Čoveče, prý píšu… básně

V životě jsem nenapsala žádnou báseň. Tedy vlastně teď si vzpomínám, že jednu ano. Když mi bylo asi dvanáct, koupila jsem svému mladšímu bráškovi k narozeninám takové malé letadýlko, do kterého když se fouklo, tak pískalo a točily se mu malinké vrtulky. 

To letadýlko jsem zabalila do hromady papíru. Pak jsem ho dala do takové menší krabice (tu jsem poctivě zabalila do papíru také), tu menší krabici jsem dala do větší krabice (opět jsem ji nezapomněla pečlivě obalit papírem), následovala ještě vetší krabice a ještě větší… až jsem nakonec zůstala u krabice – myslím, že od vysavače. A k tomu letadýlku jsem mu tam ještě přibalila vlastnoručně napsanou básničku:

„Můj milý bratře

Jsem teď na Sumatře.

Aniž by tě to napadlo

Posílám ti letadlo.

Je to ale píšťalka

Velká jako píďalka.“

A tímto mé básnění začalo a skončilo. Poezii jsem – hlavně v pubertě četla velice ráda. Kainar, Seifert a můj hlavní favorit Hrabě… Krásné vzpomínky.

Ale napsat báseň?  To ne. Domnívala jsem se, že na to buňky skutečně nemám.

Jenže... Po krásném, šťastném, prosluněném létě přišel podzim. A jak už to někdy bývá přinesl sebou splín.

Mám vyzkoušeno, že z mizerné nálady je nejlepší se jít vyběhat a nebo vypsat. A tak jsem vzala obě varianty. Šla si zaběhat a pak jsem sedla a psala a psala a psala.

Je to zvláštní, ale nevzpomínám si, že bych se někdy před tím do psaní takhle zabrala. Nevnímala jsem nic, co se kolem mě děje. Jen jakoby vzdáleně jsem registrovala, jak se Anička zlobí na psa, že jí zase ukradl plyšáka a celého ho oslintal, jak se Robča rozčiluje, že v té nové airsoftce se mu zasekl hopap či co to, jak na mě pes píská a naznačuje, že je čas naší obvyklé procházky… Nevnímala jsem a psala. Slova mi sama skákala na monitor. A pak jsem dopsala. Přečetla si to své nejnovější dílo a zůstala nad ním rozpačitě sedět. Bylo to něco naprosto jiného, než jsem prozatím kdy napsala. Jiná forma, jiný styl, jiné sdělení.  „Tak a co teď s tím?“ napadlo mě. „Pro blog to není. Tak co teď?“

Zkusila jsem to tedy poslat pár přátelům a známým, kteří se zabývají literaturou, aby mi řekli svůj názor na věc.

„Přečetl jsem zatím první tři texty. Kde se to v tobě bere? Jdu číst dál.“ přišla mi sms od kamaráda, když jsem večer seděla s manželem a přáteli v naší oblíbené restauraci.

Druhý den mi psal: „Tak jsem to přečetl a je to síla.“

„Takže líbí?“ zeptala jsem se nejistě.

„Je to krásný až to bolí. Co s tím budeš chtít dělat“

Pokrčila jsem rameny, i když to nemohl vidět: „To netuším. Nepsala jsem to s nějakým účelem. Jen jsem - psala.“

„A pak, že poesii psát neumíš…“

Když jsem přišla na zkoušku do divadla, kýval na mě pan dramaturg prstem: „Kočičko, pojď sem. Chci s tebou mluvit.“ A v ruce držel vytištěné mé „dílo“.  „To jsi skutečně napsala ty?“ Koukala jsem se na něj. Nechápala jsem proč se mě na něco takového ptá, tak jsem jen němě přitakala. Pokýval hlavou. „Musím říci, že jsem to přečetl jedním dechem. Je to velice silné a emotivní. Velmi dobře napsáno. Co s tím zamýšlíš?“

Překvapeně jsem zamrkala. Od člověka, který se dramatickou tvorbou aktivně zabývá dlouhou řadu let a má za sebou desítky a desítky pohádek a inscenací, jsem tato slova brala, jako ohromou poklonu.

Opět jsem jen pokrčila rameny. „Nevím. Nepsala jsem to s nějakým záměrem. Prostě jsem jen psala.“

„A co bys říkala, kdyby se to zpracovalo, jako dramatická předloha pro individuální loutkářský výstup tří lidí? Je to opravdu zajímavé, ale muselo by se to zhustit a přepracovat, jako drama. Popřemýšlej o tom.“

„Hele, tak jsem si to přečetl a je to naprosto skvělé.“ volal mi kamarád. „Už jsem to poslal i Kateřině (známá, která je vydavatelkou), aby se na to taky podívala. Co s tím budeš chtít dělat dál?“

„Ježíš, já fakt nevím, co s tím dál. Já jsem vážně jenom psala. Bez nějakého záměru a účelu. Jen jsem psala.“ říkala jsem mu už skoro nešťastně.

„No, a budeš to chtít vydat?“

„Netuším. Možná někdy. Teď mě po všech reakcích na ty texty napadla spíše taková kombinovaná výstava…“ začala jsem mu vysvětlovat svou vizi.

„Výborně. To by šlo. Tak to bychom mohli udělat, jako plakáty, co říkáš. Tiskárnu máme domluvenou se super podmínkami. Vymysli k tomu ještě nějakou přidanou hodnotu – nějakou charitu nebo projekt a bude to super.“

„Hm… tak to je tedy - super.“ nestačila jsem se divit, co se to náhle děje.

„Co takhle napsat báseň?“ oslovil mě kamarád.

„To neumím.“ odpověděla jsem mu.

Začal se smát. „Hele, já jsem TO četl. A to JE poesie. Takže co říkáš? Zkusíš napsat báseň? Ze splínu je nejlepší se vypsat. Víš co? Pro začátek ti vykopnu. Nahodím začátek a ty budeš pokračovat. Jen - Piš, piš, piš. Ani den bez čárky.“

Tak jsem se nechala vyhecovat. A světe div se (protože já se tomu divím pořád), prý skutečně píšu básně… Ale abych pravdu řekla – nevím, nevím… :)