Těžký úkol

6. 12. 2016 8:30:00
„Helenko, prosím tě, napsala bys nějaký článek o té Petrově knížce?“ přišla za mnou kolegyně z divadla. „Jistě.“ odpovídám. Články píšu skoro pořád, tak proč ne. Sice nyní vůbec netuším jak a co napíšu, ale nějak se s tím poperu.

I když to asi nebude zrovna jednoduché.

Milenku mám moc ráda. Je to jedna z těch dobrých duší našeho divadla. A divadlo se stalo mou rodinou – jak už to tak prý v loutkářském světě bývá... Právě Milenka, jako majitelka Chvojkova nakladatelství, vydala poslední knížku našeho hlavního dramatika a velké osobnosti loutkářského světa JUDr. Petra Slunečka.

Vezmu tedy doma do ruky tu útlou brožuru. Když jsem si ji před pár měsíci přinesla, jen jsem ji zběžně prolistovala a uložila do police v knihovně. Doposud jsem ještě neměla sílu ji číst.

Otvírám na první stránku – O Bohouškovi a další příběhy. A náhle, jakoby z dálky, slyším samu sebe, jak se smíchem Petrovi říkám: „Ale, budu tam chtít věnování.“ Ovšem - to v knize chybí a chybět bude... přestože bylo slíbeno. Petr vydání své knížky o víc jak měsíc nestihl.

Začnu číst první povídku. O Bohouškovi. A náhle nesedím doma u krbu. Jsem u Petra na zahradě. Je léto a já obírám z jeho stromu (skutečně stromu, nikoliv keře) kanadské borůvky. Petr sedí vedle na schůdku a povídá mi o Bohouškovi: „Byl to můj pes. A byl velmi zvláštní. Nejenže byl velice chytrý, ale on byl zvláštní i dalším způsobem. Měl dlouhou bílou srst. A v té bílé srsti měl jakoby jednotlivé trsy černých chlupů. A to způsobilo, že když se rozběhl a srst se mu rozvlnila, z dálky to vypadalo, že je modrý.“ Vypráví mi, co vše s Bohouškem zažil. Jsou to právě ta slova, která teď přede mnou tančí v řádcích...

Když domluví, chvilku se odmlčí. Pak se na mě zvláštně zadívá a pokračuje. „O Bohouškovi, na jeho počest, bude ta pohádka, kterou teď připravuji. A to bude poslední pohádka, kterou pro divadlo napíšu. Tu další už budeš psát ty.“

Prudce zamrkám, aby se ta slaná záclona, která mi spadla přes oči, zase rozhrnula. A listuji v knížce.

Terezínské memento – název další povídky. A já jsem znovu na návštěvě u Petra. Je krásný letní den, slunce svítí přes okna do obývacího pokoje. Moje Anička si hraje u velkého krbu v rohu, kde má Petr vystaveny své loutkářské vzpomínky. Napomínám ji, ať dává pozor a nic nerozbije a slyším Petra, jak na mě z kuchyně volá: „Ale nechej ji. Nebuď na ni pořád tak přísná.“ Má tu mou malou cácorku rád – i když si občas plete její jméno...

Sedím zapadlá v sedačce. V ruce držím průklepák – ano, průklepák, na kterém je na stroji napsaná povídka. Bezděčně se teď usmívám. Petr zásadně používal na psaní starý psací stroj. Tvrdil, že počítač mu bere soustředění pro tvůrčí práci...

Terezínské memento. Povídka popisující zvláštní setkání s židovskou rodinou Lewiových, která se nevrátila z koncentračního tábora.

„Co tomu říkáš?“ ptá se mě Petr, když mi přináší kávu a staví ji na stůl mezi své dýmky.

Odkládám papíry. „Mám z toho husinu.“ odpovídám a Petr se spokojeně usměje.

Podívám se na své předloktí a navzdory teplu sálajícímu z krbu, mám teď stejnou husí kůži, jako tehdy v ten letní den, když jsem tuto povídku četla poprvé.

Přes hranice času. Další povídka, která na mě z knížky vykoukne. V té Petr popisuje svůj zvláštní sen, který měl, když ležel v nemocnici uveden do umělého spánku.

Ale já už zase nejsem u nás v obývacím pokoji. Jdu s Petrem po Kampě, ze Sovových mlýnů, kde jsme spolu byli na výstavě Toyen a Petr mi vypráví, jak se mu před pár lety v nemocnici zdálo, že je velitel jednotky SS Christoph von Eschenbach, jak to bylo zvláštní a živé a že tento sen zpracuje jako povídku, do knížky svých vzpomínek, kterou teď píše.

Je pošmourný, ale na tuto dobu nezvykle teplý, zimní den. Nad námi a smutně holými stromy se klene šedivá obloha. Fouká vítr, Petr se při chůzi opírá o hůl.

„Ty mě neustále překvapuješ. Tvé texty mě až zaráží svou hloubkou a nebo naopak zase lehkostí s jakou se čtou.“ přechází na jiné téma hovoru.

Zasměju se. Jistěže mi to lichotí. „Víš, když píšu, dávám do toho vždy kousek sebe.“

Zavrtí zamyšleně hlavou. „To je obdivuhodné. To já neumím.“ A toto řekl ten uznávaný a zkušený dramatik – mně – takovému „spisovatelskému“ (a spisovatelskému je opravdu ve velkých uvozovkách) pulci, kterého se snažil učit a vést.

Vzpomínky a myšlenky se vynořují jedna za druhou... naprosto bez kontroly.

Jsem na hřbitově a zapaluji svíčku. Moje Anička ručičkou shazuje z náhrobku spadlé listí a pokradmu sleduje, jak se nenápadně snažím utřít si slzu z tváře. A náhle v duchu slyším zcela zřetelně Petrům hlas: „Ale, no tak, kočičko, nebuď smutná. To bys mě zarmoutila.“

Jsem zpět v obývacím pokoji. Oheň v krbu příjemně praská. Držím v ruce Petrovu knihu a usmívám se.

„Dobře, Péťo. Nebudu smutná. A když na mě přeci jen to smutno padne, už vím, kde Tě najdu. V této Tvé poslední knize. Tehdy na Kampě jsi totiž neříkal pravdu, že sám sebe do toho, co píšeš neumíš dát. Tady jsi. V Tvým vzpomínkách zpracovaných do povídek. Když se do nich začtu, slyším jak mi své příběhy znovu vyprávíš svým zvučným hlasem a s typicky rozvážnou dikcí...“

Odložím knihu, vstanu a jdu k počítači, kde na mě z monitoru svítí prázdný "papír" wordovského dokumentu. Prsty se jakoby samy rozběhnou po klávesnici...

... Poslední kniha Petra Slunečka je plná vzpomínek, které nám tady zanechal. Je pro všechny, kteří ho znali a chtějí s ním stále být. A také pro všechny, kteří to štěstí - poznat ho osobně - neměli a přesto se s ním chtějí i nyní setkat. Stačí tedy jen otevřít stránky této knížky a nechat Petra prostřednictvím svých vytištěných slov znovu promlouvat...

Autor: Helena Skočová | úterý 6.12.2016 8:30 | karma článku: 16.30 | přečteno: 362x

Další články blogera

Helena Skočová

Vánoce, Vánoce přicházejí…

... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.

7.12.2018 v 14:22 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 377 | Diskuse

Helena Skočová

„To je tedy spravedlnost…“

...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.

5.4.2018 v 11:21 | Karma článku: 20.02 | Přečteno: 778 | Diskuse

Helena Skočová

Poprvé

Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.

19.3.2018 v 8:30 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 580 | Diskuse

Helena Skočová

Mateřská – to je fuška

Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.

8.3.2018 v 12:29 | Karma článku: 22.89 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Hewlit

Začal jsem pracovat pro Disneyho

Ne, nebojte neopustil jsem DP, a ani DP nezískal od nových pánů jiné nové pány. Změna zaměstnavatele na Disneyho je mezi některými takový ekvivalent pro velké životní změny.

21.1.2019 v 7:54 | Karma článku: 4.30 | Přečteno: 120 | Diskuse

Jan Pražák

Ten pacholek je mi nevěrnej!

„Jsem ráda, že jsi mě vytáhla, Mílo, dáš si taky aperol?“ Zeptala se nakrátko střižená hubená černovláska s jehlovými náušnicemi. Všechno na ní bylo tak nějak špičaté. Úzký nos, pichlavé oči, štíhlé prsty s výraznými nehty.

20.1.2019 v 20:16 | Karma článku: 19.91 | Přečteno: 648 | Diskuse

David Vlk

Na Hradě sedí Lepšolida!!

Lepšolidi jsou podle Zemana ti, kdo považují svoje názory za lepší, považují sami sebe za nadřazené, nediskutují, označují ostatní za blbečky a pitomce.Nepřípomíná Vám to někoho??? Napadá mě jeden reklamní agent firmy Huawei.

20.1.2019 v 18:59 | Karma článku: 30.40 | Přečteno: 836 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Akce - reakce

Cíleně nechci reagovat na počin Jana Palacha, má už i reakce. Je to pravda, jedná se o reakce, jinak by to ty lidi ani nenapadlo se chodit upálit na pietní místo. Nejvíce jsem těchto zvláštních reakcí zažila, když jsem učila.

20.1.2019 v 18:32 | Karma článku: 17.91 | Přečteno: 374 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Smuteční řeč o pěstování jabloní, ohlédnutí za hořící pochodní

Odprodám tu část smutného příběhu, jehož jsem byla malou součástí. Dvěma lidem z mého okolí odešel ze světa dobrovolně syn. Na den, kdy se to stalo, nikdy nezapomenu, na smuteční řeč, o níž půjde, také ne. Cosi k Janu Palachovi.

20.1.2019 v 13:56 | Karma článku: 19.97 | Přečteno: 520 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz