Nuda? Nehrozí! Aneb - kojenec na střední

19. 01. 2018 9:25:54
Nuda s dětmi opravdu nehrozí. Navíc stále více chápu to známé rčení: Malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti. S tím, jak mi ty moje ratolesti rostou, tomu rozumím čím dál tím víc.

Zatímco tříměsíční Saša se teď v tvorbě starostí omezuje na to, že nechce spinkat (na něco tak zbytečného nemá čas), pak je unavená a protivná a člověk se s ní musí doslova poprat, aby se mu ji podařilo uspat, prvňáček Anička už je trošku dál.

S tou se klasicky řeší neuklizený pokoj, neposkládané věci a že špinavé oblečení patří do koše v koupelně a ne ho kopnout za bednu s hračkami. Také to, že když se ráno vypravuje na vyučování, tak opravdu není čas na kreslení a nebo ošklivé razítko ze školy za zvednutý prostředníček na spolužáka, který ji provokoval.

Takže prozatím docela pohoda, i když to někdy taky dá docela zabrat. :)

To náš nejstarší, Robin – plnoletý středoškolák – je již jiná liga.

S tím nejčastěji řešíme vulgární nadávky a vzteklé mlácení myší při hraní „onlajnovek“, to že sedí u počítače, i když nemá hotové ani to minimum povinností, které doma má a nebo že nám nepošle SMS, když jde někam ven a zdrží se (a to navzdory dohodě, že stačí napsat, že přijde později – s udáním času - a nebo že nepřijde vůbec. Já se pak nebudu muset nervovat, když při nočním kojení zjistím, že se mé velké dítě nevyskytuje ve své posteli, přestože doba jeho návratu – kterou si sám určil - dávno minula.)

Samostatná kapitola pak je řešení jeho přípravy do školy – tedy spíše nepřípravy. Od samého začátku své školní docházky bere školu, jako nutné zlo, které nechápe proč vůbec někdo vymyslel. A v průběhu let své stanovisko nezměnil ani o píď.

Takže jsem se ani moc nedivila, když mi nedávno volal jeho třídní:

„Dobrý den, paní Skočová. Je mi to nepříjemné, ale potřeboval bych s vámi hovořit o Robinovi. Vím, že to teď máte komplikované...“ narážel na narození našeho mrněte. „Ale je nutné, abyste přišla do školy. Robin se zase nějak zaseknul. Přestože už měl prospěch dobrý, v poslední době se zhoršil a navíc se množí jeho pozdní příchody na vyučování.“

Pozdní příchody. No, jasně. Hlavně, že tomu mému miláčkovi začne zvonit první budík v 5.50 hod. a pak následuje dalších nastavených 10- 15 sekvencí, ovšem ani jedna ho nepřiměje opustit vyhřátou postel.

To mi pak dojde trpělivost, vylítnu a houknu na něj, na který budík se jako rozhodl že bude vstávat a jestli si myslí, že to stihne do školy včas. A vůbec, proč má těch budíků nastavených tolik, když ani na jeden nehodlá vylézt z pelechu???

A on na mě pokaždé mžourá z peřin, jak čerstvě vyoraná myš. (Jo, až při pohledu na něj jsem to sousloví přesně pochopila.)

„Já už jsem s Robinem měl hovor.“ pokračoval učitel. „S ním se dá domluvit, ale přesto bych potřeboval, abyste přišla do školy. Na té schůzce bude Robin přítomen a sepíšeme pak zápis s návrhem na zlepšení.“

Paráda. Takže musím do školy. Zase.

Nebudu se tady teď dopodrobna rozepisovat o tom, jak proběhl můj rozhovor se synáčkem, kdy na mě, po mém oznámení že musím do školy, upřel pohled vyorané myši (čímž jsem poznala, že ho nevyvolává pouze rozespání po ránu).

Opět nechápal kde je problém. Vždyť s třídním už mluvil. Tak k čemu ještě potřebují rodiče???

Jenže nic naplat. Nezbylo mi nic jiného, než se v daný termín sbalit a i s naším miminem se vypravit k Bobšovi do školy.

Když jsem před onu budovu přišla, míjela jsem skupinu výrostků podobných mému synovi. Dávali si zrovna cígo a udiveně mě sledovali, jak s kočárkem mířím ke vchodu.

„Trochu brzy na zápis.“ pronesl jeden a šel mi zdvořile podržet dveře, abych s nimi nemusela při vjíždění dovnitř zápasit.

Musím říci, že i dále jsem se po chodbách setkávala s nemalým údivem a to jak u studentů, tak i školních zaměstnanců. Kočárek tam asi moc často k vidění není.

Konečně jsem dorazila ke kanceláři třídního učitele našeho prvorozeného.

„Paní Skočová, pojďte dál. Posaďte se a chvilku, prosím, počkejte. Já jen zajdu pro Robina.“ řekl mi synáčkův pedagog.

Tak jsem vmanévrovala s kočárem dovnitř, zaparkovala ho a vytáhla Sašenku ven. Svlékla ji ze zimní kombinézky, aby jí nebylo horko a pak jsem se posadila s holčičkou na klíně ke stolu, abych v klidu vyčkala příchodu učitele a Bobše.

Jenže... V ten okamžik se Sašenka upřeně zahleděla kamsi za počítačový monitor a její soustředěný pohled vzápětí doplnil známý zvuk, jak plní plínku.

„No, paráda.“ pomyslela jsem si. „Co teď? V tom ji nemůžu nechat.“

Honem jsem vytáhla přebalovací tašku, rozprostřela ji na zem a dala se do rychlopřebalování děvčátka.

Škoda, že mi to nikdo nestopoval, protože by to byl určitě rekord. Vůbec mě totiž nelákala představa, že se otevřou dveře a poté Robinův učitel uvidí matku svého studenta ve své kanceláři klečet na zemi na všech čtyřech a před ní nevábně vonící mimino.

Stihla jsem to. Sedla jsem si zpět ke stolu přesně ve chvíli kdy přišli.

Schůzka pak už proběhla v klidu a bez dalších překvapení. Robin souhlasně přikyvoval na učitelovy návrhy, Sašenka spokojeně slintala, vše jsme stihli rychle, takže hlasově se projevit nestihla.

Po schůzce jsme se rozloučili a já jsem mířila k východu.

Jenže...potřebovala jsem malou nakojit. Už se blížil její čas, což mi začala dávat najevo. Rozhlížela jsem se, kde bych se mohla nenápadně schovat a malou nakrmit, ale všude byly hloučky studentů. A když nadělal tolik rozruchu kočárek, co by asi způsobilo, když bych si tam někde v koutku sedla, abych tomu našemu škvrněti dala napít.

Hlavou mi bleskla myšlenka, že kdybych to udělala, možná by to toho mého nejstaršího potomka přimělo k tomu začít konečně pořádně makat, aby mě už NIKDY do školy zvát nemuseli. Ale pak jsem si řekla, že tato pomsta by pro něj přeci jen byla krutá a tak jsem s řvoucím mrnětem v kočáru zamířila do nedaleké pizzerie...

Zkrátka - s dětmi se člověk opravdu nenudí. V dobrém i ve zlém, ale vše je potřeba si užít, protože to moc rychle uteče.

Avšak vzhledem k tomu, že mám ty moje zlatíčka rozvrženy tak trochu nestandardně, nemyslím si, že mi děti budou někdy v životě chybět.

Vždyť moje nejmladší se nejspíše bude těsně míjet s vnoučaty, které budu mít od Bobše. Tedy...snad... On mi totiž teď chlapeček tvrdí, že se nemusím bát, že ze mě udělá mladou babičku. Jeho mladší sourozenci jsou prý nejlepší antikoncepce...

Autor: Helena Skočová | pátek 19.1.2018 9:25 | karma článku: 16.98 | přečteno: 674x

Další články blogera

Helena Skočová

Vánoce, Vánoce přicházejí…

... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.

7.12.2018 v 14:22 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 377 | Diskuse

Helena Skočová

„To je tedy spravedlnost…“

...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.

5.4.2018 v 11:21 | Karma článku: 20.02 | Přečteno: 778 | Diskuse

Helena Skočová

Poprvé

Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.

19.3.2018 v 8:30 | Karma článku: 17.32 | Přečteno: 580 | Diskuse

Helena Skočová

Mateřská – to je fuška

Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.

8.3.2018 v 12:29 | Karma článku: 22.89 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Lubomír Stejskal

Palachovské ohlédnutí

Dostalo se mi výtky, bylo to minulý týden v blogerské diskusi, že zatímco v centru pozornosti je jisté téma (Palachovo výročí), já se věnuji záležitostem kdesi v daleké cizině. Prý na blog tahám nezáživná témata kdoví odkud.

21.1.2019 v 8:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 60 | Diskuse

Jan Jílek

Když řeknu ne, necítím se vinen

Opakování je prý matkou moudrosti. Nevím, jestli ti, kteří si tohle opakování přečtou, budou moudřejší, ale jsem tak laskav a trochu jim zadarmo přiblížím, co za peníze učím.

20.1.2019 v 22:57 | Karma článku: 12.40 | Přečteno: 409 | Diskuse

Tadeáš Firla

Jak se znova postavit na nohy a pokračovat dál?

Taky se Vám zdá, že Vaše plány a vize "šly ke dnu"? Určitě ne všechny. Vždy můžeme znova povstat k nové naději, pohlédnout jiným zrakem a pokračovat dál. Důležité jsou změny a ty bolí, měli bychom s tím počítat. Sdílím můj život.

20.1.2019 v 18:12 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 122 | Diskuse

Jan Jílek

A Vůdce, co je neomylný...

Položím-li někomu otázku, například, jaký má na něco, někoho názor a on mi odpoví: „Zkus o tom přemýšlet!” Pak se usměji a sdělím tomu člověku, že...

20.1.2019 v 11:01 | Karma článku: 20.84 | Přečteno: 649 | Diskuse

Lucie Volková

Moje dcera vidí duchy

Říká se, že malé děti jsou citlivé a můžou nahlédnout do světa, který nám dospělým bývá skrytý. I když jsem pár příběhů o takových dětech zaslechla, nevěnovala jsem jim zvláštní pozornost až do doby, než se mi narodila dcera.

20.1.2019 v 0:46 | Karma článku: 19.48 | Přečteno: 858 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz