Cože to máme ve znaku?

Dětské bezprostřední vnímání světa je kouzelné a často přináší dost nečekané a nezapomenutelné momenty a situace. Nutno podotknout, že většinou i velmi úsměvné – pravda v některých případech úsměv přichází až s odstupem času…ale i tak to stojí zato. //

O nedávném státním svátku jsem byla na návštěvě na Moravě u mých rodičů. Ráno jsem si byla zaběhat do míst, kam jsem chodívala jako malá holka a později jsem tam podnikala  procházky se svým tehdy malým – nyní patnáctiletým synem.

Běžela jsem a před jednou základní školou opět vlály ve větru státní vlajky. Ranní sluníčko jimi krásně probleskovalo a v ten okamžik se mi jasně vybavila dvanáct let stará vzpomínka, která se přesně v těch místech odehrála.

Náš Bobeš, když byl malý, tak byl neuvěřitelný milovník aut. Již ani ne ve svých dvou letech uměl všechny tehdy u nás běžné značky aut na zpaměť. Když jsem s ním jela kolem parkoviště, visel nakloněný z kočárku a z fleku střílel jaké auto že to právě míjíme – Renault, Mercedes,  Fiat, Fabie… (Ano, dokázal i rozpoznat typy aut jednotlivých značek.) Když jsem se ho zeptala, jakou má to auto barvu, tak to musel přemýšlet, ale jaká je to značka -  to věděl neomylně a okamžitě.

Láska k automobilům se projevila i v jeho výtvarném talentu. Nikdy nemaloval postavičky – maminku, tatínka apod.. Na jeho dílech jednoznačně dominovala auta a to všech možných tvarů a ze všech možných stran a úhlů pohledu.

Jednou mě odchytila jeho paní učitelka ve školce a horlivě mi ukazovala jeden z jeho obrázků: „Paní Skočová, podívejte se, co Robinek dnes nakreslil.“

Letmo jsem se podívala na výkres a zhlédla jsem předpokládaný  motiv – auto. „Hm, auto. To on kreslí pořád.“ konstatovala jsem nevzrušeně.

Učitelka se na mě podívala s výrazem, jako jestli to myslím skutečně vážně a opatrně mě upozornila: „Ano, ale to auto je trojrozměrně.“

„Já vím. To on tak kreslí, aby bylo vidět, jakou má to auto přední masku a světla a tak.“ pronesla jsem opět s klidem.

Pedagožka zamrkala očima a nevěřícně – stylem jak můžu být takový ignorant talentu svého syna – pronesla: „Paní Skočová, ale málo které dítě kreslí ve třech letech trojrozměrně.“

No, pravda, nad tím jsem se v té době opravdu nezamýšlela a protože jsem neměla srovnání s žádným dalším dítětem v Robinkově věku, nepokládala jsem to za nic výjimečného.

Když byly Robčovi asi tři roky, šla jsem s ním na procházku na nábřeží k řece. Chlapeček jezdil na svém malém kole s pomocnými kolečky a náhle si všimnul značky „Chráněná krajinná oblast“, kde byl náš státní znak. Značka byla hezky barevná, klučinovi se líbila a tak se mě ptal, co to je. Přemýšlela jsem, jak mám takovému capartovi vysvětlit význam státního znaku a tak jsem začala s pohádkami, že tam jsou království a každé království má nějaký svůj erb a nebo znak. A stejné je to i s naší zemí, kde žijeme. A toto, že je znak naší země. Robča zamyšleně pokýval hlavičkou a jeli jsme dál.

Druhý den jsme byli opět na procházce a Robi jel na kole. Míjeli jsme výše zmíněnou základní školu a jelikož byl ten den stejný státní svátek, před školou vlály na stožárech státní vlajky.

Klučina se zastavil a zůstal na ně fascinovaně zírat. Pak se na mě otočil a opět se ptal, co to je. Tak jsem zase začala vysvětlovat, že to je další označení naší země a že jsme si včera povídali o státním znaku a zeptala jsem se ho, jestli si na to pamatuje. Samozřejmě jsem předpokládala, že to ve svém věku již zapomněl. Klučina však k mému překvapení přitakal.

„Robi, ty víš co máme ve znaku?“ zeptala jsem se ho nedůvěřivě.

„Ano.“ pokrčil rameny, jako že nechápe proč by takovou samozřejmost neměl vědět.

„Robi, tak schválně – co to tedy je.“ hecovala jsem ho.

Chlapeček se rozjel na svém malém kole, podpůrná kolečka vesele chrastila po chodníku a on mi přes rameno ledabyle odpověděl: „Přece peugeot.“

Nejprve jsem zůstala nechápavě stát a pak mi to došlo – prostě lvíček, jako lvíček. To, že ten náš má na rozdíl od peugeoťáckého dva ocasy byl pro tříletého klučinou milujícího auta absolutně nepodstatný detail.

Prostě dětská přímočarost a bezprostřednost dokáže nás dospělé překvapit, uzemnit, donutit k zamyšlení, ale hlavně pobavit. Ještě, že to tak je.