Prosím vás, kde to jsme?

13. 06. 2017 8:30:30
Základní pravidlo pro cestování je neztratit správný směr. Vím, každému není dán orientační smysl v potřebné míře, aby na svých poutích nezabloudil.

Ale jsou i jiné aspekty - např. nevěnování se plně cestě - takže i ten co má orientaci celkem v pořádku, se dokáže krásně ztratit. A někdy opravdu kuriózně.

Je to už spoustu let, co jsme jely s kolegyní z Ostravy do Brna na jednání. Po skončení schůzky jsme sedly do auta. Kolegyně za volant, já na sedadlo spolujezdce. Obě hlavu plnou informací a myšlenek, které jsme nutně potřebovaly utřídit, urovnat, vyvodit z nich důsledky a další postupy a takto jsme vyrazily na zpáteční cestu.

V Brně jsme se napojily na dálnici, já jsem vytáhla na klín papíry s poznámkami a začaly jsme řešit.

Zabraly jsme se do probírání všeho, co na jednání zaznělo, opravdu pořádně. Já jsem snad ani nezvedla oči od dokumentů, zapisovala jsem si další poznámky a možné varianty... a jely jsme a jely... Když v tom Šárka prohlásila: „Ježíš, co to tady je? To je snad nějaká stávka kamionů nebo co?“

Podívala jsem se ven a uviděla v odstavném pruhu téměř souvislou řadu nákladních aut. „Stávka? To teda nevím. Spíš mi to připadá, jako bychom se blížily k nějaké hranici. Ale v těchhle místech žádná hranice přece není. Tady už by někde měla být Olomouc, ne?“

Vrátily jsme se zpět k práci, ale přeci jen jsme obě se stále vzrůstající nervozitou, sledovaly ta obrovská monstra na kolech, která jsme nepřestávaly míjet.

A pak se to stalo. Silnice se rozšířila a před námi stála budka se závorami.

Zděšeně jsme zíraly na uniformovaného mladíka, který k nám zamířil.

Šárka stáhla okénko, on se do něj sklonil a prohlásil: „Dobrý den, hraniční kontrola, vaše doklady, prosím.“

Chvíli bylo ticho, načež jsme pomalu s vykulenýma očima vykoktaly: „Prosím vás, kde to jsme?“

„Cože?“ zarazil se příslušník a začal si nás podezíravě prohlížet.

„Kde to jsme?“ zopakovala otázku Šárka.

„Víte, my jsme byly v Brně a pak jsme se vracely zpátky do Ostravy...a jsme tady.“ snažila jsem se mu osvětlit situaci.

„Do OSTRAVY?!“ vykulil teď pro změnu oči on na nás. „Vždyť jste na státní hranici. Za chvíli budete v Bratislavě.“

„Proboha.“ hlesla Šárka.

„V Bratislavě.“ hlesla jsem já.

„Ale co teď? My u sebe pasy nemáme. Nemůžeme to tu nějak obrátit?“ zkoušela Šárka situaci vyřešit a otáčela se v autě, jakoby chtěla couvat.

„Tady se točit rozhodně nemůžete!“ vytřeštil na nás příslušník oči ještě víc. „Navíc, bez cestovních dokladů vás nemůžu nechat pokračovat dál.“

„Ale co tedy budeme dělat?“ seděly jsme v autě jako hromádky neštěstí a za námi se začínala tvořit fronta.

Mladík v uniformě se na nás ještě chvíli nevěřícně díval a pak řekl: „ Já vás pustím, vy se támhle otočíte a já zavolám kolegům na druhou stranu, co se stalo a aby vás nechali projet.“

Děkovaly jsme mu, jako by nám právě zachránil život a po zvednutí závor jsme přejely na Slovensko, kde jsme se přesně podle pokynů otočily a mířily zpět směr Brno.

Musím říci, že bych FAKT chtěla slyšet ten jejich telefonní hovor: „Hele, posílám vám dvě bloncky v červené oktávě. Nemají doklady a tvrdily mi, že jedou z Brna do Ostravy. Tak je pusťte zpátky, jo? Nebo nakonec skončí někde v Maďarsku.“

Pravdou tedy je, že když jsme přijížděly k hraniční budce v opačném směru a přibrzdily jsme, tamní příslušníci na nás jen s úsměvem mávali ať jedeme dál.

Cestovní sezóna se nám právě dostává do plného proudu, dovolené se blíží a tak přeji všem správný směr a udržení koncentrace na cestu tak, ať šťastně dorazíte k tomu správnému cíli... Což se nám tedy tenkrát nakonec také povedlo – jen s trochu kuriózní zajížďkou. :)

Autor: Helena Skočová | úterý 13.6.2017 8:30 | karma článku: 15.66 | přečteno: 558x

Další články blogera

Helena Skočová

Vánoce, Vánoce přicházejí…

... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.

7.12.2018 v 14:22 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 377 | Diskuse

Helena Skočová

„To je tedy spravedlnost…“

...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.

5.4.2018 v 11:21 | Karma článku: 20.02 | Přečteno: 778 | Diskuse

Helena Skočová

Poprvé

Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.

19.3.2018 v 8:30 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 580 | Diskuse

Helena Skočová

Mateřská – to je fuška

Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.

8.3.2018 v 12:29 | Karma článku: 22.89 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Lubomír Stejskal

Palachovské ohlédnutí

Dostalo se mi výtky, bylo to minulý týden v blogerské diskusi, že zatímco v centru pozornosti je jisté téma (Palachovo výročí), já se věnuji záležitostem kdesi v daleké cizině. Prý na blog tahám nezáživná témata kdoví odkud.

21.1.2019 v 8:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jan Jílek

Když řeknu ne, necítím se vinen

Opakování je prý matkou moudrosti. Nevím, jestli ti, kteří si tohle opakování přečtou, budou moudřejší, ale jsem tak laskav a trochu jim zadarmo přiblížím, co za peníze učím.

20.1.2019 v 22:57 | Karma článku: 12.06 | Přečteno: 385 | Diskuse

Tadeáš Firla

Jak se znova postavit na nohy a pokračovat dál?

Taky se Vám zdá, že Vaše plány a vize "šly ke dnu"? Určitě ne všechny. Vždy můžeme znova povstat k nové naději, pohlédnout jiným zrakem a pokračovat dál. Důležité jsou změny a ty bolí, měli bychom s tím počítat. Sdílím můj život.

20.1.2019 v 18:12 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 121 | Diskuse

Jan Jílek

A Vůdce, co je neomylný...

Položím-li někomu otázku, například, jaký má na něco, někoho názor a on mi odpoví: „Zkus o tom přemýšlet!” Pak se usměji a sdělím tomu člověku, že...

20.1.2019 v 11:01 | Karma článku: 20.84 | Přečteno: 646 | Diskuse

Lucie Volková

Moje dcera vidí duchy

Říká se, že malé děti jsou citlivé a můžou nahlédnout do světa, který nám dospělým bývá skrytý. I když jsem pár příběhů o takových dětech zaslechla, nevěnovala jsem jim zvláštní pozornost až do doby, než se mi narodila dcera.

20.1.2019 v 0:46 | Karma článku: 19.27 | Přečteno: 851 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz