Hm, a když to teď víš, nebudeš to chtít praktikovat moc často, že ne?" zeptal se s mírnou obavou v hlase manžel.

"To víš, že ne." ujišťovala jsem ho nahlas, zatímco v duchu mi cosi poťouchle říkalo: "Nebo, že by přece...?"

Autor: Helena Skočová | úterý 28.7.2015 8:30 | karma článku: 12.39 | přečteno: 390x

Další články blogera

Helena Skočová

Vánoce, Vánoce přicházejí…

... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.

7.12.2018 v 14:22 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 377 | Diskuse

Helena Skočová

„To je tedy spravedlnost…“

...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.

5.4.2018 v 11:21 | Karma článku: 20.02 | Přečteno: 778 | Diskuse

Helena Skočová

Poprvé

Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.

19.3.2018 v 8:30 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 580 | Diskuse

Helena Skočová

Mateřská – to je fuška

Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.

8.3.2018 v 12:29 | Karma článku: 22.89 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Hewlit

Začal jsem pracovat pro Disneyho

Ne, nebojte neopustil jsem DP, a ani DP nezískal od nových pánů jiné nové pány. Změna zaměstnavatele na Disneyho je mezi některými takový ekvivalent pro velké životní změny.

21.1.2019 v 7:54 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 6 | Diskuse

Jan Pražák

Ten pacholek je mi nevěrnej!

„Jsem ráda, že jsi mě vytáhla, Mílo, dáš si taky aperol?“ Zeptala se nakrátko střižená hubená černovláska s jehlovými náušnicemi. Všechno na ní bylo tak nějak špičaté. Úzký nos, pichlavé oči, štíhlé prsty s výraznými nehty.

20.1.2019 v 20:16 | Karma článku: 18.85 | Přečteno: 594 | Diskuse

David Vlk

Na Hradě sedí Lepšolida!!

Lepšolidi jsou podle Zemana ti, kdo považují svoje názory za lepší, považují sami sebe za nadřazené, nediskutují, označují ostatní za blbečky a pitomce.Nepřípomíná Vám to někoho??? Napadá mě jeden reklamní agent firmy Huawei.

20.1.2019 v 18:59 | Karma článku: 29.51 | Přečteno: 769 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Akce - reakce

Cíleně nechci reagovat na počin Jana Palacha, má už i reakce. Je to pravda, jedná se o reakce, jinak by to ty lidi ani nenapadlo se chodit upálit na pietní místo. Nejvíce jsem těchto zvláštních reakcí zažila, když jsem učila.

20.1.2019 v 18:32 | Karma článku: 17.41 | Přečteno: 349 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Smuteční řeč o pěstování jabloní, ohlédnutí za hořící pochodní

Odprodám tu část smutného příběhu, jehož jsem byla malou součástí. Dvěma lidem z mého okolí odešel ze světa dobrovolně syn. Na den, kdy se to stalo, nikdy nezapomenu, na smuteční řeč, o níž půjde, také ne. Cosi k Janu Palachovi.

20.1.2019 v 13:56 | Karma článku: 19.73 | Přečteno: 500 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz