Co rok a život dal

Konec starého a začátek nového roku je období kdy většina lidí bilancuje, co se jim v tom starém roce povedlo, nepovedlo, co stihli nebo naopak. Zkrátka, jaký ten rok byl.  

Můj starý rok 2017 by se dal nazvat jedním slovem – Kotrmelec.

Ten rok jsem měla rozplánovaný. Přesně jsem znala cíl, kterého chci dosáhnout, cestu jak k němu dojít i jednotlivé kroky, které budu muset udělat. Měla jsem promyšlené termíny… Vždyť jsem také nad daným cílem již víc než půl roku usilovně pracovala.

Říkala jsem si, jak je príma, že ty moje dvě ratolesti již odrostly a já se tedy mohu pořádně vrhnout do práce.

Jenže, jak se to říká – když člověk plánuje, Pánbůh se směje.

A Život se k němu přidá.

Ten můj se rozřehtal na celé kolo: „Nóóó, milá, zlatá, hezky to máš nalajnováno, ale zbytečně. Já mám totiž pro tebe připravené překvápko v podobě dalšího malého človíčka, o kterého se budeš muset postarat, takže na tyhle své plány momentálně zapomeň.“

A tak přišel Kotrmelec č. 1.

Moje plány se sesypaly, jako ten pověstný domeček z karet. Doslova jsem ztratila půdu pod nohama.

Snažila jsem se sebrat, ale ocitla jsem se v jakémsi víru emocí, zmatku, bezradnosti, obav… ve kterém jsem se bezmocně točila. A když se k tomu přidaly zblázněné hormony začátku těhotenství, byl to docela fičák. Nemohla jsem pracovat, fungovat, myslet.

Bojovala jsem s ranními nevolnostmi (ty však trvaly celé dny i noci). Zkrátka – cítila jsem se pod psa psychicky i fyzicky.

A v tom přišel Kotrmelec č. 2 – Prozření.

Náhle jsem v hloubi duše ucítila, že to co se stalo je zázrak. Velká radost a štěstí. A že to tak prostě má být a zbourané plány jsou naprostá maličkost. Vždyť si přeci mohu vytvořit další a to i s ohledem na to maličké. A nový směr vymyslet musím, protože založit, rozjet a řídit chráněnou dílnu, jak jsem měla původně v plánu, s mrňouskem prostě nepůjde a být jen tak na rodičáku neumím.

Život se usmál: „Správně, děvče. Takhle to je dobře.“ 

Tak jsem se pustila do nalézání toho nového směru. Avšak čím urputněji jsem ho hledala, tím více bezradná jsem si připadala. Žádný nový cíl mě nenapadal ať jsem se snažila sebevíce.

A přišel Kotrmelec č. 3.

Když žádná inspirace a nový náboj pro další činnost stále nepřicházel, rozhodla jsem se, že zaměstnám mozek trochu jinak a začala jsem se učit. Přihlásila jsem se do kurzů a vzdělávala se v tom, co mě vždy zajímalo – v tvůrčím psaní a online marketingu. A ohromně mě to bavilo. Najednou jsem věděla, že tady je ta cesta, kterou hledám.

Život souhlasně pokýval hlavou: „Výborně. Tímto směrem tě vedu. Konečně jsi na to přišla. Nic se nemá lámat přes koleno, to ti nikdy žádný užitek nepřinese. To správné se ti vždy včas ukáže, ale musíš se dobře dívat a hlavně naslouchat sama sobě.“

Učila jsem se, pracovala na uvádění do praxe to, co jsem se naučila a užívala si v klidu postupujícího těhotenství.

Život mě nechal chvilku vydýchat. Pak se však ušklíbl a řekl: „ Takhle by to ale dál nešlo. Je na čase, aby sis uvědomila další důležité souvislosti. A aby ses posunula dál.“

A přišel Kotrmelec č. 4.

Byla jsem ve 34. týdnu a z naprosto pohodového těhotenství se rázem stalo vysoce rizikové. Měla jsem přikázaný přísný klidový režim. Nastalo období obav o zdraví a život můj i mrňouska.

Nebyly to jednoduché chvíle, ale ukázalo se kolik přátel a milujících lidí kolem sebe mám. Psali mi, volali (řada z nich denně)… Svým zájmem a starostlivostí mi velmi pomohli – a já jim za to VŠEM dodatečně ze srdce děkuji.

Navíc – v té době jsme měli úplně rozbombardovaný byt. Prováděly se menší stavební úpravy, malovalo se, připravoval se nový pokojíček pro Aničku – nastávajícího prvňáčka. A také prostory pro mrňouska. Práce tam bylo jako na kostele a já jsem měla nakázáno hýbat se co nejméně.

Manžel byl úžasný. O vše se postaral, vše udělal… mě nedovolil vzít ani koště, abych zametla. Mohla jsem jen sedět a háčkovat výbavičku pro malinké a chvilku si sednout k počítači. Ano, byl a je prostě ÚŽASNÝ.

A aby toho nebylo málo, blížil se termín vyvrcholení putovní výstavy Most mezi námi, který jsme pod Nadačním fondem Most sblížení, organizovali. A to výstavou v prostorách Poslanecké sněmovny.

Jímala mě hrůza, že to nezvládnu, že to nebudu moci zorganizovat. Že spousta předchozí práce přijde vniveč.

Tuto situaci zase zachránil můj syn. Pomohl mi akci připravit, nainstalovat obrazy, zorganizovat vernisáž… A přestože nesnáší společenské akce a veřejné vystupování, stál mi po boku a reprezentoval, protože to bylo potřeba. Byla jsem na něj neskutečně pyšná.

Kotrmelec č. 4 mi ukázal, jak báječný a milující je můj manžel, jak skvělého syna se nám podařilo vychovat a kolik lidí mě má rádo. Kolika lidem na mě záleží.

Díky moc za Kotrmelec č. 4 a za všechny lidi kolem mě. Cítím velkou vděčnost. A jsem ráda, že mi to Život ukázal a přinutil mě si vše uvědomit. Protože spoustu těchto důležitých věcí většinou bereme tak nějak automaticky a samozřejmě. Plně je nevnímáme. Nezastavujeme se nad nimi a to je špatně.

A pak přišel Kotrmelec č. 5.

Ta síla chvíle, kdy jsem se poprvé podívala do tvářičky a velikých očí své novorozené dcery a pojem „životní priorita“ získal úplně nový rozměr.

Chvíle závratného, euforického štěstí, když jsem ji poprvé držela v náručí… Páááááni, to byl ale Kotrmelec!

A přišlo další období, ve kterém jsem se snažila co nejrychleji zotavit po porodu a rozjet nový projekt.

Snažila jsem se. Dělala jsem maximum pro to, aby se rozjel. Byla jsem ochotná jít do rizika… A přesto se to nepovedlo. Byla jsem nešťastná a moc jsem se tím trápila.

Život se na mě mračil a nesouhlasně vrtěl hlavou: „Co tě to zase napadlo? Do čeho se to vrháš? Tohle se ti přeci nemůže povést, protože to je v naprostém rozporu s tvou současnou situací. S tím, co máš dělat a kterým směrem se máš vydat.“

A tak mi dal za uši – přišel Kotrmelec č. 6 – a já jsem pochopila, že pokud se člověk o něco opravdu snaží, pro něco pracuje – a ono to přes všechnu snahu a píli nejde – je to směr, kterým (třeba momentálně) nemá jít. Protože ho štěstí čeká někde úúúúplně jinde.

Pochopila jsem, že je nutnost, abych naslouchala své intuici, která mě varovala, že tento projekt není v této chvíli se mnou v souladu… Jenže já si TOLIK přála, aby ten projekt jel a fungoval. Kvůli mně i kvůli lidem kolem mě… Ale bylo to marné.

Byla jsem nešťastná, utrápená, unavená.

Život se na koukl a začal mě chlácholit: „Ale no tááák. To bude dobrý. Přišla jsi na to, že tohle není – zrovna teď – ta tvá správná cesta. A to je dobře, protože já má s tebou úplně jiné úmysly. Podívej…“

A přišel Kotrmelec č. 7

Projekt, který jsem měla více jak rok hozený na stole a nad kterým jsem si nesčetněkrát lámala hlavu, jak ho mám správně uchopit a rozjet – a nemohla jsem na to přijít – se náhle, díky mé nové životní roli trojnásobné matky, zdál tak přirozeně jasný. Přesně jsem věděla co mám udělat, připravit, jak a s kým domluvit spolupráci… Bylo jasné kdo a jak bude v projektu zapojen – a hlavně, jak bude projekt přínosný pro další lidi.

Vrhla jsem se nadšeně do práce i dalšího studia…a světe div se, ono to vše zatím jde docela snadno :)

Ano, co se má stát, to se stane. A v ten pravý čas, kdy se to má stát.

Kotrmelec s názvem 2017 mě hodil někam úplně jinam, než jsem se domnívala, že mám být, ale je to tak správně.

Život je totiž krásně barevný a různorodý, plný zvratů, překvapení, výzev a překážek a je to tak dobře.

Takže, co mi loňský rok a život dal?

Nádhernou holčičku!

A pak spoustu důležitých poznání a uvědomění si:

- že můj manžel je to nejlepší, co mě v životě potkalo

- že náš syn je príma kluk a že se na něj, když jde do tuhého, můžeme spolehnout

- že se z naší Aničky stává malá slečna. Že je zodpovědná školačka a milující starší ségra

- že jsem šťastný člověk, protože mám bezva rodinu a spoustu báječných přátel, kolegů a blízkých lidí

- že když se něco nemá stát, tak to prostě nebude a naopak a že nemá smysl lámat věci přes koleno

- a že to, co se má stát, se stane přesně v tu pravou dobu

Rok  2017 mi přinesl řadu nádherných a silných chvil i řadu velmi těžkých. A já jsem vděčná i za ně, protože díky tomu, že jsem je prožila, jsem se z nich mohla ponaučit. Díky nim jsem silnější a mohu se posouvat stále dál.

A tak VÁM VŠEM přeji do roku 2018, abyste se nebáli toho co vás v něm čeká a každou překážku a životní kotrmelec jste přijali jako výzvu a možnost směřovat výš a dál.

Ať se Vám vše daří a jste šťastní.