Nestííííhááám

21. 11. 2016 9:00:00
Počítám minuty a plánuju – ještě musím dopsat tenhle text, poslat ho webmastrovi, vyřídit ty tři maily, telefon Mirce ohledně volných termínů a pak už mám nejvyšší čas vyrážet pro Aničku do školky.

Pak honem zpátky domů, převlíknout se, předat holčičku staršímu synovi (snad nezapomněl, že jsem se s ním domlouvala na hlídání a přijde ze školy včas) a pádit na tu akci našeho divadla na velvyslanectví.

Jo, raději si hned i připravím šaty a kabelku, ať pak zase neplaším na poslední chvíli, jako obvykle.

Prima, text napsaný, poslaný, maily vyřízené, termíny potvrzené. Takže... šaty, kabelka, lodičky...punčochy. Sakra. Potřebuju černé punčochy. No nic, stavím se pro ně v tom malém krámku dole u metra, jak půjdu pro Ani. Je to trošku oklika a zdržení, ale vezmu sebou psa. Aspoň ho takto trochu protáhnu. Obvyklou procházku s ním dnes nestíhám.

Vyrážím, zamykám byt a v tom - telefon. Hrabu urputně v kabelce, ale jako naschvál nemůžu ten protivně trylkující přístroj najít. Pes netrpělivě přešlapuje. Konečně! Držím mobil v ruce – ovšem už nezvoní. Jen kouknu kdo volal. No, zavolám zpět později, teď už musím letět.

Vybíhám se psem ze zahrady přesně ve chvíli, kdy už můžu zahlédnout jen koncová světla autobusu, který nám právě ujel. Zatracený mobil, kdybych ho nelovila, stihli bychom ten bus. Teď musíme pěšky přes les na další zastávku, kde jezdí více spojů... Už teď vím, že začínám nabírat zpoždění – to není dobré znamení.

Dole na náměstíčku vběhnu do krámku, kde naštěstí nikdo není. Tedy nikdo kromě starší paní prodavačky, která má očividnou radost, že má návštěvu.

„Dobrý den. Potřebuju černé silonky.“ vyhrknu na ni a pacifikuju našeho třicetikilového drobečka, aby se choval způsobně a nechtěl vyskočit předními packami na pult, kde by si mohl paní prodavačku řádně prohlédnout – a přivítat se s ní. Je to totiž pravý společensko/vítací pes.

„Samozřejmě, zlatíčko.“ švitoří ta milá dáma. „Vy máte očividnou troječku, tak to bych tady pro vás měla tyto.“ Vytahuje útlý balíček z regálu za sebou. „A nebo tady tyto a pak tyhle – ty jsou skvělé. A pak ty s lycrou...“

„To je dobrý. Beru ty první.“ přeruším ji a vytahuju psa, který (když jsem mu nedovolila kouknout se na paní prodavačku ze shora přes pult), se rozhodl dostat se k ní z druhé strany a vehementně se snaží pult podlézt. Mám obavu, aby ho neodnesl na hřbetě.

Paní prodavačka se zatváří zklamaně, že s ní její „nabízecí“ hru nechci hrát dál.

Omlouvám se, že spěchám, zaplatím a rychle vybíhám z obchůdku, protože vidím, že nám právě přijíždí tramvaj. Snad se mi ten „zpožďák“ přeci jen podaří dohnat.

V poklusu k zastávce se snažím psovi narvat náhubek na tlamu, což se mi pokouší ze všech sil sabotovat. Marně. Je tím tak dotčený, že se v tramvaji ani nechce s nikým vítat. Koukám na hodiny v mobilu. Minuty se mi daří malinko dohnat, ale stále to nestačí.

Vyzvedávám holčičku ve školce. „Honem, Aničko, kalhoty, boty, bundu...“

„Maminko, podívej, co jsem Ti dnes namalovala.“ dcerka otevře svou skříňku v šatně a z té se všude kolem vysype hromada papírů.

Zděšeně sleduji to nadělení. „Ty jsi moje kočička.“ začnu sbírat Aninčiny obrázky. „Ale prohlédneme si to až v autobuse, ano? Teď se honem oblékni. Johník na nás čeká venku a já moc spěchám, protože dnes ještě musím jít pryč.“ jednou rukou spěšně cpu do kabelky ty umělecké skvosty a druhou rukou podávám holčičce svetr. Anička si ho vezme, ale neoblíká se. Pozoruje, jak díky mému úsilí mizí její výtvarná díla v tašce.

„A kam jdeš? A můžu jít s tebou?“

„Musím jít na jednu akci, broučku, ale ta není pro děti. Budeš doma s Robinkem.“

„Lobinek na mě bude zase zlej. Já chci jít s tebou.“ mračí se cácorka.

„Ale co by byl na Tebe brácha zlej. Když nebudeš vymýšlet hlouposti, nebude mít důvod být na tebe zlej. A oblíkej se. Honem.“ Minuty běží...

„Bude na mě zlej, já to vím. Já chci jít na tu akci s tebou. A budu tam moc hodná.“ zkouší mě obměkčit okouzlujícím úsměvem.

„Aninko, už jsem ti řekla, to není akce pro děti. Tam by ses nudila. A teď honem. Oblíkej se.“

„Nebudu doma s Lobinkem.“ holčička uraženě stojí a nemíní na sebe ten zatracený svetr navléci. A minuty stále běží...

Hm, to „R“ jí furt nejde, pomyslím si. „Ani nevymýšlej, nezkoušej a obleč si ten svetr.“ Konečně jsem do kabelky nacpala všechny Aninčiny obrázky. „Ani, řekni tdká, tdká...“ snažím se odvést holčiččinu pozornost jinam a pomáhám jí přetáhnout svetr přes hlavu.

„Tdká, tdká.“ opakuje po mě.

„Skvělé, Ani.“ povzbuzuji dcerku a navlíkám jí bundu. „Hezky, jazýček za přední zoubky, ať se rozdrnčí – tdká, tdká, jak to říká paní logopedka. Ták teď boty, honem, tdká, tdká...“

Za společného tdkání se nám podaří vyrazit ze školky a posléze dorazit i domů. Vše vypadá v pohodě. Holčička se smířila s tím, že zbytek odpoledne stráví s velkým bráchou, který na ni nebude zlej, syn přišel ze školy včas a smířil se s tím, že dnešní odpoledne bude mít na krku svou mladší sestru, jen pes je znechucený, že místo oblíbené procházky, musel absolvovat otravné cestování MHD s košíkem na tlamě. Snad už větší zpoždění nenaberu...

Vlítnu do koupelny. Rychlá sprcha, učesat, namalovat si na obličej „repre ksicht“ (nebo se to říká naopak?). Snažím se dohnat čas. Ještě není vše ztraceno.

„Maminkóóó, podívej se jaké mám klááááásné boty.“ Ani stojí mezi dveřmi v mých lodičkách na jehlách, které jsem si připravila.

„Jo, Any. Krásné, tak je vyzuj ať si nezlomíš nohu a vrať ty boty, kde jsi je vzala, ať je nemusím hledat.“ dál se snažím rychle se nalíčit. Holčička zdánlivě poslušně odejde.

Zvoní telefon. Vezmu ho, opřu o rameno, hovořím a zároveň bojuju s tužkou na oči.

„Maminkóóó, je tu pan soused.“ volá Aninka.

„Sakra, zrovna teď.“ pomyslím si a koukám na hodiny. Za chůze odkládám „vyřízený“ mobil na kuchyňskou linku a spěchám ke dveřím. Podařilo se mi zatím nalíčit jen jedno oko. Soused se mírně zarazí, když mě uvidí odpoledne v županu a s podivným „make-upem“. Sděluje mi, že se budou měnit vodoměry, když v tom se z bytu ozve úpěnlivý pláč.

Vběhnu do koupelny. Tam stojí Anička. Jednou rukou si zakrývá očičko a ve druhé drží mé kleštičky na řasy. „Ty ses s nimi cvakla, že jo?“ ptám se jí. Odpovídá mi jen srdceryvné kvílení.

„A proč saháš na věci, které nejsou tvoje.“ zlobím se a kontroluju cácorce oko.

„K-k-když, j-j-já jsem chtěla být tak klá-á-á-ásná, jako t-t-týýýý.“ štká holčička.

Bože... co na to říci???? Dám dcerce na oko studený obklad a snažím se konečně dokončit make-up. Kontroluju hodinové ručičky. Další zdržení. Svůj včasný příchod na akci už opravdu vidím bledě.

Fajn - učesaná, nalíčená, oblečená... „Ani, kde mám boty!!!“

„Jaké boty?“ zeptá se ta učiněná nevinnost a drží si na oku obklad.

„Ty, které jsi před chvílí měla na nohách.“ Anička začne přemýšlet. Vrhnu zoufalý pohled na hodiny. Už jsem měla vyrážet. Po pěti minutách objevím jednu lodičku hozenou za Aninčinou postelí a po dalších pěti minutách druhou, umně skrytou v koši na hračky, zamaskovanou sukýnkou pro panenku, kterou měla navlíknutou na podpatku..

Popadnu rychle kabelku. Ve spěchu ani nezaregistruju, že je jinde, než jsem si ji připravila. Otevřu ji a vyskočí z ní na mě růžový poník.

„Ani, kolikrát ti mám říkat, že na věci, které nejsou tvoje, nemáš sahat.“ říkám už ani nevím po kolikáté, vyhazuju poníka a snažím se do malinké kabelky nacpat, občanku, mobil, minipeněženku, klíče... více se do ní nechce vlézt. Sakra, jak do ni dostala toho poníka?

Po všech martýriích konečně vyrážím, cupitám v lodičkách na jehlách po příjezdové cestě, kde se snažím vyhýbat těm nejvíce rozbláceným místům a zároveň píšu kolegům SMS, že budu mít zpoždění. Počítám v duchu za jak dlouho dokážu metrem prosvištět téměř na druhou stranu Prahy.

Hurááá, dorazila jsem na místo. Náš principál mě vyzvedává u vchodu. Zatímco mě vede do místnosti v prvním patře, omlouvám se mu, že jdu pozdě,

„V pohodě.“ usmívá se. „Zaměstnaná matka, já vím. Támhle si dej kabát a pak přijď za námi dolů do atria.“

Odkládám si a kontroluji boty, jestli je nemám od bahna a také hodiny – mám skoro půl hodiny skluz, ale akce ještě nezačala, takže dobrý. Naštěstí nehraju. Dnes jsem tady opravdu jen - jak to říci - pro reprezentaci souboru.

A pak...už scházím po těch obrovských schodech dolů do rozlehlého atria, kde již všichni jsou a čeká se pouze na paní velvyslankyni - a mí kolegové na mě.

Zelené hedvábí šatů mi příjemně šustí kolem nohou, podpatky jemně klapou po mramoru a náhle všichni obracejí tváře vzhůru, směrem ke mně a ozve se obdivný šum. Ano... patří mně... A já si na chvíli, na pár vteřin připadám, jako hvězda stříbrného plátna, která v některé z těch profláknutých filmových scén, schází ze schodů, pod kterými čekají další filmoví aktéři, okouzleně ji sledují a aranžovaně vzdychají obdivem..

Trvalo to jen pár vteřin – ale stálo to za to. :)

No, nejsem na své pozdní příchody nijak hrdá, ale na druhou stranu, kdybych dnes přišla včas, tyto – pro každou ženskou - krásné vteřiny, bych nejspíše nezažila :) Takže dle hesla - měj se ráda – mám se dnes ráda. I s tou svou chronickou, otravnou a naprosto příšernou nedochvilností, se kterou neustále, urputně... a přesto marně bojuju.

Autor: Helena Skočová | pondělí 21.11.2016 9:00 | karma článku: 12.42 | přečteno: 400x

Další články blogera

Helena Skočová

Vánoce, Vánoce přicházejí…

... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.

7.12.2018 v 14:22 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 377 | Diskuse

Helena Skočová

„To je tedy spravedlnost…“

...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.

5.4.2018 v 11:21 | Karma článku: 20.02 | Přečteno: 778 | Diskuse

Helena Skočová

Poprvé

Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.

19.3.2018 v 8:30 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 580 | Diskuse

Helena Skočová

Mateřská – to je fuška

Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.

8.3.2018 v 12:29 | Karma článku: 22.89 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Lubomír Stejskal

Palachovské ohlédnutí

Dostalo se mi výtky, bylo to minulý týden v blogerské diskusi, že zatímco v centru pozornosti je jisté téma (Palachovo výročí), já se věnuji záležitostem kdesi v daleké cizině. Prý na blog tahám nezáživná témata kdoví odkud.

21.1.2019 v 8:00 | Karma článku: 4.90 | Přečteno: 118 | Diskuse

Jan Jílek

Když řeknu ne, necítím se vinen

Opakování je prý matkou moudrosti. Nevím, jestli ti, kteří si tohle opakování přečtou, budou moudřejší, ale jsem tak laskav a trochu jim zadarmo přiblížím, co za peníze učím.

20.1.2019 v 22:57 | Karma článku: 12.40 | Přečteno: 421 | Diskuse

Tadeáš Firla

Jak se znova postavit na nohy a pokračovat dál?

Taky se Vám zdá, že Vaše plány a vize "šly ke dnu"? Určitě ne všechny. Vždy můžeme znova povstat k nové naději, pohlédnout jiným zrakem a pokračovat dál. Důležité jsou změny a ty bolí, měli bychom s tím počítat. Sdílím můj život.

20.1.2019 v 18:12 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 122 | Diskuse

Jan Jílek

A Vůdce, co je neomylný...

Položím-li někomu otázku, například, jaký má na něco, někoho názor a on mi odpoví: „Zkus o tom přemýšlet!” Pak se usměji a sdělím tomu člověku, že...

20.1.2019 v 11:01 | Karma článku: 20.84 | Přečteno: 650 | Diskuse

Lucie Volková

Moje dcera vidí duchy

Říká se, že malé děti jsou citlivé a můžou nahlédnout do světa, který nám dospělým bývá skrytý. I když jsem pár příběhů o takových dětech zaslechla, nevěnovala jsem jim zvláštní pozornost až do doby, než se mi narodila dcera.

20.1.2019 v 0:46 | Karma článku: 19.48 | Přečteno: 860 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz