Potřebuji… životně nutně

2. 03. 2016 8:30:00
„Maminko, potřebuji abys mi koupila takové ty teplé klapky na uši. Ve školce už je mají všichni.“ „Cože?“ nechápavě odtrhnu oči od monitoru, kde na mě svítí smlouva, kterou zrovna tvořím a musím se na ni pekelně soustředit.

Holčička stojí vedle mě a trpělivě mi opakuje: „Potřebuji, abys mi koupila takové ty teplé klapky na uši. Ve školce už je mají všichni. Jenom já ne.“

A je to tady – období – „Potřebuji, už to mají všichni“, bleskne mi hlavou. To docela brzy. Počítám měsíce, kdy holčička začala chodit do školky.

„Maminko, koupíš mi, prosím tě, ty klapky na uši? Opravdu je potřebuji.“

„Ju, když byl Bobeš malý, tak ještě dodával – Potřebuji to životně nutně.“ přemítám v duchu a vidím před sebou malého klučinu, jak se přiřítil ze školky/školy a chrlil na mě:

„Mami, fakt potřebuji to auto na dálkové ovládání, letadlo na dálkové ovládání, bemblejd, lego, vygumovatelnou propisku, ...vždyť ve školce/škole už to mají všichni...“

Jedno z posledních jeho toužebných přání tohoto „potřebovacího“ období byly, mám dojem, hílísky.“ (vysvětlivky: hílísky = boty, kterým se do podrážky dalo nastrčit kolečko. Takový nějaký kříženec mezi botami a kolečkovými bruslemi)

„Mami, ale já je fakt potřebuji. Životně nutně. U nás ve škole už je mají všichni.“

Později jsem zjistila, že všichni jsou dva. Jelikož jsme se však zrovna přestěhovali a chlapeček naprosto změnil svůj životní prostor, školu i kamarády, ustoupila jsem a hílísky sehnala. Samozřejmě ty „origoš a ne nějaké šunty“, jak prohlásil synáček.

Pravda, bylo zábavné ho pozorovat, jak si do podrážek nastrčil kolečka a na Václaváku umně kličkoval mezi turisty.

Nechci být škodolibá, ale ještě zábavnější bylo, sledovat ho, když si neuvědomil, že má obuty normální boty a ze zvyku se chtěl sklouznout...

Ale copak já jsem snad byla jiná? Dodnes si pamatuji, jak jsem škemrala: „Mami, ale já fakt potřebuji ty džíny. Vždyť ve škole už je mají všichni.“

Jenže co naplat, v době kdy jsem si džíny tak toužebně přála, byly nedostatkovým zbožím i v normálních velikostech a ne tak sehnat je na malé, nohaté vyžle.

„Mami, holky ve škole už všechny mají džísku. Jenom já ne.“ přednášela jsem svou další velkou tužbu. A protože koupit džíny v mé velikosti byl nesplnitelný sen, mamince se mě zželelo a vyrazily jsme spolu na nakup.

Vrátily jsme se s džínovou bundou. Byla to ta úplně nejmenší, jakou v nabídce obchodů s oblečením (a že těch tehdy opravdu moc nebylo) měli. A přestože to byla ta nejmenší, byla minimálně o tři až čtyři čísla větší, než jakou jsem potřebovala.

Ale já jsem byla šťastná. Co na tom, že rukávy jsem měla natřikrát ohrnuté a i když jsem si pod ní vzala ten nejtlustší svetr, pořád na mně značně a viditelně plandala.

„No, alespoň ti déle vydrží.“ konstatovala tehdy maminka.

A vlastně měla pravdu. Dodnes mám tu svou první džísku schovanou ve skříni... a plandá na mně stále...

„Maminko, tak koupíš mi, prosím tě, ty teplé klapky na uši? Vážně je potřebuji.“ vytrhla mě z myšlenek holčička.

Vzala jsem si ji na klín: „A Aničko, to jsou takové ty klapky místo čepice, aby tě nestudily uši?“

„Ano.“ přitakala holčička způsobně.

„Ale ty jsi teď dostala tu novou, krásnou, chlupatou čepici.“

„Tu růžovou?“ ujišťovala se cácorka.

„Přesně tu. Takže teď nepotřebuješ kupovat další věci na ouška.“

Holčička se zamračila.

„Navíc, za chvíli už bude jaro a nebudeš potřebovat ani teplé čepice ani klapky, protože venku bude teplo. A kdoví, co bude moderní na podzim, až se zase ochladí. Třeba se už ty klapky vůbec nosit nebudou. Třeba budou moderní nějaké teplé čelenky.“

„Hm..“ zamyslela se holčička. „Tak tedy počkáme do podzimu.“ uznala rozumnost mých argumentů, seskočila mi z klína a utíkala zkontrolovat své umělohmotné poníky, jestli se náhodou nevzbudili.

„Tak, tentokrát jsem tu životní nutnost a potřebnost zvládla holčičce vysvětlit.“ oddychla jsem si.

„Maminkoooo!“ ozvalo se náhle z dětského pokoje. „Ti mojí poníci, ale opravdu potřebují ten nový domeček. Jůlinka už ho má pro svoje poníky, i Jasmínka...“

Autor: Helena Skočová | středa 2.3.2016 8:30 | karma článku: 27.08 | přečteno: 2534x

Další články blogera

Helena Skočová

Vánoce, Vánoce přicházejí…

... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.

7.12.2018 v 14:22 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 377 | Diskuse

Helena Skočová

„To je tedy spravedlnost…“

...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.

5.4.2018 v 11:21 | Karma článku: 20.02 | Přečteno: 778 | Diskuse

Helena Skočová

Poprvé

Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.

19.3.2018 v 8:30 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 580 | Diskuse

Helena Skočová

Mateřská – to je fuška

Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.

8.3.2018 v 12:29 | Karma článku: 22.89 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Hewlit

Začal jsem pracovat pro Disneyho

Ne, nebojte neopustil jsem DP, a ani DP nezískal od nových pánů jiné nové pány. Změna zaměstnavatele na Disneyho je mezi některými takový ekvivalent pro velké životní změny.

21.1.2019 v 7:54 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 75 | Diskuse

Jan Pražák

Ten pacholek je mi nevěrnej!

„Jsem ráda, že jsi mě vytáhla, Mílo, dáš si taky aperol?“ Zeptala se nakrátko střižená hubená černovláska s jehlovými náušnicemi. Všechno na ní bylo tak nějak špičaté. Úzký nos, pichlavé oči, štíhlé prsty s výraznými nehty.

20.1.2019 v 20:16 | Karma článku: 19.10 | Přečteno: 622 | Diskuse

David Vlk

Na Hradě sedí Lepšolida!!

Lepšolidi jsou podle Zemana ti, kdo považují svoje názory za lepší, považují sami sebe za nadřazené, nediskutují, označují ostatní za blbečky a pitomce.Nepřípomíná Vám to někoho??? Napadá mě jeden reklamní agent firmy Huawei.

20.1.2019 v 18:59 | Karma článku: 29.96 | Přečteno: 807 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Akce - reakce

Cíleně nechci reagovat na počin Jana Palacha, má už i reakce. Je to pravda, jedná se o reakce, jinak by to ty lidi ani nenapadlo se chodit upálit na pietní místo. Nejvíce jsem těchto zvláštních reakcí zažila, když jsem učila.

20.1.2019 v 18:32 | Karma článku: 17.66 | Přečteno: 361 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Smuteční řeč o pěstování jabloní, ohlédnutí za hořící pochodní

Odprodám tu část smutného příběhu, jehož jsem byla malou součástí. Dvěma lidem z mého okolí odešel ze světa dobrovolně syn. Na den, kdy se to stalo, nikdy nezapomenu, na smuteční řeč, o níž půjde, také ne. Cosi k Janu Palachovi.

20.1.2019 v 13:56 | Karma článku: 19.73 | Přečteno: 510 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz