Tak jsem přežila…třídní schůzky

Byla půlka listopadu a na většině škol se konaly třídní schůzky. Škola, kterou navštěvuje můj patnáctiletý pubertální syn nebyla výjimkou. Robin chodí do prvního ročníku na střední a tyto schůzky tedy byly skutečně PRVNÍ, kdy nás rodiče měli noví pedagogové seznámit se snažením našich potomků. A tak nebylo zbytí abych se z této – celkem traumatizující  povinnosti - nějakým způsobem omluvila nebo spíše vymluvila (i když musím přiznat, že v zájmu zachování si svého psychického zdraví, mě to napadlo).

S úsměvem (pravda trošku křečovitým) a uměle si dodávanou odvahou jsem tedy vstoupila do třídy. Paní učitelce třídní jsem nahlásila synovo jméno a ona mi předala jeho vytištěné čtvrtletní výsledky. Známky Robinovi kontroluji, takže nějaké překvapení se nekonalo. Sice to nebyla žádná sláva, ale na druhou stranu v rámci jeho „free přístupu“ ke všemu (školu samozřejmě nevyjímaje) to zase taková hrůza nebyla – tedy až na tu matiku…

Dění v kmenové třídě proběhlo vcelku klidně. Dozvěděli jsme se, že se kluci (stále jsem si ještě nezvykla, že syn chodí do třídy se samými chlapci, takže mě pokaždé nepřestávalo udivovat, když kdokoliv řekl na označení třídy – kluci. Ty holky mi tam prostě nějak chyběly. No, to se časem srovná – myslím v mé hlavě - nikoliv, že by se náhle objevila nějaká dívka naléhavě toužící stát se strojařkou a přistoupila do 1S). Tedy dozvěděli jsme se, že kluci se celkem v pohodě sžívají dohromady, že mají spoustu nápadů – bohužel, často nereálných (např. chovat ve třídě nějaké zvíře), ale na druhou stranu i zábavných a užitečných (např. vyhlásit soutěž o výzdobu holých stěn třídy).  Všichni pedagogové prý oceňují jejich aktivní přístup – u pubertálních výrostků jev ne zcela běžný. Kluci mají v pořádku docházku, nedělají žádné průšvihy. Prostě shrnuto a podtrženo, tato třída je u učitelského sboru nejoblíbenější z celé školy. Óóó, jak krásně se ta slova poslouchala.

Ovšem pak nastala studená sprcha a to ve formě konzultací u jednotlivých pedagogů. Viděla jsem na tvářích ostatních  rodičů, že se cítí obdobně. Útrpně, jako zvířata jdoucí na porážku, jsme se přesouvali ke kabinetům do front, abychom je vystáli a pak si z úst kantorů vyslechli vynesený ortel.

Když jsem tak čekala před jedním z nejobávanějších míst – kabinetem fyziky – krátila jsem si čas sledováním dalších čekatelů. Zároveň však nešlo neslyšet, co se děje vevnitř. Paní profesorka tam nějaké mamince ukazovala písemky jejího syna a vysvětlovala jí, kde a v čem dělá hoch chyby a jak hloupé a zbytečné ty chyby jsou a že se kluk nesoustředí a prostě na to kašle. Načež plačtivý hlas maminky odpovídal, že se s ním snaží učit, ale že fyzice moc nerozumí.

Začala jsem v hlavě dolovat, co si ze svých školních let z fyziky pamatuji já a zjistila jsem, že prakticky nic. Tak jsem začala zvažovat možnosti, jak se zachovat až přijdu na řadu a budou mi předkládány Robčovy písemky. Mám se tvářit, že všemu rozumím a že mu doma pořádně vyčiním jak to, že se tak fláká a nebo se mám na rovinu vytasit tím, že cokoliv mi bude vysvětlováno, půjde absolutně mimo mě. Rozhodla jsem se pro férovou druhou variantu.

Po dalších nekonečných minutách vyšla ona maminka z kabinetu se slzami v očích a na pokraji nervového zhroucení. Podívala jsem se na spolučekatele a viděla, jak všichni znatelně pobledli. U paní v zeleném svetru jsem dokonce měla pocit, že zvažuje úprk. V duchu jsem poděkovala svému synovi za trénink, kterému mě vystavoval na všech dosavadních třídních schůzkách (a mých povinných návštěvách školy i mimo ně) po celou dobu jeho školní docházky, takže nyní jsem vcelku otrlá a do kabinetu jsem byla schopna vejít – a vzpřímeně z něj i odejít.

Když jsem pak stála venku před školou – po dvou a půl hodinovém orientačním běhu (škola  pro mě byla nová, velká a tak jsem stále něco a někoho hledala), byla jsem schopna si konečně vydechnout.  Přežila jsem a měla jsem tehdy oddechový čas na to, abych se vzpamatovala a nabrala nové síly na další nadcházející kola v lednu, dubnu, červnu…