Pomsta puberťáka

Vím, že rodiče  své potomky (obzvláště ty, kteří právě procházejí pubertou) neustále něčím strašně – no, slušně řečeno - prudí.

Například:

-          nepustila jsem syna uprostřed týdne na jakýsi techno mejdan na Výstaviště. („Proboha, vždyť UŽ je mi patnáct!“) a já na to („Je ti TEPRVE patnáct!“)

-          trvám na tom, aby si uklidil pokoj a pokud možno si v něm pořádek – alespoň nějakou omezenou dobu – udržel. („Proboha, vždyť UŽ je ti patnáct!“) a on na to („Najednou…“)

-          vyžaduji, aby se připravoval do školy („Vždyť UŽ jsi na střední, to není základka!“) („Sem si fakt nestihnul všimnout…“)

Zkrátka, pubertální potomci to se svými rodiči rozhodně nemají lehké.

Jenže…když se jim naskytne příležitost, dokáží nám to pak dát pořádně sežrat.

Svému synovi jsem k tomu poskytla příležitost zrovna nedávno.

Pod vlivem přicházejícího jara, jsem si vymyslela na zahradě záhonek. Těšila jsem se, jak si tam nasadím salát a ředkvičky a bylinky a pak si vždy jen vyběhnu z domu a posbírám si vlastnoručně vypěstovanou, zdravou a krásnou zeleninu (určitě totiž budu mít pouze kráááásné a naprosto výstavní kousky,o tom není pochyb.) (Když to teď píšu, tak mě napadlo, že kdyby mi před nějakým časem někdo řekl, že mě bude bavit úplně dobrovolně se rýpat v hlíně a že budu skákat radostí, že mi klíčí předsazená rajčata, klepala bych si na čelo…Holt, asi stárnu.)

A tak jsem jednou v sobotu požádala Robina, aby mi ten záhonek zryl. Ukázala jsem mu kde a šla jsem domů vařit oběd.

Po nějaké chvíli přišel zpátky i syn. Doba, po kterou byl pryč by i odpovídala tomu, že požadovaný záhonek je již připravený.

„Hotovo?“ zeptala jsem se vesele.

„Ne, zlomil jsem rýč.“ odvětil a odsunul se k televizi.

Šla jsem se tedy na zahradu podívat, kolik toho zvládnul a po shlédnutí výsledku jeho úsilí (zryté asi 2 řádky) mě, mírně řečeno, popadlo spravedlivé rozhořčení.

Přišla jsem domů, vypnula mu televizi, kde měl zrovna rozkoukaný některý z dílů seriálu, jenž si přes týden nahrává (nemá totiž čas ho v týdnu sledovat, protože ho prudím, že se musí učit) a vyčetla mu, že po něm nechci celý týden doma s ničím pomoci (aby měl čas se učit) a když mu o víkendu řeknu, aby pro mě něco udělal, raději zlomí rýč a měl tak nějakou výmluvu, že nemůže nic dělat.

Robin se na mě jen koukal, pak uraženě vstal, šel k sobě do pokoje, vzal si lepící pásku a odkráčel do zahrady. Tam s ní slepil násadu (netušila jsem, jak kvalitní lepící pásky jsou) a dal se do rytí.

Po dost dlouhé době se vrátil domů a řekl mi: „Máš to hotové.“

„Vážně? Tak dík.“ řekla jsem a radostně jsem odskotačila do zahrady. A tam jsem ztuhla – patrně ještě uprostřed skoku. Můj syn se mi parádně pomstil. Namísto záhonku mi zryl takové menší pole. Navíc ho zryl tím stylem, že drny trávy neobrátil dospod, ale jen je tak všelijak na přeskáčku poobracel, takže mi bylo jasné, že skopávání toho lánu mi dá pořádně zabrat.

V prvním okamžiku, jsem mu místo poděkování, měla chuť říct, že když to zryl takhle, tak ať  to i skope, ale neudělala jsem to. Zaťala jsem zuby a s úsměvem – pravda trošku křečovitým, šla domů.

„Díky za záhon.“ prohodila jsem. „Jen jsi to trošku neodhadnul s jeho velikostí.“ Robin na mě opět jen kouknul. „Ale to nevadí, alespoň budeme mít víc úrody.“ zasmála jsem se a odešla do koupeny, kde jsem potichu mlátila hlavou o zeď.

A pak jsem se dala do práce. Zabralo mi to týden, než jsem to příšerné oraniště dala do formy vzhledného záhonku. ( Mohla jsem se do toho vrhnout vždy až odpoledne po práci)

Podezírám Robina, že mě poťouchle sledoval doma za záclonou, jak se lopotím, rozkopávám jeden drn za druhým, odháním psa, který si v již skopané části rozhodl vyhrabat tunel, vytahuji tříletou dcerku z díry – začátku tunelu našeho psa…

Pomsta byla dokonána, ale já mám teď zato krásný a veliký záhonek, na který již vesele seju.

A co Robin ještě neví je, že mi bude pomáhat ten lán okopávat a plít. No, malý záhonek bych si zvládla obhospodařovat sama, ale takové pole – to už je nad mé síly… :)