1. Krize nebo dobrodružství?

Záleží na situaci. Jistě. U mě, tedy v tom posledním případě, byla nejprve krize a pak následovalo dobrodružství, ve kterém proběhla a stále v různých intervalech probíhá celá série větších či menších krizí. 

Někdy jsou úsměvné, někdy méně… Zkrátka tak, jak to v životě chodí.

Víte - já nejsem žádný dobrodruh. Jsem obyčejná máma čtyř dětí. Tří vlastních (dospělého syna a dvou malých cácorek – 3 a 10 let) a pak „adoptivního“ dítěte a tím je synova přítelkyně Míša.

A i přesto nyní zažívám docela slušné dobrodružství. Jak k tomu došlo?

Hm… nejlepší asi bude, když začnu hezky od začátku.

Aby vám to vše dávalo smysl, pokusím se nejprve velmi stručně představit.

Jsem docela akční človíček. Mám hromadu zájmů, snů a plánů. Založila jsem například nadační fond a v něm s přáteli organizujeme akce a kulturní programy v domech seniorů. Miluji divadlo a tak hraju loutkové divadlo pro děti. Píšu a účastním se řady kulturních akcí a autorských čtení – často jako účinkující…

Zkrátka – mám hromadu zájmů, snů a plánů. Vždy jsem měla – ale - momentálně jsem hlavně máma na plný úvazek.

Velké děti (syn a Míša)  jsou už rok samostatné jednotky, ovšem mrňavky mám u sebe stále. Nemáme babičky ani hlídací tetičky. Holky jsou tedy u mě opravdu pořád. Dokonce je zapojuji i do svých aktivit se seniory a v divadle. Jinou možnost totiž nemám. Velké děti nechci s hlídáním našich cácorek zatěžovat (mimo situace, kdy je to nezbytně nutné) a manžel bývá dlouho v práci.

Jo, jo - holky mám u sebe neustále.

Díky pandemii opravdu doslova neustále.

Ale - i před Covidem se můj život točil téměř výhradně kolem dětí. Škola – odvádění, vyzvedávání. Kroužky – odvádění, čekání, vyzvedávání. Péče o maličkou. Vymýšlení programu – akce, výlety…

Domácí logistika je zkrátka můj hlavní obor.

V době „coronašílenství“ se toho v našem životě změnilo mnoho, ale děti a nutnost postarání se o ně byla tehdy ještě naléhavější.

Vše se tak nějak smrsklo na prostor našeho bytu a zahrady. Později ještě nedalekého lesa a pak pár procházkových tras, které byly holky schopné ujít.

Většina výše jmenovaných věcí, jako škola a kroužky, se řešila „pohodlně“ z domova (bez mého obvyklého uběhnutého denního maratonu). No, a ostatní aktivity byly zrušené.

Co si budeme povídat - po víc jak roce bylo  toho „pohodlí“ a nucené izolace  opravdu dost.

Dělala jsem co jsem mohla, abychom to divné období zvládli co nejlépe. A přestože mi manžel hodně pomáhal, udržet sebe i všechny mé blízké v dobré náladě a psychické kondici, pro mě postupně začínal být skoro nadlidský úkol.

K tomu taky péče o domácnost… a velkého psa… a rybičku… moje orchideje… zahrádku…

Zkrátka, žila jsem takový ten obyčejný, relativně spokojený život - jenže v jakési smyčce. Dennodenně se opakující smyčce.  A ta mě začínala nějak plíživě, ale o to účinněji dusit.

Nechápala jsem, kde se ta divná a naprosto nelogická tíseň bere. Vždyť mám krásné, zdravé a šikovné děti, které jsou pro mě vším. Úžasného manžela. Máme se dobře - tak PROČ TEN pocit!?

Pak mi to došlo - Může za to ta smyčka!

A tak začala moje urputná snaha o její narušení nebo aspoň pozměnění.

Například – moc jsem chtěla znovu začít pracovat, fungovat i jinak než pouze v domácnosti. Být nějak prospěšná. Víte - být i někým jiným než „jen mámou“.

Hledala jsem svůj správný směr i způsob jak vše skloubit dohromady.

Ovšem - moje smyčka byla pevná. Maximálně se mi ji vždy podařilo nějak malilinko ohnout. Jenže – i přes veškeré mé úsilí - se za chvíli stejně vrátila do svého původního stavu.

Začínala jsem z toho všeho cítit určitou - teď je módní říkat  frustraci. Takže ano, začínala jsem být značně  frustrovaná.

Rozumějte -  já jsem nechtěla být žádná matka superhrdinka, která všechno zvládá a všechno má pod kontrolou.

Chtěla jsem jen, aby holky měly to co potřebují a byly v pořádku. Aby s velkými dětmi a manželem bylo vše O.K.

A - pak taky abych JÁ byla nejen matkou, ale i někým kdo je prospěšný a úspěšný i v jiném směru než je rodina.

Nooo - a pak se tady navíc objevil ještě jeden dost otravný problém.

Vlastně ani nevím, jak a kdy to přišlo – ale stala jsem se nejen matkou na plný úvazek, ale VELMI ÚZKOSTLIVOU matkou na plný úvazek.

Neustále se mi v hlavě odehrávaly ty nejhorší scénáře, co by se těm mým malým mohlo stát, kde a čím by si mohly ublížit, kde by mohly spadnout, co by na ně mohlo spadnout... Takže jsem se snažila odstraňovat všechny případné hrozby z jejich dosahu. Bez ustání jsem je sledovala, napomínala, upozorňovala.

Věděla jsem, že to není dobře. Že se ty moje cácorky potřebují nadechnout, ale představa, že bych je pustila ze svého zorného pole, mě naplňovala děsem. Katastrofické vize mě okamžitě válcovaly… Prostě - byla jsem přesvědčená, že je musím ochraňovat a hlídat za každou cenu a nemohla jsem si pomoci – i když mě manžel a přátelé (zatím s úsměvem) přesvědčovali, že to přeháním.

Zkrátka - pozvolna a plíživě jsem prožívala jakousi otravnou osobní krizi, která přišla zcela nenápadně, ale působila skutečně destruktivně.

Tak - a do téhle, výše zhruba nastíněné situace, přišel „TEN DEN“, který převrátil (nejen můj) život dokonale naruby a přinesl začátek mého současného dobrodružství.

A právě o tom budou mé příští články.

Třeba svým příběhem někomu pomohu, třeba někoho pobavím. Třeba si někdo řekne: „Tý, jo – tuhle situaci znám. Tak to jsem zvědavá/ý, jak se s tím poprala.“ :)

Takže, jestli vás tenhle úvod k sérii blogů zaujal, budu ráda, když se sem opět přijdete podívat :)