Poprvé

19. 03. 2018 8:30:00
Každé „poprvé“ je zvláštní chvíle. Z některých je člověku úzko a svírá se mu žaludek, na některá se těší, ale téměř všechna „poprvé“ si pamatuje.

Já mám teď to štěstí, že si mohu znovu prožívat spoustu „poprvé“ s novým, malým človíčkem. A vlastně nejen já, ale celá naše rodina.

Tak třeba, když se poprvé sourozenci potkali - z naší malé Aničky byla rázem velká sestra - a ten velkej brácha, frajer a tvrďák, se nad uzlíčkem, který poprvé držel v náručí, rozněžnil a byl mile naměkko.

Nebo když Sašenka poprvé spinkala doma a zjistili jsme, že neumí usnout potmě (v porodnici se stále svítilo), takže tatínek rychle sháněl noční světýlko.

Když ji poprvé uviděl náš pes a radostí začalo těch 30kg živé váhy lítat po celém bytě, až před sebou hrnulo koberce, kňučelo a chtělo si maličkou očuchat a olízat...

A když si pak s ní chtěl poprvé hrát. (Měsíční Saše v přenosném lehátku, přinesl svého oslintaného peška, položil ji ho do klína, sedl si, upřeně na ni koukal a čekal, kdy mu ho hodí...)

A když, za nějaký ten měsíc, na něho konečně poprvé zareagovala, tak natahoval krk, aby lépe dosáhla a mohla mu prstíky zabořit do srsti. Dokonce i poslintat se od ní nechal. (A pak ji zkusil znovu přinést toho peška...)

Když jsme spolu byly poprvé za přáteli v divadle a nebo za našima babičkama v domě seniorů (za kterými chodíme v rámci aktivit nadačního fondu), abych jim holčičku představila.

Když sleduji první hry, které pro svou sestřičku vymýšlí Anička. A Saša se celá třepe, aby si ji už Ani vzala a dělaly spolu ty srandovní hlouposti, jakože jedou metrem, a na koni a pak se promění v letadlo a válejí se spolu na posteli.

A co takhle vidět první vědomý úsměv, který dokázal vhrknout slzy radosti do očí každému, komu jej věnovala. Také první pokroky - jak „pase koníky“, zvedá se na ručičky nebo se přetáčí.

Když poprvé zareagovala na své jméno a taky jak jsme s Aničkou čekaly, kdy se to naše mrně poprvé nahlas zasměje... a narodí se tak víla.

Když jsme s Aničkou strojily stromeček na Sašiny první Vánoce. A těšily jsme se, jak ho ráno rozsvítíme a Sašenka bude koukat...

Když jsme s ní poprvé cestovali a i velkej brácha (který s námi nejel) psal v SMS dotaz, jak to malá zvládá.

Když jsme byli poprvé s cácorkou v aquaparku a sledovali, jak si to, i přes počáteční ostražitost, užívá. Plácá ručičkama do vody, cáká a řehtá se nahlas na celé kolo.

Prostě, skoro každý den se objeví nějaké to poprvé.

Třeba teď nám paní doktorka dovolila první příkrmy – zeleninové kašičky. Schválně jsem to nechala na sobotu, kdy budeme doma všichni, abychom to první Sašino opravdové jídlo viděli společně. Jó, fakt to prožívám :) Je to určitě i vědomím, že toto se svým potomkem skutečně zažívám naposledy... Anička se zase nemůže nabažit malé sestřičky a kluci - ti se k nám pak přidávají :)

Andi se v sobotu nemohla dočkat. Několikrát během dopoledne přiběhla ze zahrady, kde si hrála v čerstvě napadaném sněhu a houkala na mě od dveří: „Maminkóóó, už dáváš Saše ten příkrm? Nééé? Tak na mě pak ale nezapomeň zavolat. Já ji chci vidět jak bude jíst.“

Víte, Anička byla kouzelné děťátko. Fakt, takové mimino za odměnu. Hodná, klidná, pohodová a baštila nádherně. Doteď si pamatuji, jak jsem mamince do telefonu popisovala (bydlely jsme od sebe 400km daleko), že Ani slupla první oběd jako nic...

Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby to tak bylo i se Sašou.

Připravila jsem kašičku, svolala rodinu, vzala maličkou – no prostě to byla událost :)

Ještě povídám manželovi, ať to natočí.

„Cože?“ vykulil na mě oči.

„Jo, natoč to. Pro dědu. Pošleme mu to. Bude mít radost, jak té naší cácorce chutná.“

Manžel si trochu povzdechl, ale vzal telefon a začal točit. Vždyť to mělo být poprvé...

Držela jsem holčičku na klíně, nabrala první lžičku, dala ji Saše do pusy, ta se zašklebila, vyplázla jazyk, jako by se chtěla dávit a spustila hurónský řev.

Zkusila jsem to ještě dvakrát, ale marně. Saša řvala a plivala. Mrkev a brambora byly všude. Podle množství kaše na „krmící plínce“( kterou měla malá na krku), na mě, na stole a dokonce i na zácloně, byste nevěřili, že jsem se ji snažila dát jen tři mrňavounké lžičky.

„Hm...tak tohle netoč.“ řekla jsem manželovi, který se mi poťouchle hihňal.

No, každé poprvé zkrátka nemusí vyjít podle našich představ, ale každé rozhodně stojí zato.

A věřte, že já se už teď těším na další velká i malá poprvé, které s tou mou nejmladší budeme moci prožívat. Na první zoubek, první slovo, první krok, ale třeba i na první jarní procházku u nás po zahradě, když si spolu budeme poprvé prohlížet kvetoucí kočičky...

A teď si uvědomuji, že taková první noc, kdy se konečně zase normálně vyspím (a ta naše malá příšerka mě nebude budit co dvě hodiny) taky nebude k zahození.

Autor: Helena Skočová | pondělí 19.3.2018 8:30 | karma článku: 17.32 | přečteno: 580x

Další články blogera

Helena Skočová

Vánoce, Vánoce přicházejí…

... a taky přišel čas adventu - a tím pádem čas shonu, stresu, nervozity, únavy až vyčerpání, podráždění... Vždyť ze všech stran nás média masírují představou těch jediných pravých dokonalých Vánoc.

7.12.2018 v 14:22 | Karma článku: 14.60 | Přečteno: 377 | Diskuse

Helena Skočová

„To je tedy spravedlnost…“

...pronesl syn na mou adresu. Pravda, člověk se snaží ke svým dětem chovat stejně, ale když je dělí téměř dvacetiletý věkový rozdíl, dostává pojem „rovný přístup“ trošku jiný rozměr – tedy alespoň v některých chvílích.

5.4.2018 v 11:21 | Karma článku: 20.02 | Přečteno: 778 | Diskuse

Helena Skočová

Mateřská – to je fuška

Občas slyším a někdy i najdu v diskusních fórech na internetu, jak si maminky stěžují, že absolutně nechápou, proč se mateřské (rodičovské) říká dovolená. Vždyť to žádná dovolená není. Naopak je to pořádná fuška.

8.3.2018 v 12:29 | Karma článku: 22.89 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Lubomír Stejskal

Palachovské ohlédnutí

Dostalo se mi výtky, bylo to minulý týden v blogerské diskusi, že zatímco v centru pozornosti je jisté téma (Palachovo výročí), já se věnuji záležitostem kdesi v daleké cizině. Prý na blog tahám nezáživná témata kdoví odkud.

21.1.2019 v 8:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 13 | Diskuse

Jan Jílek

Když řeknu ne, necítím se vinen

Opakování je prý matkou moudrosti. Nevím, jestli ti, kteří si tohle opakování přečtou, budou moudřejší, ale jsem tak laskav a trochu jim zadarmo přiblížím, co za peníze učím.

20.1.2019 v 22:57 | Karma článku: 12.06 | Přečteno: 394 | Diskuse

Tadeáš Firla

Jak se znova postavit na nohy a pokračovat dál?

Taky se Vám zdá, že Vaše plány a vize "šly ke dnu"? Určitě ne všechny. Vždy můžeme znova povstat k nové naději, pohlédnout jiným zrakem a pokračovat dál. Důležité jsou změny a ty bolí, měli bychom s tím počítat. Sdílím můj život.

20.1.2019 v 18:12 | Karma článku: 4.43 | Přečteno: 122 | Diskuse

Jan Jílek

A Vůdce, co je neomylný...

Položím-li někomu otázku, například, jaký má na něco, někoho názor a on mi odpoví: „Zkus o tom přemýšlet!” Pak se usměji a sdělím tomu člověku, že...

20.1.2019 v 11:01 | Karma článku: 20.84 | Přečteno: 646 | Diskuse

Lucie Volková

Moje dcera vidí duchy

Říká se, že malé děti jsou citlivé a můžou nahlédnout do světa, který nám dospělým bývá skrytý. I když jsem pár příběhů o takových dětech zaslechla, nevěnovala jsem jim zvláštní pozornost až do doby, než se mi narodila dcera.

20.1.2019 v 0:46 | Karma článku: 19.27 | Přečteno: 856 | Diskuse

Najdete na iDNES.cz